Ludwig: Česko potřebuje silné lídry. To nás z krize dostane spíš než cokoli jiného

Situace v rámci koronavirové krize eskaluje, index důvěry ve státní aparát je aktuálně podle průzkumu National Pandemic Alarm nejnižší od března loňského roku. Vládě je mimo jiné vyčítána špatná krizová komunikace, převládající chaos a populistický přístup k řešení situace. Komunikaci a aktivity v souvislosti s řešením pandemie tak přebírají i osobnosti z vědecké komunity. Jedním z nejvíce viditelných je Petr Ludwig, datový vědec, lektor kritického myšlení a podle časopisu Forbes jeden z nejvlivnějších Čechů na sociálních sítích. Proč je podle něj jediným řešením krize tvrdý lockdown? Co způsobilo, že jsme se z pozice nejlepších v řešení koronavirové krize propadli až mezi poslední na světě? A proč by měl být populismus vykřičníkem pro příští generaci a kritické myšlení jednou z našich národních hodnot? Přečtěte si rozhovor Petra Ludwiga pro Roklen24.

V současnosti jste nejvíce vidět v souvislosti s koronavirovou pandemií, na sociálních sítích sdílíte svá doporučení na řešení současné situace, prezentujete své odhady vývoje, spolupracujete s expertními skupinami. V poslední době bojujete za kompletní tvrdý lockdown, včetně vynucování jeho dodržování a odmítáte aktuální polovičatá a děravá řešení vlády. Můžete Váš postoj přiblížit?

Předně bych rád uvedl, že málokterý můj názor je čistě můj subjektivní. Jsem členem několika vědeckých skupin, jak českých, tak zahraničních, a v tomto vycházím z doporučení mezinárodní komunity kolem projektu www.endcoronavirus.org, která sdružuje experty napříč obory. Existuje spoustu modelů, jak tu epidemii řešit, ale ukazuje se, že to, co funguje, je snažit se ten vir marginalizovat, to znamená mít ho ve společnosti co nejméně. Tím člověk dokáže ochránit nejen životy, ale i ekonomiku. Mezi státy, které se tímto řídí, patří například Nový Zéland, Austrálie nebo Kanada. Nově zvažuje takovýto postup i Německo. Takže za mě raději než mít půl roku takový “polo-lockdown”, který je nedodržovaný a krvácí tím ekonomika, je lepší ho alespoň na dva týdny udělat pořádně, ale díky tomu pak nastartovat ekonomiku výrazně rychleji. Tohle je model, který se samozřejmě měl udělat už dávno, ale s novou britskou mutací situace eskaluje. Chytře nastavený lockdown nenese takové ekonomické následky jako lockdown neúplný, a ještě navíc odkládaný.

Jak hodnotíte aktuálně zavedený lockdown na tři týdny?

Na hodnocení opatření je ještě brzy, záleží na tom, jak je budou lidé dodržovat. Čím více je budou dodržovat, tím to bude trvat kratší dobu. Čím méně je budou dodržovat, tím déle budou opatření trvat. Je to do jisté míry v rukou každého člověka.

V dřívějších rozhovorech jste zmiňoval, že jste v kontaktu nejen s odborníky z akademické obce, ale i s vládou. Jak probíhá tato spolupráce na politické úrovni? Jak se daří Vaše poznatky, založené na datech a vědeckém přístupu, proměnit v konkrétní opatření a ovlivnit stávající stav?

S vládou bych to nenazýval spolupráce. Spíš když jde do tuhého, tak já i lidé kolem mě, kteří se v tomto tématu angažují, cítí potřebu něco dělat, protože situace je opravdu vážná. Proto využíváme veškeré možné kanály. Jsme v kontaktu s několika ministry, premiérem i s politiky z opozice a snažíme se jim na datových modelech ukázat, co se stane, pokud se nic zásadního nezmění. To jsou věci, které aktuálně neříkám jen já, ale podobné predikce představil i Jan Kulveit z Oxfordu. Myslím si, že i v české vědecké komunitě kolem Iniciativy Sníh je poměrně velká shoda na tom, že pokud se nic zásadního nezmění teď, tak za měsíc, za dva na tom můžeme být podobně jako například Portugalsko.

