Dolar zahajoval den slabší. Postupně ztráty umazává jak vůči euru, tak i v dolarovém indexu. Koruna spolu s polským zlotým navyšuje ztráty vůči euru. Patrně jde i o vliv koronavirové situace.

Příliš velké, aby mohly splasknout?

Přestože média tento fakt rády opomínají, v období před finanční krizí existovala poměrně silná menšina medvědích investorů, kteří správně předpovídali blížící se kolaps trhů. Tito investoři stupňovali své investice do bezpečných aktiv v čele se zlatem, jehož cena v období 2007-2008 zažila strmý nárůst. V bezprostředních následcích krize v letech 2009 a 2010, zlato zařadilo ještě vyšší rychlostní stupeň, což mělo za následek utvrzení kontrariánských investorů, že mimořádná měnová opatření navrhovaná Fedem v boji proti recesi nepovedou k zastavení volného pádu hospodářství a místo toho uvrhnou zemi do nové éry inflace a slabého dolaru. Mnoho do té doby zarytých odpůrců zlata se neochotně připojilo k tomuto nákupnímu tažení a vyhnali cenu zlata na historická maxima.

Ale o tři roky později, po období měnového aktivismu, jenž šel daleko za rámec toho, co většina medvědů předpovídala, prochází ekonomika Spojených států zřejmým oživením. Americké akciové trhy dosahují rekordních výšin, inflace zůstává na relativně nízkých hodnotách, úrokové sazby se pohybují u historických minim a dolar do značné míry udržuje svoji hodnotu. Je ironií, že mnoho z těch, jež podle mého správně označovali problémy v předstihu, přehodnotili své smýšlení a dospěli k závěru, že jejich obavy z vymykající se kontroly nad měnovou politikou byly nesprávné. Zatímco mnoho z těch, kteří nasměrovali svoji víru v americkou centrální banku, jsou si jistější než kdykoliv předtím, že Federální rezervní systém může zachránit finanční svět od nejhoršího.

Stěžejním prvkem této nové víry je, že Fed může podpořit libovolný počet bublin, pokud jednoduše zajistí dostatek vzduchu ve formě čerstvě tištěné hotovosti a nulových úrokových sazeb. Svým způsobem to vypadá, že pojem „příliš velké, aby mohly padnout“ se vyvinul do přesvědčení, že některé bubliny jsou příliš velké, aby mohly splasknout.

Důkaz tohoto posunu sentimentu může být spatřen na současném trhu se zlatem. V posledních 18 měsících se americká vláda několikrát potýkala s neustále narůstajícím dluhovým deficitem, zatímco Fed setrval ve svém nákupu dluhopisů a v pokračující signalizaci nulových úrokových sazeb v dohledné budoucnosti. Přesto však, cena zlata ve stejném období dramaticky klesala. Navzdory skutečnosti, že loňský rok byl prvním poklesovým rokem za posledních 13 let, se jen těžko hledá některý z mainstreamových analytiků, jenž by popisoval současný trh zlata jako nákupní příležitost. 

Tato změna nemůže být vysvětlena jinak, nežli rostoucím přijetím měnové politiky jako magického keynesiánského elixíru, jenž vyřeší všechny neduhy finančního světa. Fakt, že v průběhu posledních pěti letech se ekonomika stala zcela závislá na nízkých úrokových sazbách, které jsou základem nedávného nárůstu cen akcií, je však zcela opomíjen. Nízké náklady na půjčky nafoukly zisky firem a umožnily rekordní odkupy akcií. Totéž platí o trhu s nemovitostmi, jenž byl podpořen rekordně nízkými úrokovými sazbami a vlnou institucionálních investorů využívajících snadného financování na nákup rodinných domů za účelem jejich pronájmů průměrným Američanům.

Z nějakého důvodu investoři nepochopili, že nízké úrokové sazby jsou přímým důsledkem kvantitativního uvolňování Fedu, jež by mělo být ukončeno v tomto roce. V zájmu zachování stávajícího optimismu je třeba předpokládat, že Fed bude schopen ukončit nákupy na trhu korporátních dluhopisů (kde je v současné době největším hráčem), aniž by tlačil ceny dluhopisů nahoru do té míry, že tyto trhy budou závažně ovlivněny. To přisuzuje Fedu téměř nadlidské schopnosti.

Na základě ničeho jiného než čistého optimismu, se trh domnívá, že Fed může nějakým způsobem zmenšit svoji bilanční sumu dosahující hodnoty až 4 bilionů dolarů, aniž by vytlačil sazby do bodu, kdy stabilita cen aktiv bude ohrožena nebo náklady spojené s obsluhou dluhu se stanou příliš velkým břemenem pro dlužníky. Takové víry by bylo téměř jistě nemožné dosáhnout v období předcházející finanční krizi, kdy většina předpokládala, že zákon nabídky a poptávky je hlavním tahounem trhů s hypotékami a vládním dluhem. Nyní se však „ví“ nebo alespoň předpokládá, že poptávka je nekonečná.

Pokud (jestli je něco takového vůbec ještě možné) úrokové sazby vzrostou na 4 % nebo 5 %, tedy úroveň předkrizového období, akciové a realitní trhy se dostanou pod obrovský tlak a Fed a další takzvané „příliš velké, aby mohly padnout“ banky zaznamenají značné ztráty u svých portfolií s vládními dluhopisy a hypotékami krytými dluhopisy. Takový vývoj by mohl vyvolat rozsáhlé ekonomické pozdvižení a přinutit Fed znovu přistoupit k programu odkupů dluhopisů. To by zcela jistě vedlo k výprodejnímu tlaku u dolaru, což by potenciálně mohlo vyvolat exodus zahraničních investic a zvýšení dovozních cen.

Je mým přesvědčením, že nic nezabrání těmto trendům v pokračování do okamžiku, kdy bude dosaženo krize. Přestože je velmi obtížně vytvořit logický argument, který by vyvrátil toto východisko, mnoho z „nejlepších a nejbystřejších prognostiků“ si stále razí svou a předpokládají zářné zítřky. Jak zářné tyto zítřky budou, se však dozvíme až v průběhu času.

Newsletter