Finanční svět je plný chodících mrtvol. Tedy ani ne tak lidských, jako spíše těch bankovních. Ještě deset let od vypuknutí finanční krize se finanční sektor potýká s řadou problémů. Bankovní regulace je nefunkční a při životě jsou uměle udržovány banky, které jsou nedostatečně financované a dělají příliš riskantní obchody. Upozorňují na to profesorka Stanfordovy univerzity Anat Admati a německý profesor Martin Hellwig z Max Planck Institutu v knize „The Bankers´ New Clothes“.
Evropa je „přebankovaná“, konstatuje Admati v rozhovoru pro švýcarský server Neue Zürcher Zeitung. „Evropský bankovní systém je dost velký a evropská ekonomika je silně závislá na bankách. Financování ekonomiky je závislé více na bankách než na finančních trzích. Když se však v tomto systému pohybují nemocné, dysfunkční banky, není to pro ekonomický vývoj dobré. Smysluplné by bylo, očistit systém tak, aby byly v hospodářském cyklu už jen banky zdravé. Jenže například Itálie a Řecko mají špatné insolvenční zákony, které bankám znemožňují vymáhat špatné pohledávky, a tyto úvěry tak zůstávají v rozvaze a problémy bank dále zhoršují,“ říká Admati.
Zátěžové testy jako iluze bezpečí?
Problémem je podle ní navíc to, že se banky navenek prezentují lépe, než jak na tom ve skutečnosti jsou. „To, co vykazují jako vlastní prostředky a likviditu, jsou výsledky jejich praktik při sestavování rozvah, které by v reálné zkoušce neobstály,“ upozorňuje expertka. Zátěžové testy, které hodnotí odolnost bank, však Admati nepovažuje jako příliš směrodatné. „Řada bank dostala razítko z úřadu a krátce nato se zhroutila,“ říká profesorka a jako příklad zmiňuje Cyprus-Bank a banku Dexia. „Stress test by měl vlastně zhodnotit kvalitu hodnoty aktiv, místo toho se však přehrávají scénáře a přitom se testuje, jaké důsledky by měly na kapitálové ukazatele, které samy osobě nemají velkou vypovídací hodnotu. To poskytuje lichý pocit bezpečí,“ varuje.
Jedna studie Banky pro mezinárodní vypořádání (BIS) ukázala, že banky jsou potřeba k tomu, aby veškerý měnový stimulus, který iniciovala ECB, šířily dál. „Tuto funkci však mohou plnit jen zdravé banky,“ upozorňuje profesorka. Reálná ekonomika podle ní potřebuje banky, které by kompetentně poskytovaly úvěry a chovaly se přitom odpovědně, tedy nebyly ani příliš opatrné, ani příliš lehkomyslné. A právě poskytování úvěrů je podle ní nejdůležitější funkcí bank, zatímco platební styk a další služby jsou spíše druhořadé. Problém ale je, že vysoce zadlužené finanční instituce se tak dnes nechovají.
Ještě banka, nebo už hedgeový fond?
Pro zdravý vývoj finančního systému by podle ní bylo potřeba, aby banky své jmění a závazky vykazovaly pravdivě a své obchodní modely provozovaly čistě. Tedy aby peníze od klientů přijímaly za mírně nižší sazby (kvůli pojištění vkladů), a ty poté za o něco vyšší sazby půjčovaly těm, kdo potřebují úvěr a vykazují určitou bonitu. Takto však podle ní vypadá jen malá část celkového bankovního obchodu.
Ačkoli se banky stále považují za obchodní banky přijímající vklady a poskytující úvěry, skutečnost je podle ní zcela jiná. Banky podle Admati v současné době sledují na trzích vysoce riskantní strategie, které slibují vysoký výnos. „Člověk se již může ptát, zda je například Deutsche Bank ještě banka, nebo již hedgeový fond,“ podotýká s tím, že dnešní banky jsou přítomné v každém koutku finančního trhu.
Klíčový dílek evropské bankovní skládačky
Admati také poukazuje na to, že přestože evropské právo umožňuje přeshraniční aktivity, dohled nad bankami a regulace jsou nadále z velké části prováděny na národní úrovni. Jednotný dohled pro velké banky byl zaveden teprve nedávno. „Národní řešení přispívají k nebezpečnému vývoji. Předpisy EU zakazují finanční pomoc státům, ale ne bankám. Takže země, které se dostanou do potíží, zachraňují vlastní banky, a ty pak poskytují úvěry vysoce zadluženému státu,“ říká expertka. Tento jev označuje jako „doom-loop, který nakonec oslabí všechny.
Navíc stále chybí poslední dílek evropské bankovní unie, který je však podle Admati základem pro vše ostatní, a sice evropské pojištění vkladů. „Fúze německé a francouzské banky by vyděsila občany i dohled nad finančními trhy těchto zemí, protože neexistuje žádné evropské zajištění vkladů. Kdo by pak v případě krize nesl následky?“ ptá se Admati a připomíná případ islandských bank. „Jejich objem obchodů, většinou generovaný v zahraničí, činil devítinásobek HDP této malé země. Stát došel k závěru, že pojištění vkladů pro klienty islandských poboček v Londýně a Amsterdamu není možné.“
Too big to fail?
Některé země také chrání velké banky se zdůvodněním, že jsou „too big to fail“. Tento argument podle profesorky není důvodem chybějící konsolidace, ale jen symptomem problému. „Ukazuje se, že je něco špatně, když banka, která se dostala do insolvence, způsobí i třetím stranám tolik škod, že ohrozí celou ekonomiku a stát musí zasáhnout.“ Problém podle ní však je, že v případě, že střadatelé nevezmou banku útokem, může tato instituce dlouho fungovat jako chodící mrtvola.
