Zachraňovat přírodu jde i bez státních dotací a grantů


12:48 • 5. července 2020

Tagy: příroda, životní prostředí

Naše zdroje pocházejí opravdu od veřejnosti. Je to základ naší filozofie, říká Alena Bendová ze spolku Prales dětem. Ten se snaží nejen zachránit deštný prales na Sumatře, ale i edukovat širokou veřejnost. A to celé bez státních dotací a grantů.

Byla jste se někdy podívat u vás v pralese?

Byla jsem se tam podívat už třikrát na různě dlouhou dobu. Je to úžasný zážitek. Ten první moment, ta první návštěva mi vlastně změnila život.

Vy jste tam tedy byla dřív, než jste začala s organizací spolupracovat, nebo už jste spolupracovali?

Byla jsem tam poprvé v roce 2016 a ten přímý zážitek z divoké přírody mě naprosto ohromil. Rozhodla jsem se zapojit do projektu a víc se angažovat, protože mi to prostě dávalo smysl.

Jak velký je ten prales, který v Indonésii na Sumatře máte?

V tento moment je to něco přes 130 hektarů. V letošním roce je předpoklad, že bychom rozšířili rezervaci o dalších až 70 hektarů.

Je nějaká cílová linie, kolik se toho vůbec dá obhospodařit? Kolik pralesa je člověk schopný zachránit?

V podstatě asi není. Máme nějaký předpoklad, vysněnou rozlohu asi 600 hektarů s tím, že to je takový základ, a čím víc se toho zachrání, tím líp.

Zaujalo mě, že nechráníte jen tu část, která se vykoupí, ale že je to nárazníková oblast pro ochranu pralesa, který je za tím. Dá se tedy říct, že ochrana těch 600 hektarů vlastně pomůže zachránit tisíce kilometrů národního parku, který má v zádech?

Přesně tak. Naše rezervace leží na hranici národního parku Gunung Leuser, který má mnohem větší rozlohu. Tím, že střežíme hranici, tak pomáháme ochraně celého území před pronikáním pytláků do pralesa či plíživou postupnou deforestací.

Co prales vůbec ohrožuje, proč je potřeba ho chránit?

Bohužel ve světě je vyvíjen tlak na veškerou přírodu, a právě u pralesa je to alarmující z toho důvodu, že je to studnice biodiverzity. V pralese žijí vzácné a kriticky ohrožené druhy zvířat.

Co žije u vás?

V naší oblasti jsou to například tygři sumaterští, orangutani, pralesní sloni a doufáme, že tam někde zbyl ještě nějaký nosorožec, ale zatím neevidujeme známky toho, že by tam byl. Možná se někde skrývá v národním parku.

Dá se říct, co ho tedy nejvíce ohrožuje bezprostředně ve vaší oblasti působení?

Zvířata ohrožuje pytláctví, hlavně pro tradiční čínskou medicínu. Místní lidé neloví zvířata, protože mají hlad, ale je to zpravidla pro zisk, pro prodej na černém trhu.

Já jsem slyšel o nosorožcích, ale že se prodává i tygr?

Tygr je velmi žádaný artikl pro čínskou medicínu. Produkty z toho jsou různé, v podstatě zužitkují celé zvíře.

Toho se týkala i jedna kauza tady v Čechách, vzpomínám si.

Ano. Tzv. kauza Berousek.

Takže pytláctví. Co dál?

Celý ekosystém nejvíce ohrožuje deforestace kvůli poptávce po tropickém dřevu a kvůli rozšiřování plantáží palmy olejné.

A černá těžba?

No je to prostě obyčejná zlodějna. Tam, kde nikdo nehlídá volně dostupné zdroje, tak tam není problém přijet, pokácet to a odvézt. Jsou to třeba odlehlejší oblasti, nebo je to spojeno s korupcí.

Jak se tomu snažíte bránit?

Máme v naší rezervaci hlídku Green Patrol alias Tygří komando, která hlídá a střeží celou oblast rezervace i oblast národního parku ve spolupráci se správou národního parku. Je to důležitá součást ochrany, protože nejde prales jenom vykoupit, ale opravdu se na to území musí i dohlížet.

Tygří komando jsou místní lidé?

Ano. Zaměstnáváme místní lidi. Pro hlídku je to 5 chlapů, z čehož někteří jsou i bývalí pytláci, kteří pochopili, že není cestou ten ekosystém vylovit a zničit pro rychlý zisk, ale že je mnohem důležitější ho uchránit pro budoucí generace.

Dá se říct, že ti bývalí pytláci přinesli týmu něco navíc díky tomu, že to sami dělali?