Zmiňujete Iniciativu Sníh, jsou ale i další platformy odborníků, jako je například KoroNERV nebo Covid-Czechia, které mají za cíl ovlivnit na základě expertízy svých členů řízení pandemie u nás. Jaká je Vaše zkušenost, máte dojem, že členové vlády naslouchají těmto expertním skupinám, zvláště po onom humorném vyjádření pana premiéra, že ti, co měli přijít, nepřišli?

Já spolupracuji s Iniciativou Sníh, kterou v České republice považuji za nejrelevantnější panel vědců. Pan profesor Hel měl několik jednání s premiérem. Bohužel, premiérovi radí i jiní odborníci, kteří mají na některé věci odlišné názory. V současnosti navíc vidíme, že panu premiérovi radí prakticky kdokoli, kdo se k takové možnosti dostane, takže i lidé jako je Daniel Landa. Myslím si, že velký problém Česka je, že tu chybí nějaká centrální autorita, jako je v USA americká CBC nebo v Německu Robert Koch Institut. U nás je odborníků, kteří mají svůj názor, strašně moc. Mám potom pocit, že ty dobré názory jsou skryty v moři těch nekvalitních. To je podle mě jeden z důvodů, proč jsme na tom tak špatně. Na začátku každý, kdo měl titul profesor, měl potřebu se k dané situaci vyjádřit, i když ten titul profesor měl z naprosto jiného oboru. Například v Americe, která má velkou tradici v evidence-based medicíně (medicíně založené na vědeckých poznatcích, pozn. red.) by si něco takového profesoři nedovolili. Takže my málokdy dáváme subjektivní doporučení, všechno to jsou věci, které vycházejí z vědeckých studií. V rámci Iniciativy Sníh se tento evidence-based přístup snažíme podporovat a šířit co nejvíce.

Kéž by naše vláda překousla svoje nacionální ego a s pokorou naslouchala odborníkům

Zmínil jste německý Robert Koch Institut, který navrhujete požádat o pomoc. Do řešení pandemie by podle Vás měl vstoupit i takzvaný krizový epidemiologický startup. Jak by toto mělo z Vašeho pohledu fungovat?

My jsme dokonce Robert Koch Institut skrz českou vládu a Ministerstvo zahraničí již zkusili kontaktovat, protože by bylo minimálně zajímavé dostat se k jejich predikcím a reportům. Jsme velmi blízko Německu a myslím si, že i Německo by mělo mít velký zájem, abychom tu situaci také zvládali. Aktuálně máme dva a půl krát více mrtvých na milion obyvatel, než mají Němci, takže jejich přístup je v něčem měřitelně lepší. Bylo by zajímavé vidět jejich predikce, na základě čeho oni ta opatření plánují. Prvním krokem je výměna informací.

Co se týče mých vizí, které zveřejňuji – vize většinou mají být velké a v něčem i nerealistické, takže moje vize byla tu spolupráci zintenzivnit, pokud my jako Česko takovéto pracoviště nemáme. Mně by se opravdu líbilo, kdyby se někdo od nich stal poradcem české vlády, respektive aby česká vláda naslouchala Institutu Roberta Kocha tak, jak to dělá ta německá. Přál bych si, aby naše vláda překousla svoje nacionální ego a s pokorou naslouchala odborníkům.

Vnímáte všeobecně v rámci mezinárodní spolupráce ochotu sdílet know-how, modely a data?

Já jsem například v kontaktu přímo s rektorem New England Complex Systems Institute, což je organizace, která z mého pohledu dělá jedny z nejlepších modelů, a tento rektor sám nabídl konzultace české vládě. Takže mezinárodní vědecká pracoviště jsou ochotná a otevřená pomáhat, protože si uvědomují, že Česko tu pomoc opravdu potřebuje. Jsme jedni z nejhorších na světě. Bohužel respekt k mezinárodním autoritám je v tomto ohledu v Česku historicky velmi malý. Respektují se lokální autority, které často s evidence-based medicínou nemají nic společného, ale protože je to zrovna někdo s hodně tituly, tak se mu naslouchá. Ale tak by to být nemělo, takhle moderní medicína nefunguje.

