Hlavně anglosaský svět má jasno: úsporná opatření selhala. V tomto duchu, a nejen s ohledem na aktuální opětovné vyhrocení řecké situace, se vyjadřuje například Martin Wolf, prominentní komentátor Financial Times. Nebo Joseph Stiglitz, laureát Nobelovy ceny za ekonomii. Z médií se v souvislosti s úspornými opatřeními linou adjektiva jako „drastická“, „drakonická“ či „nehumánní“ (přesněji řečeno, způsobující „humanitární krizi“).
Stojí však za to připomenout, jak řecká krize vlastně začala. Na sklonku roku 2009 tehdy nově zvolená tamní vláda revidovala odhad rozpočtového schodku. A finanční trhy se zděšením zatřásly. Makroekonomická situace země se nacházela v katastrofálním stavu. Rozpočtový deficit dosahoval patnácti procent HDP. Primární schodek (neberoucí v potaz platby úroku z dluhu) činil deset procent HDP. Zadlužení bylo na úrovni 127 procent HDP, přičemž mezinárodní dluh země představoval 87 procent HDP. Úsporná opatření byla zkrátka nevyhnutelná. Pokud by totiž Řecko vyhlásilo platební neschopnost, stejně by se nezbavilo nutnosti razantně konsolidovat svoji fiskální situaci. Rozpočtový deficit byl totiž značný i bez započítání plateb úroků z dluhu.
Dobrá, ale někteří také tvrdí, že Řecku by bylo lépe bez svěrací kazajky v podobě členství v eurozóně – pak by totiž bylo možné přistoupit k devalvaci „nové drachmy“. Tým ekonomů v čele s Larsem Feldem, ředitelem freiburského Institutu Waltera Euckena, argumentuje ve své nové studii, že ani případné vystoupení z eurozóny by Řecku tak jako tak neulevilo. Vycházejí z historických dat za země, které si prošly ekonomickou krizí podobné té řecké (Korea a Thajsko v 90. letech, pobaltské státy během finanční krize). Ať už tyto země úspěšně bránily zafixovaný směnný kurs své měny či ji devalvovaly, výsledek byl vždy víceméně stejný – citelný pokles ekonomické výkonnosti a růst nezaměstnanosti.
Loni na podzim se ukázaly první – byť dílčí – úspěchy řeckého reformního snažení posledních pěti let: primární schodek se poprvé po čtyřiceti letech otočil v primární přebytek a země vykázala konečně také růst reálného HDP. Mezinárodní investoři sice stále hleděli k Aténám s vysokou mírou nedůvěry, což podvazovalo kapitálové toky, avšak probíhající stabilizace makroekonomické situace byla zjevná. Zrovna v tomto čase však voličům došla trpělivost. Poslali do vlády stranu, která slyší, že už úsporných balíčků mají plné zuby. Syriza však nenabízí žádné fundamentální řešení. A ani nabízet nemůže. Jde o stranu ze stejné ideové líhně jako partaje, které Řecko od 70. let zadlužovaly. Jde totiž o stranu, která slibuje koláče bez práce. Co hůř, zasévá nyní navíc mezi globálními investory opětovně nejistotu, a destabilizuje tak situaci, která se před jejím nástupem uklidňovala. To se Řecku v důsledku jen prodraží – například na úrocích za dluh.
Řeckým neštěstím nejsou ve své podstatě úsporná opatření, nýbrž Syriza.
