Cítí to asi mnozí z nás. Je po krizi a zároveň po ní není. Období nejtísnivějšího hospodářského útlumu je podle všech možných statistických ukazatelů za námi, ekonomika se zotavuje, ale zároveň má daleko ke své předkrizové kondici. To se ostatně promítá i v psychologické rovině. Jakási nejistá nálada přetrvává. Je krize, není krize? To je asi největší rozpor současnosti. A zdaleka nejen v ČR, ale v takřka celém ekonomicky rozvinutém světě.
Kde se tenhle rozpor vzal?
Táhlá stagnace
Jedna skupina ekonomů míní, že zabředáme v táhlé stagnaci. Třeba Larry Summers, jeden z nejvlivnějších ekonomů současnosti, bývalý profesor z Harvardu, jenž na přelomu tisíciletí působil coby ministr financí Spojených států, soudí, že se zřejmě ocitáme v opravdu zvláštním hospodářském prostředí. V prostředí, v němž by se kola ekonomiky roztočila naplno jen při extrémně nízké, záporné nominální úrokové sazbě; ekonomové hovoří o takzvané přirozené úrokové míře. Někdy v polovině uplynulého desetiletí se podle Summerse tato přirozená míra propadla na minus dvě nebo minus tři procenta. Finanční krize jejímu zvýšení nenapomohla, spíše naopak. Vysoká míra tvorby úspor v rozvíjejících se ekonomikách ze zasnoubila se sílící poptávkou investorů po bezpečných aktivech, čehož výsledkem je celosvětově zvýšený objem úspor. Ten tlačí přirozenou úrokovou sazbu směrem níže, dost možná právě až pod nulu.
Jenže záporná přirozená úroková míra je černou můrou centrálních bank. Ty totiž nemohou stanovit své úrokové sazby níže, aby tak ekonomiku stimulovaly. Pro ně je totiž spodní hranicí nulová úroková sazba, případně pár desetinek pod nulou. Za starých časů to podle Summerse a spol. bylo jiné. Když udeřila krize třeba při přirozené sazbě čtyř procent, centrální banka jednoduše snížila své sazby pod ona čtyři procenta, čímž ekonomice poskytla potřebný stimul. Dnes jí takový stimul poskytnout nemůže.
Lidé jako Summers ovšem přehlížejí roli měnověpolitických faktorů, které k poklesu přirozené úrokové sazby mohly citelně přispět. Uvažme, že v důsledku je výše přirozené úrokové sazby odrazem mentálních pochodů milionů a milionů tržních aktérů, kteří den co den, hodinu co hodinu činí svá ekonomická rozhodnutí, v rámci kolbiště zvaného globální trh nebo, ještě obecněji, globální hospodářský systém. Co je to za zvláštní dobu, že se miliony a miliony hlav „usnesly“, že „správná“ úroková sazba je záporná? V moderních hospodářských dějinách jde ve své podstatě o bezprecedentní jev. Ostatně proto je podle ekonomů Summersova typu současná ekonomická realita natolik zvláštní.
Mohou za to centrální banky?
Ekonomové druhého proudu, které zastupuje například Claudio Borio z Banky pro mezinárodní platby, celkem jasně naznačují, že to byla kromě jiného předkrizová politika centrálních bank, a vůbec celých administrativ (v nichž ostatně právě Summers působil), která lidi po celém světě „zmátla“ a vnukla jim představu, že přirozená úroková sazba je vlastně ta záporná. Byly to totiž právě centrální banky a nepřímo a neoficiálně zřejmě i mnohé vlády, které v letech před krizí nechávaly až příliš volný průběh ekonomickým expanzím a zároveň až příliš rozvolňovaly měnovou politiku v době hospodářského útlumu. Obojí je špatně. Obojí vypěstovalo v lidech po celém světě zlé návyky. Přejídali se a zadlužovali v letech boomu, který ta či ona centrální banka měla zpřísněným měnové politiky zastavit mnohem dříve. V letech propadu se pak přejídat ani zadlužovat nepřestali – jen poněkud ubrali na tempu. Ta či ona centrální banka totiž rozvolnila svoji měnovou politiku natolik, že lidé vlastně ekonomický útlum ani tolik nepocítili. Nemuseli se tolik uskromnit.
A tak dluhy rostly a rostly a úrokové sazby klesaly a klesaly. Tenhle trend není ničím novým, probíhá viditelně minimálně od půle osmdesátých let. Od poloviny osmdesátých let a možná ještě déle prostě centrální bankéři pěstovali v lidech špatný návyk. Rozmazlovali je. Když bylo dobře, zařídili bankéři, že bylo ještě líp. Když bylo špatně, zařídili, že bylo vlastně ještě docela dobře. Jenže krize je očistou. Očistou ekonomického systému. Centrální bankéři tuto očistu potlačovali. Jednotlivci, domácnosti i firmy tedy nepřehodnocovali v uspokojivé míře svá předchozí špatná rozhodnutí. Centrální bankéři vytvořili prostředí, v němž nebylo příliš třeba korigovat předešlé kroky, ať už byly jakékoli.
Dokud byla přirozená úroková míra nad nulou, šlo to. Jakmile se ocitla po nulou, centrální bankéři ztratili do značné míry možnost dále lidi rozmazlovat. Nastal čas placení účtů. A účtů nakupených ne za posledních několik let, leč za celá uplynulá desetiletí. Nastala finanční krize, nejhorší od třicátých let.
A bankéři se snaží rozmazlovat lidi dále. Jen už to není tak účinné, ať se snaží sebevíc, ať aplikují sebevíc nekonvenční měnověpolitické opatření, třeba kvantitativní uvolňování. Lidi už jsou holt rozmazlení – a zadlužení – přespříliš. Tím, že bankéři usilují o další rozmazlení, mohou situaci naopak ještě zhoršit. Protože jen oddalují nevyhnutelné placení účtů. Jen podněcují další zadlužování.
Tušíme správně, že krize neodezněla. Tušíme, že zdaleka ne všechny nakumulované účty byly splaceny. Stagnujeme. Proto cítíme, že když už krize statisticky pláchla, stále to jaksi není ono. A dlouho zřejmě ještě nebude. Možná tak dlouho, dokud nám nedojde, že centrální banky možná nejsou řešením neutěšeného ekonomického stavu, ale jeho příčinou. Krach socialismu vedl k poznání, že centrální plánování makroekonomiky je neefektivní. Proč si stále myslíme, že centrální plánování měnové politiky není podobným fiaskem?