Jeden z návrhů, jak současnou situaci řešit, bylo zapojit české krizové manažery a špičky z byznysu. Jak vnímáte takovou myšlenku v tuto chvíli?

My dnes zažíváme spoustu konfliktů mezi rezorty. Hádá se Ministerstvo zdravotnictví s Ministerstvem průmyslu, kdo zaplatí antigenní testy pro firmy a tak dále. My už jsme dlouho navrhovali, aby se řízení epidemie přesměrovalo na nějaký nezávislý prvek se samostatným rozpočtem, který by nebyl pod Ministerstvem zdravotnictví, aby v tom nebyly ty mezirezortní spory. Řízení epidemie je velmi závažná a zároveň oddělitelná věc a mnoho států má speciální tým, který to řeší. Ministerstvo zdravotnictví má řadu jiných problémů k řešení, má svůj rozpočet, který si musí uhájit, a takto je to strašně neefektivní. Navíc spoustu věcí okolo epidemie nejsou medicínské, epidemie je i logistika, jako například dovoz a rozvoz vakcíny. Je to multioborových problém, a proto je potřeba postavit multioborových panel. Stejně tak co se týče dat a predikce vývoje – na začátku bylo vidět, že mnoho lékařských elit podcenilo exponenciální růst, protože se s takovýmto vývojem běžně nesetkávají a nejsou na něj zvyklí. Naopak jsou na něj zvyklí lidé podnikající v online businessu, protože exponenciální růst je v tomto oboru – v ideálním případě samozřejmě – jeden z hlavních scénářů.

Je zapojení odborníků z businessu a krizových manažerů reálné v tuto chvíli? Máte informace o tom, že by tato skupina měla zájem být součástí Vámi zmiňovaného multioborového panelu?

Já si myslím, že to jsou dvě věci. Na jednu stranu navrhovat nápady v rámci nějakého brainstormingu, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou reálné, a na druhou stranu z těchto návrhů následně vybrat ty reálné. Já na svůj profil na sociálních sítích píši i návrhy, které vím, že reálné nejsou, ale byly by potřeba. Viz spolupráce s Robert Koch Institut – vím, že to přes ego některých politiků není průchodné, ale reálně by to byl dobrý nápad. Bohužel všeobecně reálnost návrhů na řešení současné situace je na bodu mrazu. Já to přirovnávám k lavině, která už se utrhla a kterou sledujeme ve slow motion. My díky našim predikcím víme, jak bude situace vypadat za týden, za dva nebo za tři týdny, ten vir se chová podle celkem jasných pravidel. Bohužel teď už v podstatě jen čekáme na náraz, který silně zasáhne jak ekonomiku, tak zdraví mnoha lidí.

Máme tu největší zdravotní krizi od druhé světové války, nemůžeme to nechat jen na dobrovolnosti

Takže situace je už podle Vás bezvýchodná?

Zásadní problém je nedostatečná podpora opatření ze strany veřejnosti. Pokud aktuálně podle studie WHO až 45 % Čechů stále věří, že koronavirus nepředstavuje nebezpečí a že je to jen konspirace, tak je skoro nereálné epidemii v tomto stavu řídit. Bohužel si myslím, že to je kombinace slabého leadershipu a toho, že tomu lidé nevěří. V této chvíli je i tvrdý lockdown neefektivní, protože lidé ho stejně nebudou dodržovat. Sám jsem zvědavý, jak to celé skončí. Každopádně žádný z dostupných scénářů není moc pozitivní.

V návaznosti na Vámi zmiňovanou studii WHO i Vaši dosavadní zkušenost jste vypsal vlastní průzkum mezi lidmi na Facebooku s cílem zjistit, co ze zkušenosti ostatních může v této chvíli fungovat. Podle Vás totiž emoce už nefungují, fakta nezabírají, protože velká skupina lidí už jim nevěří, a nefunguje mnohdy ani osobní zkušenost s tím, že někdo z okolí na koronavirus zemřel. Dozvěděl jste se z tohoto průzkumu to, co jste hledal?

