Vynález telegrafu znamenal drasticky špatnou zprávu pro poštovní holuby. A celé odvětví, které na nich fungovalo a zaměstnávalo řadu lidí. Většina skončila v drůbežárnách. Změna je zkrátka přirozená a nevyhnutelná. V technologickém světě to pak platí dvojnásob. Pohledem ekonoma je přitom digitální ekonomika zajímavou mikroekonomickou disciplínou. Málokdo však ví, že prakticky jediným, kdo u nás ekonomii informačních technologií skutečně rozumí, a dokonce ji dříve vyučoval, je guvernér České národní banky Miroslav Singer. ČNB zveřejnila rozhovor Miroslava Singera pro INDEX LN.
Jaký je rozdíl mezi běžnou a digitální ekonomikou? Platí v ní běžná ekonomie?
Platí obecný mikroekonomický přístup, tedy pohled přes náklady a to, co implikují pro produkci, a tedy i ekonomiku odvětví a jak vzniká užitek spotřebitele. Principiální rozdíl je ve dvou věcech: zaprvé ve vysokých nákladech vývoje, dramaticky vyšších než u klasické ekonomiky. Například můj oblíbený film Terminátor 3 měl náklady na první kus tehdy ještě videokazety nepochybně v řádu stamilionů dolarů. U druhé je to pět. V ceně první kopie je třeba jeřáb, který projede a zbourá dům, a jak fanoušci vědí, byl skutečný, a ne nějaká animace. K tomu několik rozbitých vrtulníků, a tak se to prostě nasčítá. U druhé je to náklad té videokazety. Oproti tomu továrna a auto rozhodně nemá tak vysoký nepoměr fixních a variabilních nákladů. Pokud je výsledek špatně, nedostanete prakticky nic. Továrna se dá přinejhorším rozřezat a odvézt do šrotu. Pokud se nepovede film, tak je konec. V nejlepším případě ho přibalíte k prášku na praní, ale ani tak se nedostanete ani na procento nákladů. Jedna celebrita si třeba vzala miliardáře, vyšlo jí CD, propagovala ho na billboardech a jeden můj kamarád ze zábavní branže to komentoval, že to byl fantastický komerční úspěch, protože co jeden billboard, to jedno prodané CD. Druhý a důležitější rozdíl je síťový efekt. Pokud máte jablko, je vám jedno, kolik dalších lidí ho má také, váš užitek je stejný. Pokud však máte telefon, je rozdíl, jestli ho mají dva lidé ve městě, nebo deset. Čím víc jich je, tím větší je váš užitek. Pokud si to tedy mikroekonomicky analyzujete, tak zjistíte, že se jedná o odvětví, které se bude vyznačovat vysokou mírou pozitivní i negativní zpětné vazby. Lidé to začnou používat, zahltí to trh a pak najednou zase zmizí. Trh má tedy tendenci k naprostému zválcování. I klasická odvětví mají tendenci k oligopolu, třeba automobilový průmysl je krásný příklad. V informačních technologiích je to ještě dramatičtější – směřují k jednomu jedinému výrobku. Všechno ostatní už se pak jen odvozuje právě od struktury nákladů v odvětví a toho, jak vypadá tvorba hodnoty pro zákazníka
V současnosti se v Evropě mluví právě o online monopolech, takzvaných platformách, souhlasíte, že jsme se dostali tak daleko, že je musíme regulovat?
V historii většina dynamických odvětví skončila právě tím, že je někdo zreguloval. Proto, že se vyčerpala jejich dynamika, i proto, že v případě monopolu celý zisk dostává jen jeden výrobce na úkor spotřebitele. To vytváří velké politické pnutí a tlak na to, aby se regulovalo, což může vytvořit vyšší konkurenci. Takže bych řekl, že je to zákonité z politické ekonomie toho odvětví. Podobně dopadly utility, většina železnic a další. Fascinující na tom je, že když se podíváte hlouběji do historie, najdete víc podobných případů a odvětví. Logicky to je dané právě síťovým efektem a také tím, že přitahují pozornost veřejnosti a politiků. Podobný případ je roaming, kde se rozhodně neozývalo mnoho hlasů na jeho obhajobu. Naopak bylo populární ho zregulovat, a proto se reguluje.
Regulace je tedy nevyhnutelná?
Ano, demokratická společnost a vývoj k tomu většinou směřují. Také se zpomalil počáteční chaos kreativnosti, platformy už existují, otázka jen je, která je lepší. A k tomu si všichni všimnou nadprůměrných zisků a budou chtít, aby se právě jejich spotřebitelé na zisku výrobce podíleli
Jak se díváte na současnou debatu o změně autorských práv? Mluví se o jejich úplném zrušení, nebo alespoň jejich omezení v digitálním světě.