Ano. Přinášejí důležitý vhled do toho uvažování druhé strany, ať už jde o způsoby pytlačení nebo vhodné lokality pro tu činnost.

Na webových stránkách jsem se dočetl, že činnost nefinancujete z žádných dotací, ale z darů od soukromých osob a firem. Proč? Je za tím nějaký důvod?

Je to součástí filozofie naší neziskové organizace. Chceme být nezávislí. Často se stává, že neziskové organizace, které se soustředí na financování z grantů a dotací, se pak stávají závislými na těchto grantech a dochází i k tomu, že se podřídí, aby dostáli politice toho dárce. Lidově řečeno "nepokoušeš ruku, která tě krmí". Takže ten hlavní důvod je nezávislost.

Máte nějaké opravdu velké dárce nebo je to spíše menší dary od většího možství lidí?

Naše zdroje pocházejí opravdu od veřejnosti. Je to základ naší filozofie, že se na ochraně přírody podílí široká veřejnost. Financujeme projekty z darů od drobných dárců a etických firem. Větší dárce si pak vybíráme dle souladu s naším etickým kodexem.

Takže už se stalo, že jste třeba nějaké firmy odmítli?

Už se stalo, že jsme odmítli stotisícový dar od firmy, o které jsme zjistili, že je napojená na čínskou těžařskou a papírenskou lobby.

Rozhodnu se, že zachráním kousek pralesa, mám nějaké peníze a chci někde mít svůj kilometr čtvrteční. Jak celý ten proces proběhne?

Na našich stránkách máme uvedená čísla účtů pro jednotlivé projekty, včetně výkupu pozemků. Tyto účty jsou transparentní, takže potom si může každý dárce ověřit, že ty prostředky tam doputovaly, a samozřejmě je to dál navázáno na finanční zprávy a tak dál. Tedy když se člověk rozhodně vykoupit nebo podpořit některý z našich projektů, tak pošle peníze na tyto účty, a když se nastřádá dost peněz na tu konkrétní pobídku, kterou my v té oblasti máme, tak začneme jednání s majitelem pozemku. Vše probíhá samozřejmě pod dozorem notářů, právníků a dalších subjektů. Takže je to v podstatě velmi jednoduché. Dárce pošle peníze a my na základě toho, jestli je máme kam alokovat, dojednáme výkup s majiteli.

A vím potom, který kousek země byl mnou podpořen, nebo se to ztratí v celku?

Když se jedná o menší dary, tak tam je to problematičtější. Samozřejmě se ví, které území se vykoupilo, ale je to v podstatě taková sbírka. Když je to větší dárce, tak tam se samozřejmě potom dá přesně vymezit, který konkrétní celek pralesa se koupí.

Můžu se pak na něj jet někdy podívat?

Ano. Máme dobrovolnické programy, takže každý člověk i ten, který se zatím rozhoduje o podpoře, se může přijet podívat na náš projekt. A pro větší dárce, zpravidla od 90 000 Kč výš, je potom samozřejmá nabídka toho, že se může přijet podívat do rezervace a může si ověřit, že ten projekt opravdu funguje.

Na stránkách jsem koukal na sekci dobrovolnické programy a překvapilo mě, že jsou plné. Kdo jsou ti lidé, co tam jezdí pomáhat? Jakou s tím máte zkušenost?

Kapacita jednoho turnusu je 18 lidí a je to záměrně. Chceme mít kapacitu omezenou proto, že nejsme nějaká masová cestovka. Je dobrá zpráva, že se termíny daří naplňovat, je o to velký zájem.

Kolik to stojí?

Teď je to 13 500 Kč za 26denní pobyt za osobu.

Letenku si zaplatím sám?

Ano, přesně tak. Jen doplním, že ve srovnání s jinými dobrovolnickými programy je ta cena opravdu nízká, když jsou některé organizace schopné účtovat si třeba i 800 dolarů za týden nějakého pobytu. Takže v tomhle srovnání je to dostupné pro běžného člověka. Jezdí nám tam dobrovolníci všech věků a profesí. Jsou to zpravidla lidé, kteří hledají smysl, hledají trochu jinou dovolenou, už je nebaví někde ležet v resortu all inclusive, ale hledají skutečný zážitek i prospěšnost.

Abychom nemluvili pořád jen o hezkých věcech. Přeci jen je to pořád politicky divoký kus světa, nemůže se stát, že by se změnila vláda a přišel někdo, kdo by vám prales sebral a dal ho kamarádovi z průmyslu?