Většina z těch cest, které se ukazují, jsou řešení dlouhodobá a týkaly by se budoucích krizí. Jednoznačně se ukázalo, že jako západní svět musíme tvrdě bojovat s fake news a dezinformačními weby, které od začátku chrlily dezinformace o tom, že koronavirus neexistuje. Lidé by si to dost pravděpodobně nevymysleli, pokud by týdně nevycházelo tisíce článků na dezinformačních webech. Dezinformační scéna k současné situaci velkou mírou přispěla, k čemuž existuje spoustu analýz a studií. A kromě boje s dezinformacemi je důležité učit lidi kritické myšlení a mediální gramotnost. Dopředu je imunizovat vůči dezinformacím a zároveň jim pomoci se ve zveřejňovaných informacích orientovat – když nějaký lékař něco tvrdí, tak je učit ptát se, na základě čeho to tvrdí, učit rozlišovat názory a fakta, učit je, co je to vědecká studie, na co by si člověk měl dát pozor a tak dále. To jsou takové preventivní věci v rámci boje s dezinformacemi a algoritmy sociálních sítí, které situaci zhoršují.

Ale co by se dalo dělat teď? Já nevím, jestli jste se někdy zkoušela bavit s člověkem, který má zarytý názor a jestli se Vám podařilo jeho názor změnit. Já jsem tím zkoušel trávit desítky až stovky hodin a málokdy se stala nějaká změna. I když má takový člověk osobní zkušenost s tím, že někdo v jeho okolí na covid-19 zemřel, stejně dokáže tvrdit, že ten člověk byl prostě starý nebo mu to v nemocnici jen napsali, ale reálně koronavirus neměl, nebo si prostě najde jiné odůvodnění, proč pro něj současná epidemie není nebezpečná. Ten vlak už v tomto případě bohužel ujel. A jediné, co se ukazuje, že v těchto případech funguje, jsou pravidla a jejich vynucování. Česko sice má obecně vlažný vztah k pravidlům, na druhou stranu z jiné studie vyplývá, že státy, které mají v rámci koronavirové epidemie vlažný vztah k dodržování pravidel, mají až osmkrát více mrtvých. Takže ano, je to hodně o systému, pravidlech a jejich důsledném dodržování. Máme tu největší zdravotní krizi od druhé světové války, tak to nemůžeme nechat jen na dobrovolnosti. Obzvlášť pokud 45 % populace nepovažuje současnou situaci za vážnou.

Tak, jako se musíme shodnout, jak řešit klimatickou krizi, bychom se měli i shodnout na řešení dezinformací

Vy dlouhodobě propagujete obor kritického myšlení, jehož jste i lektorem. Zaujal mě Váš výstup na konferenci GrowJOB institutu v roce 2018, kterou jste uvedl tím, že by bylo hezké mít nějaký sen, nějakou vizi za lepší společnost. A v rámci Vaší vize že by právě kritické myšlení mohlo být jednou z našich národních hodnot. Jak tuto vizi vnímáte vzhledem k současným okolnostem?

My tu konferenci děláme šest let a já každý rok říkám, že ta situace je horší. Za tu dobu, co to děláme, se objevily kauzy, které jsme ani nečekali, že budou – například kauzy Cambridge Analytica a ovlivňování voleb po brexitu a voleb amerického prezidenta před čtyřmi lety. Objevilo se poměrně dost důkazů o tom, jak se dají takovéto manipulace na sociálních sítích velmi efektivně dělat a že to není jen otázka politiky, jakékoliv téma se dá ohnout stejným způsobem. Myslím si, že toto si už v současnosti mnoho lidí uvědomuje, na Netflixu například o manipulacích v rámci sociálních sítích vznikl dokument The Social Dilemma, takže to téma je už trošku odkryté. Koronavirová pandemie to odkryla úplně na dřeň. Dnes nás nezabíjí jen koronavirus, ale i dezinformace. Nová americká administrativa to má jako jednu z priorit, bojovat proti dezinformacím, i velké firmy jako Twitter, Facebook, Youtube nebo Google si některé věci uvědomily a začaly je řešit. Nějaký posun v této věci je, jen zrovna v Česku je strašně malý. Vůbec jsme na to riziko nezareagovali, na to, že už nějakou dobu víme, že existuje. Ačkoli bylo od začátku jasné, že je potřeba vytvořit nějaký útvar na vyvracení dezinformací o Covid-19, tak se k tomu Ministerstvo zdravotnictví nedopracovalo. Spolupráce se Semantic Visions, což je přední světová firma na zpracování tohoto tématu, nedopadla a my se jen můžeme ptát proč, z mého pohledu je to ohromná škoda. Pokud budeme mít jednou nějakou novou administrativu, tak by měla nastat shoda napříč všemi stranami, jak tento problém řešit. Tak, jako se musíme shodnout, jak řešit klimatickou krizi, bychom se měli i shodnout na řešení dezinformací, protože pokud to nevyřešíme, tak nás to bude stát strašně moc problémů do budoucna. Už nyní je to vidět v rámci beta verze Covid.