Likvidaci takové „too big to fail“ banky jsme dosud nezažili a podle expertky by bylo bývalo zajímavé vidět, co by se stalo, kdyby stát býval nechal problémové „too big to fail“ banky padnout. „Pokud by zároveň neprobíhala krize,“ podotýká Admati. Dodává nicméně, že i po krizi, ještě v roce 2012, existovaly některé zombie-banky, jako například v USA Citi a Bank of America, které se tvářily jako zdravější, než ve skutečnosti byly. V těchto případech by bylo bývalo podle profesorky třeba použít nově zavedená pravidla pro sanace a likvidace bank.
Banky sledují jiné zájmy
„Trhy by měly v systém větší důvěru, kdyby viděly, že likvidace banky je zvládnutelná,“ říká Admati. Ale regulátoři, dohled a centrální banky podle ní jedou dál v naději, že banky jednoho dne budou generovat dostatečný zisk na to, aby se uzdravily. Problém však podle expertky je, že tyto banky nejeví velký zájem o to, aby sanovaly své rozvahy a zvýšily podíl vlastního kapitálu.
Banky se mohou rozhodnout, zda vydělané peníze poplynou do vlastního jmění a budou investovány, nebo je vyplatí vlastníkům. „Momentálně jde všechno na dividendy,“ upozorňuje Admati a poukazuje na to, že například největší americké banky vyplatily mezi létem 2007 a koncem roku 2008 na dividendách kolem 80 miliard dolarů, a pak dostaly 180 miliard dolarů podporu v rámci záchranného programu TARP.
Zrádná magie
Nejdůležitějším důvodem, proč banky ve svých rozvahách mohou vykazovat mnohem nižší podíl vlastního kapitálu, než firmy v jiných odvětvích, je podle Admati skutečnost, že banky takto mohou náklady svého zadlužení přesunout na někoho jiného. Navíc nedostatek vlastních prostředků přikrášlují všemožnými novými instrumenty, které „vyvolávají dojem, že se v případě potřeby magickým způsobem promění na vlastní kapitál. Tato proměna ale skončí špatně. Proč banka potřebuje vedle akcií další instrument, který může absorbovat ztráty? V žádném jiném sektoru není zvykem, aby se druhořadé pohledávky označovaly jako něco jiného, než dluhy,“ říká Admati s tím, že bankovní regulátor se negativně zatíženému slovu „dluhy“ vyhýbá a hovoří například o kapitálových požadavcích, kapitálu absorbujícím ztrátu, atd. „Banky mají na nízkém vlastním kapitálu mimořádný zájem. Považují ho za drahý a mají potíže získat nové prostředky od akcionářů.“
Podle Admati však není racionálně zdůvodnitelné, proč by banky měly mít o tolik méně vlastního kapitálu, než firmy v jiných sektorech, tedy prý zhruba šest procent oproti až 30 procent. Poukazuje přitom například na JP Morgan Chase, u které podle mezinárodních účetních standardů (IFRS) na závazky ve výši 4060 mld. USD připadá polštář z vlastního kapitálu v objemu 126 mld. USD, a to bez započtení značných mimobilančních závazků. „Jak je vůbec možné ocenit akcii takové banky, když člověk nezná v rozvaze nevyčíslená rizika derivátů?“
Celkový objem těchto derivátů prý přitom dosahuje již 661 bilionů dolarů. A jejich rizika podle ní nedokáží zhodnotit ani centrální banky, neboť v jejich případě vůbec nelze jednoznačně zjistit, co komu kdo dluží. Trh derivátů přitom podle ní podléhá jen minimální regulaci. „V USA existoval po přelomu tisíciletí několik let jen jeden zákon, který regulaci trhu derivátů zakazoval. Otcem této myšlenky byl šéf Fedu Alan Greenspan, který vycházel z toho, že se trh bude regulovat sám,“ podotýká expertka.
Všudypřítomný klid. Dokud to nespadne.
A veřejnost podle profesorky budou tyto skutečnosti ponechávat v klidu až do chvíle, než se systém zhroutí. „Bankovní systém je sice nafouklý a neefektivní, ale všichni účastníci si žijí dobře. Pokud by došlo ke zvýšení požadavků na vlastní kapitál, musel by se nyní management bank mnohem více starat o to, že rizika, která podstupují, jdou na vrub jejich vlastních prostředků.“ Banky navíc podle ní dávají úřadům najevo, že pokud dojde ke zvýšení požadavků na vlastní jmění, nebudou jim již poskytovat půjčky, jaké si přejí. „Proto nechávají regulátoři banky v klidu, namísto aby řekli: Váš příjem se použije na investice, které zvýší vaši bezpečnost,“ upozorňuje Admati. Použití příjmů na investice by podle ní sice snížilo ukazatel rentability vlastního kapitálu (ROE), nicméně tento ukazatel prý také nemusí vůbec být směrodatným prostředkem hodnocení bank.
Pssst…banky jsou nahé.
Podle Admati v současné době existuje řada bank, které by za normálních podmínek nemohly vůbec existovat. Opatření, která by vedla k normalizaci, by přitom byla sice špatná pro osoby kolem dané banky, nikoli však pro ekonomiku. „Nepotkala jsem nikoho, kdo by byl toho názoru, že zadržení zisků bank by škodilo ekonomice jako celku.“ Proto prý také její kniha nese název „Bankéřovy nové šaty“ – „všichni člověka ujišťují, že banky vypadají spolehlivě a stabilně, ale ve skutečnosti tu stojí nahé.“
