Dolar po zklamání z ADP Národního reportu zaměstnanosti oslabuje proti euru nad 1,1880 EURUSD. Měny regionu zůstávají v zisku. Koruna se obchoduje pod 25,45 za euro.

Michael Sandel v Praze: Proč je demokracie v krizi?

Obavy z budoucnosti, nejistota, nedůvěra v ústavní činitele nebo dokonce v samotnou demokracii. Podobná slova v poslední době často zaznívají nejen v české kotlině a na Slovensku, ale například také v Rakousku, kde teď vážně hrozí, že prezidentem bude zvolen člen národovecky orientované strany, v nedávno terorismem zaseženými zeměmi jako je Francie nebo Belgie nebo v celé řadě dalších evropských zemí. V USA pro změnu tento nepříliš vítaný trend personifikuje obliba Donalda Trumpa a Bernieho Sanderse. Ti by se sice na celé řadě hospodářských nebo sociálních receptů neshodli, ale daří se jim především kvůli množícím se obavám o budoucnost a zklamáním s politickou situací v řadách americké nižší a střední třídy. Podle známého profesora Harvardu Michaela Sandela, který před přibližně měsícem zavítal do Prahy, aby zde promluvil před přibližně 900 studenty na půdě Právnické fakulty UK, se tento soumrak demokracie dá vysvětlit přehnanou ekonomizací společenských témat a naopak absencí velkých morálních otázek v politice.

Mistrovská argumentace harvardského profesora

Mnozí Michaela Sandela jistě znají. Dovolím si jej ale krátce představit pro ty, kteří se s jeho jménem ještě nesetkali. Michael Sandel se dá považovat především za živoucí důkaz toho, že filozofie může být atraktivní pro řadu studentů a mladých lidí i ve 21. století. Nejvíce proslul díky svému kurzu „Justice: What is the right thing to do?“, který se můžete shlédnout zdarma i na internetu. Kromě toho byl jeho kurz vydán i knižně a v dnes je k dostání i v češtině pod názvem Spravedlnost: Co je správné dělat. Jeden z důvodů, proč si přednášky Michaela Sandela vysloužily takový obdiv a zájem po celém světě je to, že se nebojí otevírat témata, která jsou kontroverzní, a přinášet do nich nové a zároveň věcné argumenty. Ve svém kurzu se například hypoteticky ptá studentů, jestli by bylo morálně správné nechat zemřít pět lidí v autohavárii nebo (za předpokladu jistého výsledku) obětovat jednoho člověka a těchto pět náhodných osob zachránit. Tak silné morální dilema jeho posluchači v Praze řešit nemuseli – i tak přesto mohli naplno ochutnat mistrovské argumentační schopnosti Harvardského profesora.

Jak je to tedy s oním vyprázdněním politiky a ekonomickým pohledem na svět? Klíčovou myšlenkou je to, že převedení určité věci nebo společenské hodnoty na ekonomický statek, kterému přiřadíme hodnotu a nabídneme jej tomu, kdo za něj nejvíce zaplatí může změnit podstatu této věci. Pojďme si to ukázat na jednoduchém a tím pádem i do očí bijícím příkladu. Rohlík, který nakoupíme v supermarketu, je nadále rohlíkem. Jeho „rohlíkovatost“ se transakcí nesnížila a chutná prakticky téměř stejně dobře jako rohlík od maminky. Kdybychom ale místo rohlíku do supermarketu umístili člověka a přidělili mu určitou cenovku, zůstala by jeho podstata jakožto svobodného a jednajícího jedince zachovaná? Asi težko, protože bychom tím z něj udělali otroka. Otroctví je naštěstí otázka, která je, alespoň z legálního pohledu ve vyspělých zemích uzavřenou kapitolou (ač se dá určitě mluvit o tzv. moderním otroctví). O to méně je dnes ale uzavřenou otázkou např. otázka kvót na přijímání uprchlíků a nedávný návrh Evropské komise k zavedení možnosti se z plnění těchto kvót vyvázat zaplacením určité částky. To se může na první pohled zdát ekonomicky racionální – země, jejíž voliči nesnesou myšlenku, že by se uprchlíci usídlili právě na jejím území by se mohla tohoto „břemene zbavit“ s tím, že by za tuto „službu“ poctivě zaplatila zemi, která by byla ochotná uprchlíky přijmout místo ní. Možná by se dokonce s druhou zemí dokázala dohodnout naprosto svobodně a vyjednat si „správnou“ tržní cenu na podobné bázi jako je obchodování s emisemi CO2 (tedy přiznávám – jen „kvazi-tržní“ cenu s ohledem na přítomnost regulace). No neberte to!

