Od sjednocení Německa uplyne v sobotu 25 let a němečtí politici připojení někdejší Německé demokratické republiky (NDR) ke spolkové republice bez ohledu na politickou příslušnost označují za úspěch. Jednotné Německo je dnes už pro jeho obyvatele samozřejmost, mezi oběma částmi kdysi rozdělené země ale dodnes přetrvávají velké rozdíly. Někdejší NDR hospodářsky zaostává za zbytkem země, její obyvatelé se dožívají nižšího věku a mají i odlišné politické preference než západní Němci.
Oblast bývalé NDR prošla bouřlivým hospodářským rozvojem v první polovině 90. let, kdy se rychle přiblížila starým spolkovým zemím. Zatímco v roce 1990 byl HDP na obyvatele na východě třetinový proti západu, v roce 1995 už překonal hranici 60 procent. Následně se však dohánění západu zpomalilo a v současnosti je HDP na obyvatele v bývalé NDR o třetinu nižší než ve starých spolkových zemích.
Slabší hospodářská výkonnost nových spolkových zemí se projevuje i tím, že jsou v bývalé NDR dosud znatelně nižší platy než ve starých. Průměrná měsíční hrubá mzda na východě loni byla 2480 eur (67.000 Kč), na západě byla 3180 eur (86.000 Kč). Platy v nových zemích tak jsou zhruba o pětinu nižší než ve starých, tento poměr se nemění od poloviny 90. let.
Hospodářské rozdíly mezi východem a západem Německa se projevují i mimo ekonomiku, například ve fotbale. Od roku 2009, kdy sestoupila Energie Chotěbuz, není v bundeslize žádný klub z bývalé NDR. Mezi 18 účastníky druhé nejvyšší soutěže jsou jen dva východoněmecké týmy. Slavné kluby bývalé NDR Hansa Rostock nebo Dynamo Drážďany hrají až třetí ligu.
Na propadu východoněmeckých fotbalových klubů se podepsaly ekonomické změny po sjednocení, kdy týmy přišly o své dosavadní sponzory, jimiž byly policie, armáda nebo velké podniky, z nichž ale velká část zkrachovala. Špičkové hráče pak zlákaly západoněmecké kluby, které jim nabídly výrazně vyšší platy.
Vedle slabší ekonomiky zaostávají nové země za starými i v demografických statistikách. Očekávaná délka života při narození je u východoněmeckých mužů 77 let, o rok a čtvrt méně než na západě. Ženy v obou částech země ale mají očekávanou délku života stejnou. V bývalé NDR se také rodí méně dětí, takže populace je tam starší než ve zbytku Německa. Podle prognózy statistického úřadu budou v roce 2030 tvořit třetinu obyvatel nových zemí lidé starší 65 let. Ve starých zemích bude tato hranice dosažena až v roce 2060.
Na východě Německa také mají svou mocenskou základnu radikální politické strany – postkomunistická Levice a krajně pravicová Národnědemokratická strana Německa (NPD). Při posledních volbách do Spolkového sněmu v roce 2013 získala na celostátní úrovni Levice 8,6 procenta, ve všech nových zemích ale měla zisky přesahující 20 procent. NPD oslovila na východě Německa mezi 2,2 a 3,3 procenta voličů, v celostátním měřítku přitom dosáhla jen na 1,5 procenta hlasů.
Levice se uplatňuje především na úkor sociální demokracie (SPD). V celostátních volbách skončila ve čtyřech ze šesti nových zemí před SPD, která přitom má na spolkové úrovni trojnásobné preference proti Levici. Postkomunisté také loni dosáhli v bývalé NDR svého zatím největšího politického úspěchu, když v Durynsku sestavili vládu s SPD a Zelenými a poprvé získali úřad zemského premiéra.
Jak proběhlo sjednocení Německa?
