Zatímco trhy vyčkávají na případné signály z Federálního rezervního systému pro eventuální zvyšování sazeb a ECB před necelými dvěma týdny přistoupila k výraznému uvolnění své měnové politiky, zbytek centrálních bank jako by zůstával paralyzován.
Po šesti letech bezprecedentní měnové akomodace Fedu posun měnové politiky ECB zajistí, že se trhy budou i nadále topit ve finanční likviditě a to i v případě, že Fed ve středu podnikne nepravděpodobný krok a přehodnotí svůj stanovený harmonogram pro své první zvýšení úrokových sazeb po takřka osmi letech.
Tyto obrovské zásoby peněz vytvářejí problémy centrálních bankéřů mimo dvě největší měnové zóny. Ti se totiž již delší dobu obávají, že v případě, že se jejich politika odliší od dvou hlavních světových ekonomik, část hotovosti bude hledat vyšší výnos v aktivech denominovaných v jejich měnách. To by zvýšilo hodnotu jejich měn, zhoršilo konkurenceschopnost domácích výrobců a utlumilo stále jakés takés naděje na ekonomické oživení.
Mnohé centrální banky již jednoduše vzdaly své předstírání nezávislé měnové politiky a nedávný krok ECB je povede dále v tomto směřování. To vytváří problém pro obchodníky působící na devizovém trhu, kteří po dlouhá léta spoléhali na diferenciaci mezi výhledy úrokových sazeb určující které měny koupit nebo prodat. V momentálním rozpoložení na měnových trzích není jednoduché vybrat samostatné vítěze a to přes fakt, že obchodníci v poslední době zaznamenali zisky sázkou na dolar, jemuž se dařilo téměř vůči všem měnám na devizovém trhu.
Axek Merk musel zamířit až na Nový Zéland aby koupil měnu, která je řízena nezávislou měnovou politikou. Merk, generální ředitel společnosti Merk Investments, jenž dohlíží na 400 milionů dolarů aktiv, konstatoval, že centrální banka Nového Zélandu začala zvyšovat úrokové sazby, aby zabránila pokušení ovlivňovat svůj směnný kurz.
To je v kontrastu s dříve hrdě nezávislou Švýcarskou národní bankou, která před čtyřmi lety, kdy se eurozóna poprvé ponořila do krize, podřídila ECB svou měnovou politiku za účelem omezení hospodářských následků nevypočitatelného eura. Švýcarská národní banka může být nyní donucena prodávat švýcarské franky výměnou za euro, aby zabránila poklesu druhé jmenované pod stanovené minimum 1,20 švýcarských franků za euro. Mezitím Dánsko snížilo své sazby, aby zajistilo dánské koruně setrvání v režimu zavěšení na euro.
Pokud centrální banky mající blízko k eurozóně byly nuceny jednat rychle v souladu s Evropskou centrální bankou, nečinnost byla roky trvajícím řešením pro ostatní centrální banky.
Jak kanadská a japonská, tak ani britská centrální banka během posledních 4 let neprovedly žádné změny ve svých měnových politikách. Bank of Canada a Bank of Japan ponechává sazby stabilní od září respektive října 2010 a Bank of England nechává svou cílovou bankovní sazbu ve výši 0,5 % od roku 2009. Mezitím BoE od července 2012 pokračuje ve svém kvantitativním uvolňování ve nezměněném rozsahu a BOJ se nachází v začarovaném kruhu uvolněné monetární politiky trvajícím už bezmála dvě desetiletí.
Vidina zpřísnění měnové politiky ve Švýcarsku, nebo ve skandinávských a východoevropských zemích bude s nynějšími kroky ECB ještě více oddálena. Na druhé straně ty země, které se mají svojí politikou a ekonomickou propojeností blíže k Fedu se naopak chystají na potenciální zvyšování sazeb ze strany americké centrální banky a to i v případě, že vyhlídky mohou být zpožděny kvůli neuspokojivým údajům z amerického trhu práce, vydaným 5. září. Tato skupina zahrnuje Kanadu a Velkou Británii, jejíž rozsáhlý finanční sektor ji spojuje s USA více, než ji její vzdálenost od pevninské Evropy spojuje s eurozónou.
Ironií je, že měnová politika je nyní více, než kdy jindy důležitá jako determinant ocenění finančních trhů a globálních kapitálových toků. Ale když přijde řeč na měny mimo USA a eurozónu, žádné velké politikaření není ve skutečnosti na pořadu dne.