Nemyslím si, že by to v Indonésii bylo nějaké hodně politicky divoké, ale tahle věc je samozřejmě nepředvídatelná. Tohle nedokážeme předpovědět, a pokud by se něco takového stalo, tak to asi ani nijak neovlivníme. My říkáme, že dokud to lze, tak to budeme bránit před zničením, aby ty pozemky nekoupili ti, kdo je chtějí zničit.

Jsou nějaké podobné projekty jako ten váš někde jinde? Je to inspirace odněkud nebo je to původní myšlenka?

Já si myslím, že to vzniklo spíš přirozeně. Nápad to asi není nijak světoborný. Samozřejmě ve světě jsou podobné projekty.

U těch ostatních projektů se nestalo, že by je někdo násilím znárodnil?

Já jsem o podobném případu neslyšela. Tenhle princip soukromého vlastnictví, co jsem se dočetla, uplatňují filantropové a boháči, kteří koupí třeba kus Aljašky, aby jej zachovali a zachránili. A tam to asi není nějaká horká půda. Nevím tedy, že by se to někde stalo.

Záchrana pralesa ale není váš jediný projekt. Viděl jsem třeba Oko Země.

Já bych to shrnula tak, jak to přirozeně vyplývalo, a jak vznikaly ty projekty. Za těch 10 let, co nyní fungujeme, se to vyvíjelo tak organicky na základě nějaké potřeby nebo možnosti. Začalo to projektem Green Life, což je právě pralesní rezervace na Sumatře. Tam vznikla protipytlácká hlídka Tygří komando, která využívá v rámci své činnosti fotopasti, a tím se dostáváme k Oku Země. Díky fotopastem můžeme sbírat data o životě zvířat v jejich přirozeném protředí i o pohybu pytláků, takže další způsob, jak lze ochranu přírody podpořit, je nákup fotopastí.

Kolik stojí taková fotopast?

Naše partnerská firma, která nám zařízení dodává, nám dává partnerskou cenu 3800 Kč. Do budoucna pro další projekty budeme využívat i další typy. Malou terénní za 2 000 Kč nebo novinku za 7 500 Kč, která dokáže v reálném čase odesílat data. Projekt Oko Země se zrodil na základě získaných dat. V Indonésii máme monitorovací program Oko Tygra, ale tím, jak se organicky šíříme i na další místa, máme i další podprogramy. Za Oko medvěda využíváme fotopasti na Slovensku pro monitoring velkých šelem (medvědů, vlků), v Ugandě jede Oko nosorožce a jednáme teď o podpoře rangerů v Demokratické republice Kongo v národních parcích, abychom jim pomohli s potíráním pytláctví a s monitoringem goril horských a dalších velkých primátů. Jednak tento projekt plní funkci protipytláckou a monitorovací, ale zároveň výstup z Oka Země bude komplexní vzdělávací program pro děti na pěti kontinentech. Bude přeložen do několika jazykových mutací. Chceme vytvořit etický program pro environmentální vzdělávání v zemích, kde to není úplně běžné.

Máte také něco v České republice?

Ano. Vloni na podzim jsme rozjeli projekt Spravedlnost pro přírodu – občanské hlídky v krajině. Bylo to na popud kauzy s přemnoženými hraboši a aplikací jedu Stutox II do české krajiny. V souvislosti s tím řešíme ještě trávení zvěře jedem Karbofuran.

Co se s tím dá dělat? Co děláte vy?

Náš projekt spočívá v tom, že hledáme dobrovolníky a lidi, kterým to není jedno, a pomůžou orgánům, které by v tom měly konat, ale nemají dostatečné kapacity. Monitorují a kontrolují českou krajinu tam, kde je problém nejmarkantnější, a hledají známky jednak ilegální aplikace, ale zároveň potenciální druhotné otravy, které hrozí s souvislostí s aplikací Stutoxu II.

Tak abych si to představil jako dobrovolník. Projdu nějaký úsek krajiny a hledám, jestli tam někdo nedělá něco, co by neměl?

V podstatě ano. Jde o to, že aplikace rodenticidu Stutox II je vázána na ohlašovací povinnost. Legální forma by měla být do nor, což ale podnikatelé v oblasti zemědělství vidí jako neekonomickou a složitou praxi, a proto si to usnadňují plošnou aplikací na povrch prostým rozmetáním, což je ilegální a hrozí druhotné otravy. To se týká dravých ptáků, ale i malých šelem.

Aby toho nebylo málo, zachraňujete také oceán.

