Dolarový index smazal většinu dopoledních ztrát a posunul se směrem k hranici 90,3 bodů. Euro se proti dolaru obchoduje těsně nad 1,2160 EURUSD, což odpovídá korekci posílení po zveřejnění evropských indexů PMI. Měny regionu oslabují. Koruna se posunula k 26,15 za euro.

Povede restrukturalizace čínské ekonomiky k vyšším úrokovým sazbám v USA?

S dluhem v rozvinutých ekonomikách dosahujícím vyšších úrovní než před finanční krizí je jedním ze znepokojivých faktorů, ohrožujících globální finanční stabilitu, potenciál nečekaného prudkého růstu úrokových sazeb. To svým způsobem umocňuje současnou debatu o tom, v jakém bodě se vlastně momentálně nachází normální, potažmo optimální úroveň úrokových sazeb. Konvenční moudrost praví, že equilibrium, či pokud chcete – úroveň přirozených úrokových sazeb – od začátku krize klesla a to dost možná i na permanentní bázi. Pokud je tato idea správná, tak v momentě kdy dojde ke zvýšení úrokových sazeb, nebude existovat žádný důvod k panice. Ale co když se konvenční moudrost mýlí?


Abychom mohli dojít k závěru, že se úrokové sazby dostávají na permanentně nižší úroveň, potřebovali bychom přesvědčivé důkazy o strukturálních změnách směřujících ke zpomalení růstu, či k zásadní změně v oblasti spoření nebo investic. Něco takového není nemožné. Demografické změny by mohly vést k pomalejšímu růstu pracovní síly. Posun od výroby k službám by zase mohl přinést trvalé snížení úrovně investic a to samé lze říci a pomalejším tempu inovací. Přesto, všechny tyto faktory spadají do spekulativního území, ve kterém lze snadno hledat potenciální protikladné faktory. Jako příklad lze uvést nižší úroveň spoření vyplývající ze stárnoucí populace.

 Nejpravděpodobnější scénář pro permanentní pokles úrovně přirozených úrokových sazeb pochází od ekonomů banky pro mezinárodní platby BIS, kteří již delší dobu tvrdí, že měnová politika jak v USA, tak i v jiných rozvinutých ekonomikách je až nebezpečně asymetrická, jinými slovy, centrálním bankéřům se nepodařilo dostatečně využít období ekonomických boomu, a naopak přistupovali k nebezpečné a až agresivně volné měnové politice v obdobích recesí.



Začarovaný kruh

Toto svým způsobem vedlo ke klesající tendenci úrokových sazeb a ke sklonu zvýšené akumulace dluhu. Něco takového však představuje začarovaný kruh u kterého nelze dosáhnout zvýšení úrokových sazeb bez poškození ekonomického růstu a zároveň u kterého narušení produkce a investičního chování vyvolaného trvale nízkými sazbami brání k návratu k jejich více normálním úrovním.

Ne nadarmo jsem na začátku tohoto článku avizoval potenciální permanentnost tohoto fenoménu. Je zřejmé, že pro správné fungování ekonomiky je důležité, aby něčemu takovému bylo zamezeno. Ocitáme se však stále v post-krizovém světě, kde korekce takovýchto tendencí není zkrátka na pořadu dne. Největším rizikem se jeví, že globální ekonomika zabředne do takového stavu ve kterém bude sužována stále se vracejícími a nekončícími krizemi.

Co se týče trhem určených úrokových sazeb, aktuální příběh reflektuje přebytek úspor, zejména v rozvojovém světě, ekonomikách založených na ropném sektoru a v eurozóně. Co je důležité, je potenciál změny v oblasti spoření a investic, především ve Spojených státech a Číně, jejichž ekonomiky jsou vzájemně provázané a do velké míry na sobě závislé. I zde lze pozorovat nebezpečnou asymetrii.

Jak poukázal Stephen Roach, bývalý předseda Morgan Stanley v Asii, čínští úředníci považují své fiskální a měnové opatření z let 2008-9 za striktně jednorázový stimulus. Odmítání příjmutí dalších měnových opatření tak svým způsobem vede k využívání nadměrného pákového efektu, stínovému bankovnictví a nafouklým nemovitostním trhům. Zatímco tímto čínská ekonomika zpomaluje, čínští úředníci jsou si vědomi toho, že se jedná o takzvané „nutné zlo“, jenž v konečném měřítku bude vést k strukturální reformě ekonomiky ze zaměřenosti na investice a export směrem k ekonomice zaměřené na spotřebu. USA se naopak vrací k modelu nízkých úspor a nadměrného růstu spotřeby, který převládal před rokem 2008.



Nízká míra amerických úspor



Výsledkem, podle pana Roache, bude asymetrická změna struktury ekonomiky. Zatímco USA bude pokračovat ve svých dřívějších šlépějích, Čína bude směřovat své přebytky úspor k podpoře svých občanů a tím pádem bude objem směřující na podporu americké ekonomiky v podobě výkupu státních dluhopisů podstatně nižší.

Samozřejmě není vyloučené, že Peking ztratí odvahu tváří v tvář výrazně nižšího ekonomického růstu a ustoupí od finanční liberalizace a závazku liberalizace běžných účtů. Pro tuto chvíli se však Čína stále drží svého vytyčeného směru, přestože se v posledních letech objevilo nesčetné množství podnětů, jenž mohly sloužit jako záminky pro jeho přehodnocení.

V případě, že Čína vytrvá, následkem bude, že tok kapitálu z Číny směrem do USA bude stále více pocházet ze soukromého sektoru, spíše než z oficiálních rezerv investovaných do amerických státních dluhopisů. Důsledkem bude, že Američané a zejména americká vláda bude stále obtížněji lákat zahraniční úspory. To by mohlo vést k přehodnocení měnové politiky a potenciálnímu avizovanému a nečekanému nárůstu úrokových sazeb. Ano, růst úrokových sazeb by jistě pomohl zvýšit nejen čínskou ale i globální poptávku po americkém dluhu, na druhé straně by něco takového vedlo k bezesporu k vyššímu celkovému objemu splátek. Nehledě na nesčetný počet konsekvencí jež by tato akce měla na finanční trhy. Nicméně v tomto kontextu by čínská restrukturalizace ekonomiky mohla mít vliv na fungování americké měnové politiky. Jestli je něco takového reálné se ale můžeme zatím jen domnívat.

Newsletter