Na amerických trzích se dnes z důvodu státního svátku Dne díkůvzdání neobchoduje. Dolar posiluje v dolarovém indexu i proti euru. Koruna smazala ztráty a jako jediná v regionu se krátce dostala do zisku. Hranice 26,11 za euro prolomena nebyla.

Padá měna, něco si přej

Protekcionismus, zvýhodnění domácích výrobců před těmi zahraničními, byl v různé míře součástí praktické hospodářské politiky po staletí. Jeho nejčastějším projevem byla vysoká cla, v období válek dokonce zákaz zboží fyzicky dovézt (například na začátku 19. století, kdy Napoleon zahájil kontinentální blokádu Velké Británie, kterou tím chtěl ekonomicky oslabit).

Kooperace v mezinárodním obchodu a snižování celní zátěže se Evropa dočkala až po roce 1860, kdy byla uzavřena Cobden-Chevalierova smlouva mezi Francií a Velkou Británií. Nevydržela ale dlouho. Ona i jí podobné dohody byly zpravidla zrušeny na přelomu 19. a 20. století.

Meziválečné měnově vztahy

Doba mezi dvěma světovými válkami na protekcionistickou první polovinu 19. století navázala. Cla rostla, mnoho zemí se však uchýlilo k radikálnějšímu kroku, který představovala devalvace vlastní měny. První v pořadí byla v roce 1925 Francie. Francouzští obchodníci získali oproti svým „soupeřům“ z USA a Velké Británie znatelnou výhodu, jejich zboží se stalo pro zahraniční zákazníky dostupnější.

Britové to tak nemohli nechat, v roce 1931 odvázali měnu od zlata (svůj díl na tom dozajista měla i Velká hospodářská krize), která na to začala klesat. O dva roky později devalvovaly i USA, poté opět Británie a Francie. Zrušit zlatý standard (a krátkodobě tak zlepšit situaci domácích exportérů) napadlo též skandinávské země či Japonsko. Ostatní státy odpovídaly zaváděním vyšších cel a dalších mezinárodní obchod narušujících opatření. Ty tak ještě prohloubily dopady místy již doznívající Velké hospodářské krize. Konec měnové války přinesl až rok 1936, kdy se Francie, USA a Velká Británie zavázaly udržovat své měny na dohodnutých poměrech vůči zlatu.

Důsledky

Slabší měnu nechtěly tyto státy pro nic za nic. Nižší hodnota měny znamená vyšší odbyt domácích výrobků v zahraničí, a ten zase rychlejší a větší růst ekonomiky, který si na začátku 30. let přál snad každý.

Jak ale uvádí článek Patricka Barrona, jen blázen by si myslel, že slabší měnou donutíme ostatní země platit za náš růst. Námi exportované zboží je sice levnější, a tedy i konkurenceschopnější, zákazníci platící devizami si ho ale mohou kupovat více. V podstatě jim dáváme tu rohlík, tu auto navíc.

Oslabení měny navíc negativně dopadá na ta odvětví, která musí část vstupů pro svou výrobu nakupovat v zahraničí. A samozřejmě na občany, kteří chtějí koupit zahraniční zboží, ať už dovezené, nebo v místě jeho výroby. Jejich majetek v devizách je totiž najednou menší.

Inflace

Dlouhodobým výsledkem devalvace měny je ale především růst cenové hladiny. Větší poptávka po exportu zvyšuje jeho cenu, která se postupně přelévá do celé ekonomiky. Devalvací tak zejména importujeme inflaci. I to byla jedna z příčin měnové války z 30. let, většina států totiž zažívala deflaci, která znesnadnila brzkou obnovu ekonomiky. Další příklad netřeba hledat daleko, dovážet inflaci se zachtělo i ČNB na podzim 2013. Pád koruny tak dost možná pomohl splnit pár vánočních přání navíc. Zahraničním zákazníkům českých firem.

Tip: To nejlepší z Roklenu – Zaregistrujte si zasílání RoklenLetteru zde

Newsletter