Když jsem hledala studie o dezinformacích a konspiračních teoriích, tak jsem našla jednu, která se zabývala tím, proč jim lidé mají tendence věřit. Jedním z důvodů bylo to, že některým lidem nestačí zdánlivě jednoduché vysvětlení nějaké zásadní události nebo katastrofy, takže například to, že by koronavirus pocházel z nějakého netopýra v Číně a způsobil takovou krizi, se zdá některým skupinám lidí neuvěřitelné. Takže i lidé, kteří čtou dezinformační weby a zajímají se o konspirační teorie, mají mnohdy pocit, že kritické myšlení mají, protože z jejich pohledu slepě nevěří všemu, co se píše v mainstreamových médiích. Jak se s tímhle podle Vás dá pracovat?

Naštěstí jsou i studie, které se snaží toto téma nějakým způsobem objektivizovat a zkoumat, nakolik člověk může své kritické myšlení zlepšit, a ukazují, že může. Já to někdy přirovnávám ke hře na piano. S kritickým myšlením se také nerodíme, ale dá se naučit. A podobně jako budoucí řidiči projdou nejdřív autoškolou a díky tomu pak ta doprava funguje – rozhodně lépe, než kdyby si všichni sedli rovnou za volant a autoškolou neprošli – tak by se dala udělat jakási autoškola na mozek. Takováto škola by pomohla účastníkům trénovat kritické myšlení a výrazně zlepšit své dovednosti, co se týče rozpoznání argumentačních faulů nebo kognitivních klamů. Ono to totiž není o inteligenci, mnoho studií prokázalo, že kritické myšlení s inteligencí nemá tolik společného. Jsou i lidé s vysokým IQ, kteří věří naprosto bizarním konspiračním teoriím. Kritické myšlení spíše hodně souvisí s pokorou, se schopností uvědomit si, že nevíme všechno, schopností přiznat si, že svět je složitý a někdy není možné mít na všechno názor a pokud člověk zjistí, že se v něčem mýlil, tak je důležitá schopnost přiznat chybu. Proto kritické myšlení a pokora jdou ruku v ruce. Dnes lidé, kteří píší na internet ty nejagresivnější komentáře, mají tu pravdu s velkým P, ti vědí a ti jsou zároveň bohužel podle historie ti nejvíc nebezpeční. 

Kritické myšlení jako klíčová dovednost 21.století

Jakým způsobem jde podle Vás kultivovat společnost v kritickému myšlení? Říkáte, že se kritické myšlení dá trénovat, to ale předpokládá zájem ze strany trénovaných.

Zajímavou teorii měl v jedné z našich diskusí Václav Dejčmar, který navrhl, že by lidem mohlo být zaplaceno, aby takovýmto kurzem kritického myšlení prošli. Že by účastníci kurzu dostali nějaké benefity z toho, že kurzem projdou, aby byli motivovaní. Další věc je dostat lekce kritického myšlení do škol. Severské státy mají učení kritického myšlení jako základ své obranné strategie a všechny osnovy jsou dostupné online, takže se dají jen přeložit. A v neposlední řadě by v tom velkou roli měly sehrát i firmy. I firmy by měly jednoznačně chtít a tlačit dovednost kritického myšlení, protože to je v rámci trhu práce dovednost 21.století, ne znalosti typu kdy se narodil mistr Jan Hus.

