Server Roklen24, který je mediálním partnerem Ekonomické olympiády, přináší další esej od jednoho z účastníků. Tentokrát od Šimona Pekara, vítěze druhého ročníku Ekonomické olympiády na Slovensku, po kterém se umístil na druhém místě v mezinárodním kole Ekonomické olympiády. Mimo ekonomii tráví volný čas na turnajích v akademické debatě, sledováním filmů anebo sportováním.
Zvyšující se zadlužení států v době koronavirové aneb proč se vyplácí v dobrých časech nežít na dluh
Rapidní pokles tržeb v soukromém sektoru způsobený koranavirem vytvořil v celé Evropě potřebu státní podpory těchto postižených oblastí. Politici se snaží udržet zaměstnanost na co nejvyšší úrovni, zatímco zaměstnavatelé se závistí pokukují po objemu podpory ve stylu Německa. Množství příslušníků laické i odborné veřejnosti volá po větším rozsahu záchranných opatření, i na úkor masivního zadlužování. Ostatní se jakéhokoliv navyšování dluhu bojí jako čert kříže. Do jaké míry si však mohou jednotlivé státy dovolit zadlužování a je to jediná možná odpověď na krizi?
Myšlenky o škodlivosti jakéhokoliv zvyšování dluhu jsou, s přihlédnutím ke zkušenostem ze zahraničí, neopodstatněné. Zkušenost ukazuje, že i vysoké dluhy jsou dlouhodobě udržitelné bez škodlivého vlivu na ekonomický blahobyt (například Francie anebo Spojené království mají od poslední krize dlouhodobě dluh vyšší než 80 % HDP). I přesto, že se země jako Slovensko nebo Česko nedočká podpory zaměstnavatelů v takovém rozsahu jako třeba v Německu, i záchranné politiky menšího formátu mohou být velmi nákladné. Například v Německu stála zavedená opatření zemi více než 4 % HDP jen po dobu prvních týdnů. Takto se může lehce stát, že to vlády v průběhu krize s rozsahem opatření přeženou a jejich dluh se dostane na anebo dokonce i nad úroveň ročního HDP.
Tento dluh musí být ovšem v průběhu následujících let splácen. Proto spousta peněz vybraných v budoucnu na daních nemůže být namířena nazpět do ekonomiky skrze podporu obyvatelstva (například vyššími důchody, sociálními příspěvky nebo jinými transfery) nebo investována třeba do infrastruktury či školství. Tento problém je znásobený tím, že při vysoké zadluženosti mají investoři nižší důvěru, že země zvládne půjčené peníze splatit, a proto jí nechtějí v potřebných případech půjčit – například, když by bylo potřeba ve velkém nakupovat respirátory a stavět nemocnice.
Kvůli politické nepopularitě úsporných opatření je pro země těžké se z dluhů dostat a zůstávají uvězněné ve stagnaci a hrozbě, že je i nejmenší výkyv může položit. Pokud jsou ochotné na další zadlužování akceptovat vysoké úrokové sazby, tak jim v následujících letech nemusí pomoci ani rozpočtové přebytky. Většina jejich úspor bude totiž použita na splácení úroků místo základu dluhu. S navyšováním dluhů proto musíme být opatrní, zejména v malých ekonomikách jako je Česko nebo Slovensko.
Když se podíváme na hodnotu aktuálních fiskálních opatření v souvislosti s krizí, tak si největší stimuly mohly v Evropě dovolit země jako Německo nebo Holandsko, které mají dlouhodobě větší úspory než spotřebu a v letech po poslední krizi hromadily rozpočtové přebytky, které využívaly na splácení dluhu a budování státních rezerv. Jinými slovy ti, kteří šetřili a vstupovali do pandemie s vysokými rezervami, vyrovnaným rozpočtem a nižším dluhem, si mohou dovolit větší podporu ekonomiky v časech, kdy je to potřeba, bez toho, aby ohrožovali svoji budoucí stabilitu či flexibilitu. Země jako Itálie anebo Španělsko zavádí v porovnání s Německem až čtyřnásobně nižší opatření. A to i napříč tomu, že je u nich krize závažnější. Je to způsobené především nahromaděným státním dluhem, který znemožňuje větší půjčky za rozumný úrok, neboť investoři nemají důvěru, že budou splaceny.
Jaké ponaučení si z toho můžeme vzít? Na jedné straně bychom si měli nalít čistého vína a přiznat, že výpadek způsobený krizí nepůjde plně nahradit velkou státní podporou a mzdy i zaměstnanost dočasně klesnou. Vlády by měly spojit podporu podniků ze státní kasy s opatřeními jako dočasné uvolnění zákoníku práce či oslabení moci odborů, aby se zaměstnanci a zaměstnavatelé mohli lehce a rychle dohodnout na snížení mzdy na úroveň, jakou si podnik může dovolit vyplatit. Takové opatření by mnohým umožnilo udržet si práci. Na druhé straně se ukázalo, proč je šetření a zodpovědné hospodaření v dobrých časech tak důležité. Zamysleme se napříště trochu více nad naším fiskálním rozpočtem a v době konjuktury tvořme přebytky. V příští krizi je totiž budeme opět potřebovat.