Je to tak. Máme tento další směr, kam jsme se rozrostli z projektu Green Life. Je to projekt Blue Life, který probíhá v souostroví Pulau Banyak u Sumatry. Zde čistíme pláže od naplavených odpadků, pomáháme organizovat odpadové programy pro přilehlé vesnice a nově teď na podzim vznikla naše druhá protipytlácká hlídka - Blue Patrol. Zabývá se ve spolupráci se státním úřadem na ochranu přírody kontrolami rybářských lodí kvůli ilegánímu rybolovu a pytláctví. Dál se projekt zabývá hlídkami na ostrově Bangkaru. Získali jsme licenci na 5 let na ostrahu významného želvího kladiště a státní rezervace. Protipytlácké aktivity zde v minulosti neprobíhaly moc efektivně, tak naše Blue Patrol střeží pláž, která je významným kladištěm několika vzácných druhů želv.

Co jim hrozí?

V minulosti docházelo k vybírání vajec ze snůšek, což se díky naší aktivitě podařilo redukovat, a my můžeme nyní monitorovat a pozorovat, že se líhnou nové želvy a obnovuje se populace. A že tam nejsou ty pytlácké nájezdy.

Pomáhají si podobné projekty napříč světem?

Jsme členy Mezinárodní federace strážců, která sdružuje rangery a strážce přírody z celého světa. Je to pro nás velká prestiž. Jednak že můžeme sdílet know how a taky se propojovat. Vypíchla bych jednu chystanou spolupráci, a to s legendárním národním parkem Virunga v D.R.C., protože je nám velkou inspirací Diane Fossey, která tam působila na ochraně goril horských a bohužel jí potkal tragický osud rukou pytláků. Díky členství a naším výsledkům a činnosti těch hlídek je zájem ze strany dalších subjektů ze světa o navázání spolupráce ve formě, že jim poskytneme know how, podporu ve formě fotopastí a dalšího vybavení. Možnosti, které se nám otvírají jsou právě v D.R. Kongo, Nepálu nebo Kostarice.

Dá se to ještě zvládnout? Kolik vás je?

Ono se to nedá úplně říct, protože nejsme typická neziskovka a dost se toho děje na dobrovolnické bázi. Jádro je cca 10 Indonésanů do hlídek, 3 půl úvazku, 2 neplacení full-time ideátoři, pak širší jádro zhruba 10 lidí a další dobrovolníci a příznivci. Jsou to jednak dobrovolníci, kteří se jen zúčastní programu, a pak si žijí svůj život, nebo lidé, které to zaujme, a pak nám pomáhají na akcích nebo sami dělají benefice a pomáhají jinak.

Čekal jsem mnohem víc lidí.

No ono to jde to zejména díky energii, kterou do toho vkládá Milan Jeglík, jakožto zakladatel celé té myšlenky a projektů, a jeho partnerka Zuzana.

Ale na energii samotné to nepostavíte. Potřebujete lidi a peníze.

Já bych řekla, že je to tak půl na půl. Je to jednak obrovská energie lidí právě tím, že to jede na dobrovolnické síle. Peníze jsou prostředek, který ale my, tím, že jsme srdcaři, dokážeme velmi efektivně využít. V podstatě, když si 500 lidí odepře jedno lepší kafe měsíčně, tak my jsme schopni financovat měsíční fungování protipytlácké hlídky a potažmo podporujeme stálou prací nejméně 5 rodin. Ty peníze jsou samozřejmě potřeba, ale dobré je, že my prostředky směřujeme opravdu přímo do projektů a dokážeme z malých částek získat velkou hodnotu.

Alena Bendová je členkou spolku Prales dětem od roku 2016. Vystudovala Sociální a kulturní ekologii na FHS UK. Po studiích se angažovala politicky a pracovala v sektoru obchodu a služeb. Nyní se pro spolek věnuje veřejným prezentacím, PR, fundraisingu, péči o dárce a dobrovolníky, environmentálnímu vzdělávání dospělých i dětí.
RSS

Dominik Stroukal je hlavní ekonom finanční skupiny Roklen. Vystudoval Univerzitu Karlovu a Vysokou školu ekonomickou, kde obdržel doktorát z ekonomie. Přednášel na řadě vysokých a středních škol, v současnosti působí na VŠ CEVRO Insititut. Je autorem několika knih, např. Bitcoin, peníze budoucnosti (2015) a Ekonomické bubliny (2019).



Přejít na diskusi

Přihlašte se, nebo zaregistrujte


Přihlásit se


Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.

Přihlašte se, nebo zaregistrujte

Tato sekce je dostupná zdarma pouze přihlášeným uživatelům.



Přihlásit se

Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.