Jak tyto dovednosti učit? Z Vašeho vyjádření na konferenci o kritickém myšlení jsem pochopila, že byste klidně přeskočil klasické učitele. Jak byste tedy výuku kritického myšlení pojal?

Covid ukázal, že moderní škola může být kombinace online a offline výuky, takže si dovedu představit, že by žáci chodili čtyři dny do školy a pátý den by byla online výuka. Online výuku pak může zaštiťovat nějaký skvělý youtuber à la Kovy, který vytvoří videa o kritickém myšlení a vzdělávací proces bude mít daleko efektivnější dopad, než pokud by se tyto dovednosti učily starým způsobem. My máme jednu z největších firem v Česku, která se zabývá vzděláváním dospělých ve firmách, a už nyní vidíme ohromný posun. Je naprosto běžné, že se v současnosti pořádají hybridní akce, kdy se vybraní lidé sejdou offline a zbytek se streamuje online. A já nevidím důvod, proč by se tento model nemohl postupně přenést do škol. Samozřejmě v rozumné míře a s cílem zvýšit kvalitu výuky.

Jak být o trošku menší kretén

O kritickém myšlení připravujete i Vaši druhou knihu, pobavil mě její pracovní název “Jak být o trošku menší kretén”. Jak Vám to jde?

Být menší kretén? (smích). Samozřejmě základ je si připustit, že by to mohlo být ještě lepší. Nechci se teď nikoho dotknout, ale všichni jsme tak trošku kreténi a je to celoživotní proces. Člověk udělá chybu, pak by měl udělat reflexi, zeptat se, co může udělat příště pro to, aby tu chybu znovu neudělal. Ego, nějaká sobeckost nebo to, že nám někdy ujedou nervy, je přirozeností nás všech, takže všichni máme v jádru malého kreténa. Zároveň ale v nás všech je i schopnost to ego potlačit a zachovat se dobře. V jádru každého z nás je malý Nicholas Winton, který zachránil 650 židovských dětí, takže je to o tom kultivovat v sobě ty dobré hodnoty a bojovat s těmi sebestřednými, sobeckými. To je na celý život. Proto ta kniha nebude jen o kritickém myšlení, ale celkově o hodnotách. Kritické myšlení v podání psychopata akorát napáchá víc zla, takže by mělo jít ruku v ruce s morálními hodnotami.

Teď jsem každopádně práci na knize odsunul na druhou kolej. Nedokážu psát knížku, když vidím, že je potřeba komunikovat koronavirová témata. V současnosti tématu koronavirus věnuji pět až šest hodin denně, čistě na dobrovolné bázi, protože cítím, že když to nebudu dělat já, tak to aktuálně nedělá moc dalších lidí. Až skončí epidemie, budu v psaní pokračovat. Mám napsanou zhruba třetinu a v hlavě celý plán, jak to dodělat. Chtěl bych do obsahu zahrnout i reflexi současné situace, protože si myslím, že je potřeba udělat nějaký debrief, uvědomit si, co stálo za tím, že jsme se v rámci koronavirové pandemie postupně stali jedni z nejhorších na světě. A dokud si to lidé budou živě pamatovat, bude potřeba udělat určité kroky k tomu, aby se to neopakovalo, viz shodnout se na tom, že zavedeme výuku kritického myšlení do škol.

Populismus jako vykřičník pro příští generace

Vy jste na únorové konferenci Osobní růst už představil určitou analýzu toho, co podle Vás stálo za naším propadem z pozice “best in covid” až na poslední příčku. Můžete to znovu shrnout?

