Není-li možné Rusko v Sýrii zastavit, pak je lepší se k němu připojit. To si uvědomil Írán, který dal poprvé ruskému letectvu k dispozici svou základnu k operacím v Sýrii. Jak napsal izraelský deník Haarec, jde o známku posunu vztahů mezi Íránem a Ruskem, poznamenaných odsouváním Íránců v Sýrii na druhou kolej. Přitom jak Teherán, tak Moskva stojí v syrském konfliktu na straně Damašku.
Generální tajemník íránské nejvyšší bezpečnostní rady Alí Šamchání si může zapsat bod, jelikož se mu podařilo dosáhnout obratu a zahájit vojenskou spolupráci s Ruskem. Nejde však o koordinaci vojenských operací v Sýrii ani o obrat v íránské strategii. Teherán na Rusko stále pohlíží jako na ohrožení vlastního vlivu na Sýrii. Jde však o významnou změnu ve vztahu obou zemí, domnívá se komentátor listu Cvi Barel.
Ministři obrany obou zemí se před šesti týdny sešli v Teheránu a íránská zpravodajská služba Aftáb po schůzce napsala, že „dobré časy mezi Ruskem a Íránem skončily“. „Vstup Ruska do blízkovýchodního prostoru nepomáhá žádné straně syrského konfliktu. Jde spíše o politickou úvahu, jejímž cílem je využít nového rozložení sil ve světě po stažení USA,“ napsal Aftáb. Jiné íránské sdělovací prostředky psaly, že „Rusko má nyní blíž k Izraeli než k Íránu“.
Co se tedy stalo tak náhle? Chladný politický kalkul činí nejen Rusko, ale také Írán. Teherán dospěl k závěru, že nemůže-li ruský vliv v Sýrii zastavit a shoduje-li se s ním v otázce udržení (syrského prezidenta Bašára) Asada u moci, bude lepší se k Rusku připojit.
K tomuto rozhodnutí podle analytiků přispělo také obnovení rusko-tureckých vztahů. Moskva a Ankara se dohodly na spolupráci, která zahrne tajné služby, armádu i politiku. Jen pár dní po setkání prezidentů obou zemí v Petrohradě se sešly vojenské delegace a rozhodly o vojenském postupu v Sýrii. V pondělí turecký ministr zahraničí Mevlüt Çavuşoglu ohlásil, že Turecko je ochotné připojit se k ruským operacím proti pozicím Islámského státu (IS). Turecku však nejde ani tak o spolupráci proti IS, jako o zablokování spolupráce Ruska s oddíly syrských Kurdů, které Turecko považuje za teroristy spolupracující s jeho Stranou kurdských pracujících.
Vznikla zde podle analytiků triáda zájmů a každá ze tří zemí se bude pod záminkou společného boje proti IS snažit prosadit vlastní program. To také vysvětluje lhostejnost USA k íránsko-rusko-tureckému partnerství. Washington nemá žádnou strategii na řešení syrské krize a dokud bude moci počítat s pomocí Turecka, Ruska a dokonce také Íránu v boji proti IS, pak vítá obnovu rusko-tureckých vztahů stejně jako rozhodnutí Íránu.
Sblížení Turecka s Ruskem přimělo Ankaru přistoupit na kompromis v otázce zachování Asada v úřadu. Na čem se ale Turecko s Ruskem a Íránem nedohodly, to je způsob boje o Halab. Turecko má strach z další uprchlické vlny, Rusko dalo najevo, že dobytí města není na dosah, pouze Írán tlačí syrský režim, aby se města zmocnil, a to bez ohledu na ztráty, které tam má syrská armáda i její libanonský spojenec Hizballáh.
Povolení k využívání íránské základny Hamadán má samozřejmě vojenský význam a poskytuje Rusku výhodu zkráceného doletu k cílům v Sýrii, ale Rusko bylo i bez toho schopné provádět letecké operace. Ze strany Íránu jde podle analytiků spíš o gesto, které dává najevo ochotu pomoci Rusku, avšak cílem je především ujistit Saúdskou Arábii, že o strategickém programu Blízkého východu se nebude rozhodovat v Rijádu. Saúdská Arábie dala před několika měsíci najevo, že je ochotná připojit se k boji o Halab, teď čelí nechtěné alianci Turecka, Íránu a Ruska.
Navzdory těmto novým spojenectvím a přehlídce diplomatické zručnosti se nenašlo vojenské řešení, schopné rozhodnout syrskou válku. Bitvy potrvají mnoho dní, ať budou letadla létat z Hamadánu, nebo ruské základny Hmímím v Sýrii.
