V neděli 15. srpna 1971 prezident Spojených států Richard Nixon pronesl projev věnovaný stavu ekonomiky USA a oznámil v něm dočasné ukončení zlatého standardu (pro zajímavost – část věnovaná ukončení zlatého standardu je ke shlédnutí zde). Jednalo se tak o faktické ukončení Brettonwoodského systému z roku 1944, jehož vyústěním byly mimo jiné stabilní měnové kurzy (současné devizové trhy neexistovaly) a fixace dolaru vůči zlatu v kurzu 35 dolarů za jednu unci.
Co se týče samotného provedení, neustále se hovoří pouze o prezidentu Nixonovi, nicméně o ekonomech, kteří stáli v pozadí této historické změny, se příliš nemluví. Přitom hlavním autorem je Paul Volcker. Ano, je to přesně ten pán, který byl v letech 1979–1987 guvernérem Fedu a jemuž se do té doby nevídaným skokovým zvýšením úrokových sazeb podařilo zastavit inflaci běžící ve Spojených státech.
V této souvislosti bylo oznámeno několik kroků k ochránění kurzu dolaru. Výroční zpráva Fedu New York za rok 1971 uvádí, že cílem je ochrana dolaru.
„In recent weeks, the speculators have been waging an all-out war on the American dollar. The strength of a nation’s currency is based on the strength of that nation’s economy – and the American economy is by far the strongest in the world. Accordingly, I have directed the Secretary of the Treasury to take the action necessary to defend the dollar against the speculators.
I have directed Secretary Connally to suspend temporarily the convertibility of the American dollar except in amounts and conditions determined to be in the interest of monetary stability and in the best interests of the United States“
Throughout this period of nearly continuous turmoil in the exchange markets, the viability of the United States commitment to maintain the convertibility of officially held dollar balances into gold had been badly undermined by the progressive erosion of the United States reserve position.“
Důvodem byly probíhající velké výběry dolaru jinými centrálními bankami. Spojené státy se obávaly, že světové centrální banky jednoduše přestanou dolaru věřit a vyžádají si proplacení dolarových závazků ve zlatě. Ostatně již v březnu 1961 začal Treasury’s Exchange Stabilization Fund (ESF) fixovat dolar a intervenovat na měnových trzích, poprvé od druhé světové války. Síla opatření ale čím dál více klesala. Za leden až červenec 1971 zahraniční centrální banky stáhly ze Spojených států dvě miliardy dolarů, jen za první dva týdny v srpnu 1971 další 1,1 miliardy. Likvidní devizové rezervy Fedu byly ve srovnání se závazky, které mohly zahraniční centrální banky požadovat, na třetinové úrovni.
Oznámení bylo šokující. Výsledkem bylo týdenní uzavření devizových trhů mezi dolarem a evropskými měnami. Centrální banky se musely poradit a jednat, v roce 1971 ale k ovlivnění pohybu ceny zlata nedošlo. Následně díky dohodě z prosince 1972 byla cena zlata změněna na 38 dolarů na unci. Ze strany Spojených států však za tuto cenu neproběhl ani jeden obchod. Dva měsíce poté byla cena zlata zvýšena na 42,22 dolaru za unci, po dvou týdnech po úpravě ceny bylo ale jasné, že ani tato cena není udržitelná a docházelo k jejímu dalšímu nárůstu.
Vše bylo ukončeno v roce 1976, kdy dolar přestal být oficiálně spojován se zlatem.
Pokud by k tomu nedošlo, kvantitativní uvolňování by nebylo možné. Proto je dnes nemožné, aby se dolar či jiné hlavní měny vrátily zpět ke krytí zlatem.