Celosvětově se ukázalo, že populistické vlády nedokáží exekutivně zvládat krize. Populismus je postaven na tom říkat a dělat to, co lidé chtějí slyšet, ale bohužel řešení krizí je často o tom udělat něco nepopulárního. Takže první věc, která k současné situaci přispěla, je populismus vlád obecně. To, že populistické vlády dělají a říkají jen to, co lidé chtějí, by měl být vykřičník pro příští generace, aby si na to dávaly daleko větší pozor. Nestačí jen líbivé slogany na billboardech, je potřeba morální integrita a schopnost dělat nepopulární věci. To byl typicky Masaryk – on se dokázal postavit za Hilsnera a bylo to celospolečensky nepopulární, postavil se proti rukopisům, proti padělkům… O Masarykovi tehdy neříkali, že je tatíček republiky, ve své době to byl zrádce republiky. Ale on si díky své konzistenci udržel dlouhodobě morální kredit, což je pravý opak populismu. Prostě udělat rozhodnutí, i když je nepopulární, ale udělat ho v souladu s vlastními hodnotami. To hezky koresponduje i s koronavirovou pandemií. Mnoho lidí se k situaci vyjadřovalo a říkalo líbivé věty, jako že Covid-19 není nic mimořádného a zmizí do Vánoc. A lidi to hltali, protože to chtěli slyšet, byla to úleva. Ale v té době to bylo strašně nezodpovědné. 

Takže za první příčinu současného stavu vnímám populismus. Druhou příčinou byla podle mě prohlášení různých autorit a pseudoautorit, které tu situaci zlehčovaly, aniž by k tomu měly relevantní vědecké podklady. Všichni si vzpomeneme na prohlášení profesora Žaloudíka, onkologa, který tvrdil, že Covid je jen běžné respirační onemocnění. Přitom my dneska víme, že za loňský rok zemřelo v nadúmrtí 17 000 lidí, takže to určitě není běžné respirační onemocnění.  A takováto chyba sdělená autoritou v médiích mohla reálně, ač nepřímo, vést k dalším úmrtím, protože lidé to začali zlehčovat a nechránili se. Třetím faktorem jsou dezinformace a to, že jsme je nechali bujet, aniž bychom s nimi bojovali. Proto se rozšířily konspirace, že očkování způsobuje neplodnost, vakcínami se někdo snaží lidi očipovat nebo že jde o pouhou konspiraci farmaceutických společností, které na tom chtějí vydělat. Těch zpráv je strašně moc a šíří se řetězově nejen mezi seniory. A je to jeden z hlavních zdrojů zmatenosti lidí. 

Situace by navíc nebyla tak špatná, pokud by lidé brali informace z masmédií, jako je televize nebo rádio. Zrovna Česká televize, redakce Věda24 a Dan Stach odvádí skvělou práci, spoustu standardních mediálních domů jako Deník N nebo Seznam Zprávy odvádí skvělou práci. Česká televize navíc nedávno zařadila do Událostí část o dezinformacích, tak by to přesně mělo být. Neříkat jen to, co se stalo a prezentovat fakta, ale poukázat i na to, co se nestalo, poukázat na šířící se nepravdy. Bohužel existuje studie, která ukazuje, že v období krize začalo více lidí čerpat informace spíše ze sociálních sítí. Přitom sociální sítě, na kterých může publikovat každý, nenesou nějakou vysokou míru kvality a jsou právě často zahlceny dezinformacemi, nepravdami a emocemi. To, že má něco hodně lajků, ještě neznamená, že je to pravda. Takže na jednu stranu tady máme slabou vládu, slabý leadership, na druhou stranu prohlášení autorit a pseudoautorit, které situaci zlehčují, spolu s bujícími dezinformacemi. Do toho se zapojí algoritmy sociálních sítí, které jsou optimalizované na pozornost a emoce lidí a máme z toho to, co máme. Těch zdrojů bude pravděpodobně ještě víc, ale tyhle jsem vysledoval jako ty hlavní čtyři.

Vy jste v roce 2019 pro Forbes zmínil, že chcete ovlivňovat společenské myšlení, během roku 2020 jste se dostal do žebříčku nejvlivnějších Čechů a Češek na sociálních sítích, takže Vaše činnost na sociálních sítích má potenciál významného dopadu. Ověřujete nebo vyhodnocujete si nějak dopad svých aktivit? 

