Chcete si najít práci (nebo o ní nepřijít)? Nejprve promažte Facebook

Sociální sítě se za poslední roky staly nezbytnou součástí života většiny z nás, a to nejen jakožto nejjednodušší komunikační kanál, ale rovněž i jako zdroj nejaktuálnějších informací. Avšak i přes všechny jejich výhody bychom neměli zapomínat, že vedle toho, že nám často mohou pomoci, nám někdy mohou také značně uškodit – a to mimo jiné z toho důvodu, že jsou cenným zdrojem informací o nás samotných.

A některé z nich byste se – zvláště před určitými osobami – měli spíše snažit zatajit, než se jimi chlubit na internetu. Mezi tyto osoby zvláště patří vás současný, ale i potenciální budoucí zaměstnavatel. V opačném případě by se totiž současný zaměstnavatel mohl lehce stát zaměstnavatelem bývalým a ten potenciální budoucí by mohl zůstat pouze potenciálním. 

Ekonomové (nejen) na Twitteru. Proč neumí komunikovat s lidmi?

Dvacet příběhů o dvaceti zaměstnancích, kterým se stal jeden z výše zmíněných případů, přinesl server People. Zde je pro začátek pár ukázek:

„Můj bývalý kolega zveřejnil, jak se nejprve chystá vyčerpat veškerou nemocenskou dovolenou, a poté odejít z práce. Příspěvek přidal v 9 hodin a v 11 hodin mu bylo řečeno, že už práci nemá.“

„Potenciální zaměstnanec ve společnosti, pro kterou pracuji, právě prošel pohovorem a bylo mu řečeno, že vše, co musí udělat, je absolvovat test na drogy a fyzickou zkoušku, přičemž začne v pondělí. Někdo našel jeho profil na Facebooku a ten chlapík 20 minut po pohovoru přidal příspěvek: Ví tady někdo, jak projít drogovým testem za 24 hodin?‛“

„Musel jsem vyhodit zaměstnance za tweet, který napsal o zákazníkovi. Příspěvek zněl: ‚(celé jméno zákazníka) by bylo skvělé jméno pro pornohvězdu.‛ Zjistil jsem to, když mi zákazníkův právník na druhý den vyhrožoval právními kroky. Ukázalo se, že ten chlap pracoval pro místní noviny a obsesivně vyhledával své jméno na všech sociálních médiích.“

„Chlapík v mé firmě byl propuštěn, protože přidal na svůj Facebook status ‚zas*** přistěhovalci, nenávidím je‛, aniž by si uvědomil, že jeho šéfové (a zároveň majitelé společnosti) byli druhou generací přistěhovalců z Indie.“

„Jedna dívka z mých přátel z Facebooku pracovala pro poštovní službu v mém městě. Jednou zveřejnila, jak chtěla zabít svého šéfa a dostala se do několika hrůzných detailů. Asi o 5 hodin později zveřejnila další příspěvek o tom, že se u jejího domu objevili federální úředníci a že jeden z jejích spolupracovníků ukázal jejímu šéfovi status. Poté byla propuštěna.“

Historky v podobném duchu přinesl také článek na serveru CNN, který uvádí případ učitelky matematiky, která tweetovala o svých „žhavých“ studentech a o tom, jak ráda kouří trávu. Některé výše jmenované příklady jsou sice trochu extrémní, nicméně lze na nich dobře ilustrovat, jakou škodu může napáchat jeden relativně bezvýznamný příspěvek na facebookovém profilu.

 

A přitom nemusí jít o to, že máte někoho „nevhodného“ v přátelích či prostě o hloupou náhodu. Například podle průzkumu CareerBuilder, který popisuje blog London School of Economics, používá sociální média při posuzování zájemců o práci cíleně zhruba 70 % firem a zaměstnavatelů, přičemž toto procento ruku v ruce s expanzí sociálních sítí významně narostlo zejména v posledních letech. Jinými slovy, informace, které veřejně publikujete na svém profilu, jsou pro personalisty velmi cenným kanálem informací. 

A co byste tedy na svých profilech neměli a měli dělat (přinejmenším alespoň ne veřejně)? Nejčastější chyby, které na základě průzkumu CareerBuilder mezi personalisty a zaměstnavateli reálně vedly k nepřijetí zájemce o práci, shrnuje server Monster:

Kandidát zveřejnil provokativní nebo nevhodné fotografie či informace (53 %).

Kandidát zveřejnil obsah týkající se pití nebo užívání drog (44 %).

Kandidát negativně hovořil o svých předchozích zaměstnavatelích, spolupracovnících či klientech (35 %).

Kandidát vykazoval špatné komunikační schopnosti (29 %).

Kandidát učinil diskriminační připomínky (26 %).

Kandidát lhal o své kvalifikaci (24 %).

Kandidát sdílel důvěrné informace od předchozího zaměstnavatele (20 %).

Na závěr je však potřeba říct, že ani zůstat zcela v utajení se někdy nevyplácí: „Kdysi jsem nedostal práci, protože nemám Facebook. Zaměstnavatelé zřejmě chtěli odhalit, jaký jsem typ člověka, avšak já jsem jim řekl, že mám rád své soukromí,“ svěřil se neúspěšný kandidát serveru People.

Sociální média v grafech: O kolik času už vás připravila?

 

 

Newsletter