V červnu 1989 prohlásil západoněmecký kancléř Helmut Kohl v neformálním rozhovoru s vůdcem Sovětského svazu Michailem Gorbačovem, že ke sjednocení Německa jednou dojde s toutéž jistotou, s níž vody Rýna vždy doputují do moře. Na jeho slova došlo nečekaně rychle. Počátkem listopadu téhož roku padla Berlínská zeď a o několik týdnů později Kohl zveřejnil plán sjednocení Německa. Jak se později svěřil, myslel si v té době, že spojení bude otázkou tří až čtyř let. Ve skutečnosti se tak stalo už 3. října 1990.
Proces sjednocení Německa, rozděleného po celou dobu studené války na dva odlišné státní útvary, byl skutečně překotný. Fakt, že se jej podařilo dotáhnout do úspěšného konce byla výsledkem výjimečné historické konstelace a zásluhu na tom mělo několik politických osobností té doby.
Klíčovou úlohu sehrál v celém procesu Michail Gorbačov, který dal po svém nástupu do čela komunistické strany Sovětského svazu v polovině 80. let najevo, že Moskva již nehodlá vojensky intervenovat do vnitřních záležitostí svých satelitů, jako to učinila například v srpnu 1968 v Československu. Pro východoněmecké soudruhy přišla tato změna kurzu v nejméně vhodný okamžik. Německá demokratická republika (NDR) čelila narůstajícím hospodářským problémům a od léta roku 1989 i masovému exodu svých občanů na západ.
V září 1989 se obyvatelé NDR začali na náměstích hlasitě dovolávat politických reforem. Po následném pádu nenáviděné Berlínské zdi 9. listopadu 1989 se touha po zavedení občanských svobod spojila s požadavkem na sjednocení se Spolkovou republikou Německo (SRN). Heslo předchozích týdnů „Národ jsme my“ bylo na manifestacích nahrazeno sloganem „Jsme jeden národ“.
Zhroucení komunismu v NDR bylo nečekaně rychlé a bonnští politici byli nároky východních Němců zaskočeni. Záhy se však chopil iniciativy západoněmecký kancléř Helmut Kohl, který už koncem listopadu 1989 představil veřejnosti svůj Desetibodový program na překonání rozdělení Německa a Evropy. Kohlův plán vyvolal pozdvižení na mezinárodní scéně. Případné sjednocení Německa totiž zdaleka nebylo jen věcí Berlína a Bonnu. Souhlasit s ní by museli i čtveřice vítězných mocnosti druhé světové války – Sovětský svaz, USA, Velká Británie a Francie.
Jediným státníkem podporujícím myšlenku jednotného Německa od samého počátku byl americký prezident George Bush. Naproti tomu v Paříži, Londýnu a Moskvě narážela představa posíleného Německa na poměrně silný odpor. K překonání námitek ze strany Británie, Francie a Ruska významným způsobem přispěly přátelské osobní vztahy mezi kancléřem Kohlem, francouzským prezidentem Françoisem Mitterrandem a sovětským lídrem Gorbačovem. Komplikovaná diplomatická jednání ve formátu dva plus čtyři (dva německé státy plus čtyři vítězné mocnosti) vyvrcholila v polovině září 1989 podpisem Smlouvy o konečném uspořádání ve vztahu k Německu, jež otevřela cestu k následnému sjednocení Německa.
Souběžně s jednáním světových státníků probíhaly i „vnitřní“ diskuse o podobě sjednocení, které vedl tehdejší západoněmecký ministr vnitra Wolfgang Schäuble a východoněmecký státní tajemník Günther Krause. Na konci srpna 1990 byla v Berlíně podepsána německo-německá smlouva o sjednocení, na jejímž základě požádalo pět nově vytvořených východoněmeckých zemí o připojení ke Spolkové republice Německo. Sjednocení bylo završeno slavnostním státním aktem v Berlíně 3. října 1990. Toto datum se do evropské historie zaspalo rovněž jako den, kdy skončila platnost všech pravomocí čtyř vítězných mocností v Německu.