Já bych předně chtěl říci, že jsem se do této situace nechtěl dostat. Moje témata jsou jiná a vůbec mě netěší, že zrovna já mám komunikovat takovouto zdravotní a epidemiologickou krizi. To by měl rozhodně dělat někdo jiný. Já jsem se k těmto aktivitám dostal skrz spolupráci s vědci a kampaň za roušky, ale následně jsem pochopil, že pokud to nebudu dělat já, zůstane tu komunikační vakuum a bude to ještě daleko horší. Cítím to tak, že nemám moc na výběr. Stojí mě to strašně moc úsilí, pravděpodobně mi to poškozuje i osobní brand, protože na sociálních sítích sdílím věci, které jsou pro některé lidi nepopulární a celkově mi to víc bere než dává, ale smysl to určitě má. 

A jestli si to nějak vyhodnocuji? Těch metrik může být mnoho, ale už jen fakt, že mé příspěvky na Facebooku podle počtu sdílení nebo počtu lajků patří v rámci tématu koronaviru k těm nejsdílenějším, vedle lidí jako je Jan Kulveit nebo Jan Konvalinka, ukazuje, že na českém internetu nějaký hlas mám. Já bych nicméně raději řešil svoje témata, jako je kritické myšlení a zaměřoval se spíše na prevenci než na samotný problém.

Nyní více než kdy jindy potřebujeme posilovat leadershipové schopnosti

Jedním z Vašich témat je i osobní růst, na únorové konferenci GrowJOB Institutu jste zmínil, že osobní růst je důležitější teď než kdy jindy. Proč to tak vnímáte a na co doporučujete se zaměřit?

Asi je dobré si nejprve definovat, co bereme jako osobní růst – pro mě je to sada znalostí a dovedností, nějaká práce na sobě tak, aby člověk měl práci, která ho naplňuje. Takže téma smyslu, vnitřní motivace, zdravý životní styl, sport, práce se stress managementem a naší vyrovnaností. Aby člověk zvládal například krize nebo osobní selhání. Já si to představuji tak, že produktem dobrého osobního růstu je člověk, který má svou vizi, ví, co chce v životě dělat a má zároveň sílu a odvahu tuto vizi naplňovat. To je to, co by se mohlo shrnout slovem leadership. Podle mě Česko potřebuje silné lídry, obzvláště v době krize, proto si myslím, že dnes, víc než kdy jindy, je potřeba na sobě pracovat. Ta doba, která přijde, nebude jednoduchá, ono to nekončí, naopak mnoho problémů teprve přijde – ať už to bude vysoká nezaměstnanost, růst kriminality nebo zesílení polarizace ve společnosti. Takže kdy, když ne teď posilovat leadershipové schopnosti.

Jaké konkrétní schopnosti by tedy podle Vás měl mít dobrý lídr?

Myslím, že je to hodně o osobních hodnotách. Já když dělám přednášky a osobní konzultace s majiteli firem, tak to začíná a končí na jejich morální integritě a jejich osobnosti. Proč jsou rodinné firmy úspěšné? Protože dokáží předat své hodnoty dalším generacím. To je velké téma. Spolupracuji s několika velkými českými firmami jako je například společnost SIKO a tam je vidět, že se to podařilo. Chtěl bych tu mít více příkladů rodinných českých firem s vysokým morálním standardem a integritou. To je jádrem leadershipu. Leadership je zároveň o komunikaci, lídr dokáže říkat i nepopulární věci a jít s kůží na trh, umí udělat rozhodnutí a zároveň umí svým podřízeným ukázat, že se na něj mohou spolehnout a že mu můžou věřit. To je dneska ohromný problém, spoustu lidí české vládě nevěří a i kdyby udělala dobré rozhodnutí, tak jen proto, že ho udělala tahle vláda, to mnoho lidí respektovat nebude, což je také špatně. I rozbité hodiny dvakrát za den ukazují správný čas. 

Samozřejmě i lidé, kteří koronavirus i vážnost celé situace popírají, mají své lídry – například Václav Klaus starší a jeho rozhovor pro DVTV jsou pro některé lidi vrcholem leadershipu. Bohužel mnoho z toho, co tam Václav Klaus řekl, jsou už prokázané nepravdy a jsou to spíše narativy dezinformačních webů. Proto říkám, že nyní více než kdy jindy potřebujeme posilovat ty správné leadershipové schopnosti. Potřebujeme víc lídrů napříč Českou republikou, ve firmách i ve veřejném životě. To nás z této krize dostane spíš než cokoli jiného.