Přineste argumenty vlastní

Michael Sandel k tomu ale přistupuje jinak – a v prvé řadě nechává posluchače, aby přišli se svými argumenty, proč takový postup nemusí být správný. Tím hlavním je právě to, že snahou o stanovení „ceny“ například za 1000 uprchlíků bychom tyto lidi zcela dehumanizovali, což by mohlo vést k handlování s nimi bez toho, abychom brali v potaz morální pravidla a základní lidská práva. A s jedincem, který je podle předpokladů ekonomie svobodně jednající jednotkou, bychom tak nakládali naprosto neindividuálně a nesvobodně. Je tedy možné, že snaha o uplatnění ekonomie ve všech společenských otázkách se může obrátit proti samotným základům ekonomie. Jeden z účastníků na to poznamenal, že i kvóty samotné se dají považovat za handlování s lidskými osudy a vyhýbání se argumentace skrze morální hodnoty jako je solidarita. Necháme čtenáře udělat si na to vlastní úsudek – místo toho se ale ještě společně podívejme na to, do jaké míry se ekonomie vyjadřuje k tématům z jiných sociálních věd (tedy určitá třecí místa, kde dochází k Sandelově „ekonomizaci“) a do jaké míry by se mohla ekonomie sama v něčem učit od ostatních.

Ekonomie byla vždy poměrně ambiciózní vědou. Pokud byste se v anketě zeptali ekonomů, která věda že je „královnou sociálních věd“, výsledek by zřejmě nebyl příliš překvapivý. V posledních dekádách jsme ale svědky vehementní tendence ekonomie stát se „imperialistickou vědou“, která se vyjdřuje takřka ke všem společenským témtům. Dočteme se například o ekonomii náboženství, ekonomii zločinu a trestu, ekonomi krásy či dokonce ekonomii rodiny. Některé z těchto směrů mohou dozajisté přinést nové poznatky a náhledy např. na jednání spojené s ekonomickými zločiny. Má ale smysl ptát se, zda tato tendence někde nenaráží na limity, samozřejmě kromě rozhněvaných docentů jiných oborů, kterým ekonomové dělají zmatek v jejich zahrádce. Na nedávné přednášce Pavla Chalupníčka, pořádané spolkem Rethinking Economics, zazněla myšlenka že například ve snaze vysvětlit altruistické chování ekonomie do velké míry selhává. Existují sice modely, kterými se ekonomie snaží altruismus vystihnout, avšak jejich předpoklady jsou velmi chartné a dají se snadno napadnout.   

Marx, Piketty, Švejnar

V ekonomii samotné v posledních letech sílí alternativní pohledy jako například modelování s heterogenními ekonomickými agenty (ACE modely) a ekonomové se začínají vážně zabývat tématy, která byla ještě nedávno považována za okrajová. Za zmínku stojí uvést například otázku nerovnosti, kterou se kromě „Karla Marxe 21. století“ Thomase Pikettyho zabývá například také někdejší kandidát na prezidenta ČR Jan Švejnar ve svém výzkumu na téma, jestli miliardáři přispívají k ekonomickému růstu nebo ne. Pokud hádáte, že nepřispívají, uhodli jste správně. Zájem heterodoxních, ale i mainstreamových ekonomů se také začíná více orientovat na nadnárodní firmy a s nimi spojené globální produkční sítě (GVC), které již dlouho komentovali vědci z jiných oborů, nebo na otázku zda nenarážíme na meze růstu – v tomto momentu přinejmenším na meze růstu produktivity na základě současné míry technologického pokroku. Tuto debatu zajímavě popisuje časopis The Economist. Možná se tedy skrze nová témata v samotné ekonomii někdy dostanou ke slovu i další společenské vědy a ekonomický imperialismus najde adekvátního protivníka.

A mimochodem. V návaznosti na jeden z dotazů publika se Michael Sandel zeptal přibližně 900hlavého publika, koho z hlavních kandidátů v té chvíli by volili za prezidenta USA (Donald Trump, Ted Cruz, Hillary Clinton nebo Bernie Sanders). A neformální „pražské primárky“ vyhrál právě vermontský senátor Bernie Sanders. Což jakoby vybízelo k otázkce – neposouvá se tedy kromě ekonomie názorově někam i česká mládež, donedávna ještě bašta pravice? Nebo je jen náhoda, že neformální hlasování u ní vyhrál sebe-proklamovaný „demokratický socialista“?

 

Newsletter