Málokterá sportovní událost přitahuje tolik pozornosti, alespoň za Atlantickým oceánem, jako finále ligy amerického fotbalu – NFL. Přinejmenším loňské, v pořadí 48. klání o trofej Vince Lombardiho, se stalo dle oficiálních statistik nejsledovanějším programem v historii televizního vysílání na půdě USA a mohlo by se zdát, že z ekonomického hlediska je tato událost zajímavá v zásadě jen co se týče spotřeby. Pravda, jedná se po Díkuvzdání o konzumně druhý nejdůležitější den v roce, ale i z perspektivy čistě sportovní může současná ekonomická teorie nabídnout zajímavý pohled, zejména s ohledem na události letošní vyřazovací části.
Řeč je o takzvaných trick plays (tedy nečekaně provedených, klamavých, rozehrávek) zejména při čtvrtém pokusu (downu). Ty se na nejvyšší fotbalové úrovni objevují s frekvencí, která by se dala připodobnit v ekonomické hantýrce k připlutí černé labutě. Čtvrtý down je zásadní pro postup útočícího týmu. Nepodaří-li se mu překonat vytyčenou metu a získat území, přijde na daném místě o balon a další možnost útoku. Dle statistik publikovaných Keithem Goldnerem docházelo v letech 2000-2012 k netradičně zahranému poslednímu pokusu o pokračování na balonu pouze jednou za 14 zápasů.
Nicméně právě nezvyklá taktika stála na pozadí úspěchu týmů Seahawks a Patriots, kteří se poslední lednovou neděli utkají ve finále sezony. Seattle Seahawks klamavým zahráním kopu na branku odstartovali jeden z největších obratů v historii NFL, což upoutalo pozornost nejen sportovního světa, ale například i blogu The Economist. Klamavý se dá nazvat nikoliv proto, že by se jednalo o nečistou hru, ale proto, že Seahawks využili zmatení obrany nepřítele k obratu v zápase. Jak?
Tým Packers z Wisconsinu vedl o 16 bodů a připravoval se znepříjemnit kopáčovi Seattlu jeho pokus za 3 body. Místo kopu ovšem k překvapení všech – a zejména obrany Packers – kopáč Seattlu balon záměrně netrefuje, jeho kolega, který míč přidržuje, se s ním rozbíhá a přihrává spoluhráči Garymu Gilliamovi tak, že se Seattlu podaří skórovat touchdown za celých 6 bodů (viz video níže).
Slavný skotský ekonom Adam Smith, který by jásal nad úrovní specializace současných hráčů, by pravděpodobně také Garymu Gilliamovi za chycení balonu zatleskal. Pro Gilliama to byl životní okamžik, jelikož jeho práce se omezuje výhradně na blokování soupeřů a s balonem nemá při hře co do činění. Jak poznamenává Economist, od tohoto se také odvíjí trenéry vnímaná riskantnost obdobných rozehrávek – hráči trénovaní na jinou pozici na sebe berou úkoly svých vysoce specializovaných spoluhráčů. V obdobně vypjatých situacích se musí trenéři rozhodnout, jak velké riziko jsou ochotni podstoupit a zdali se jim to vyplatí. Exaktní vědy nám mohou poodhalit vážnost dilematu, kterému trenéři čelí.
Interpretace samotných čísel říká, že trenéři NFL jsou v těchto situacích rizikově velmi averzní – čili riziko podstupovat primárně nechtějí. Již zmíněný výzkum Keitha Goldnera poukazuje na to, že zbývá-li týmu krátká vzdálenost k dosažení mety a pokračování ve hře, jsou překvapení úspěšnější než tradiční volby kopu. The New York Times dokonce vytvořili algoritmus 4thDownBot, který na Twitteru při zápasech živě napovídá, jak by se měl tým zachovat v závislosti na pozici na hřišti – jeho historické výsledky ukazují také právě na rizikovou averzi trenérů a na to, že často volí kop místo jiných variant rozehrání. Na druhou stranu je třeba přiznat, že zkoumaný vzorek je relativně malý a proto je třeba brát relevanci výsledků s obezřetností. Nicméně jako odrazový můstek tyto statistiky určitě poslouží a ekonomická teorie o rozhodování by třeba mohla tento fenomén trochu více přiblížit.
Teorie her, jejímž průkopníkem je americký matematik a držitel Nobelovy ceny za ekonomii John Forbes Nash, se zabývá tím, jak se dá předvídat chování hráčů v rozhodovacích systémech. V jednoduchosti jde o to, že americký fotbal, jakožto druh nekooperativní hry více účastníků, by měl být schopen dosáhnout Nashovy rovnováhy. To je situace, kdy se v daném rozhodovacím systému každý hráč (v tomto případě tým) rozhoduje, co je pro něj nejlepší strategie postupu při očekávané reakci protihráče, a nemá potřebu tuto strategii již měnit.
Tento přístup má široké použití ve studování tržních struktur, můžeme k němu ale připodobnit i sportovní zápolení. V našem případě obrana Packers zjevně nevzala v úvahu možnost, jakou zvolil tým Seahawks – a tím jim dovolila skórovat. Na druhou stranu statistiky naznačují, že by trenéři měli volit překvapení častěji, než v současnosti dělají, protože pokud by byly v dlouhém horizontu triky úspěšnější, je racionální jejich větší využití. Právě k tomu ale teorie her poznamenává, že s přibývajícím využitím se bude zvyšovat i připravenost obrany. Pokud by se tedy nedělní situace opakovala nekonečněkrát, vzájemnými reakcemi by týmy nakonec skončily ve zmíněné Nashově rovnováze. V tomto bodě se útočící tým pokusí o trik právě tolikrát, že přínos pro tým bude totožný nezávisle na tom, zdali zahraje klasický kop nebo trik.
S trochou nadsázky se dá asi říci, že (naštěstí pro oko diváka a sport jako takový) proti sobě nesoupeří Nashové. Stejně tak naštěstí momentální rozhodnutí skupiny trenérů, zdali se pokusit o první down nebo přímé body, se neřídí teoriemi společenských věd.
Rozmanitost a kreativita sportu vlastní je určitě jedním z faktorů, který diváky na stadiony pravidelně láká a zařadit sem jistě můžeme i překvapivé rozehrávky v NFL. Vzhledem k událostem semifinále a tomu, že oba týmy triky již úspěšně využily, bude zajímavé sledovat, jak se se budou týmy u čtvrtých downů v Super Bowlu chovat a čím se diváky i sebe navzájem pokusí překvapit. Nebo nepokusí?