To je zrovna ukázka toho, jak mikroekonomové změnili svět. Podstata copyrightu je jednoduchá. Pro vynálezce v kůlně, který investuje a investuje, aby něco vynalezl, je nesmírně důležitý, protože mu dává jistotu, že jestliže jednou skutečně něco vynalezne, tak mu nikdo jeho nápad neukradne. Ještě podstatnějším ekonomickým argumentem pro existenci copyrightu je však to, že v jeho důsledku je vynálezců víc. A společnost jde tudíž rychleji kupředu. Jakmile ale porušíte předpoklad, že když někdo jiný něco vynalezne, tak neovlivňuje pravděpodobnost, že já také něco vynaleznu, tak ty argumenty pro patenty začnou povážlivě padat. Protože najednou přicházíte vlivem patentů o možnost stát na rameni, či alespoň sedět na kolenou, jiných vynálezců a využívat jejich vynálezů. Charakteristické pro nástup elektroniky je ostatně to, že až někdy do konce 60. let vynálezci v této oblasti o patenty nedbali. Vycházeli z toho, že když budou všechno sdílet, tak na tom nakonec všichni vydělají. Ekonomové J. Bessen a E. Maskin sepsali mikroekonomickou studii, která překvapivě výrazně ovlivnila debatu o tom, zda má být patentové právo v Evropě stejné jako ve Spojených státech. Ta studie je slavná kvůli jednoduché empirické analýze. Ekonomové se totiž podívali na to, zda se v USA prokazatelným způsobem zvýšila míra vývojové činnosti po změně patentového práva, které v USA mnohem více chrání myšlenku v digitální ekonomice. A to se jim nepotvrdilo. Jasně se ale ukázalo, že ohromně na tom vydělali právníci. Podle mne důvod toho, že USA nebo Asie jsou dál než Evropa, není ani tak patentovým právem, jako spíš strukturou kapitálových trhů. Lidé tam dělají vedle sebe, jsou tak schopni sehnat peníze i na zdánlivě šílené projekty, protože kapitálový trh to udrží
A jak vidíte budoucnost klasických odvětví, na která dopadá digitalizace?
Digitalizace nás nezbavuje potřeby se najíst, obléct, bydlet nebo jet na dovolenou. Nedávno jsem se cestou na konferenci v USA šel podívat na 3D tisk, a jestli někdo skutečně věří, že tohle změní budoucnost průmyslu, tak bych mu doporučil, ať se jde podívat třeba do slévárny nebo na moderní obráběcí stroj. Tím neříkám, že tam není potenciál vyrábět pohotově v New Yorku na zakázku přívěsek na klíče na reklamní akce. Neříkám, že se nedá využít při modelování. Ale dnes je pro 3D tiskárnu problém už i obyčejná dvoubarevnost. Určitě se kus výroby změní a přinese to třeba větší pružnost. Ale že bych si myslel, že tohle bude vyrábět auto, tak to jsem si jistý, že ne. A do takového auta bych sedl nerad.
Takže se nebojíte předpovědí, že třeba polovina zaměstnanců ve vyspělých zemích přijde do dvaceti let o práci?
Stroje se rozbíjely, mlýny se zapalovaly. Zase nic nového od sluncem. Příchod telegrafu znamenal drasticky špatnou zprávou pro poštovní holuby. A celé odvětví, které na nich fungovalo a zaměstnávalo řadu lidí. Většina holt šla pracovat do drůbežáren. Ale IT odvětví i ve vyspělých zemích tvoří kolem pěti procent hospodářství. Většina je klasická výroba a služby. Třeba na ocelárnách je nádherné, že principy výroby byly vymyšleny ještě v 19. století. Akorát ten proces dnes více řídí počítače. A toho se nezbavíte, dokud většina lidí nebude chtít namísto reálných věcí virtuální. Jeden slavný americký ekonom má na to jednoduchý test. Ptá se, jestli byste se vzdali radši tekoucí teplé a studené vody a splachovacího záchodu, nebo přístupu ke všem svým digitálním přístrojům. Položil jsem tu otázku svému potomkovi a má taky jasno. Samozřejmě že by nikdo nevyměnil teplo, světlo a tekoucí vodu za wi-fi. Zasíťování měst a ekonomiky byla ta zásadní revoluce, která změnila tvář ekonomiky.
Jak se díváte na sdílenou ekonomiku?
Ve světě drasticky rychle klesají náklady na přenos a zpracování informací. Díky tomu řada lidí chystajících se na cesty zhruba ví, do čeho jde. Mohou se podívat, jak vypadá apartmán, do kterého se v cizím městě chtějí nastěhovat. To dříve nebylo možné, tyto informace měly takřka výhradně jen cestovní kanceláře. Dnes se prostor pro tuto klasickou expertizu zúžil a umožnil vznik sdílené ekonomiky. Prospělo tomu i to, že ve sdílené ekonomice zákazníci mohou veřejně hodnotit své zážitky. Navíc když distribuujete přes síť, máte v podstatě nulové variabilní náklady. Klesly náklady na ubytování, není potřeba, aby vám někdo zařizoval letenky, odtud je jen krok i k tomu, zařídit si i ubytování v soukromí. Trpí ti, kteří se tím dříve živili. Na straně druhé jsou tu velká reziduální rizika, která si lidé neuvědomují a začnou je vnímat, teprve až opadne vlna nadšení ze sdílené ekonomiky a přijde vlna realizačního vystřízlivění. Tedy ta druhá z pěti fází plánovacího procesu v jakékoli komplikovanější struktuře. Nejdřív je projektové nadšení, pak přijde realizační vystřízlivění, hledání viníků, trestání nevinných a odměňování nezúčastněných.
Nemyslíte si, že tedy nakonec můžeme zcela přijít o soukromé vlastnictví?
Ne, to ne. Ale jsou oblasti, kde se sdílená ekonomika může více prosadit. Třeba New York, město s obrovskými náklady na parkování a současně slušným vnitroměstským dopravním systémem. Tam může být sdílení aut velmi úspěšné. Pokud tedy půjčuji auto někomu, koho znám, a eliminuji tak riziko.
Rozhovor vyšel v rámci INDEX LN 7.12.2015, autorem je Jan Klesla, Petr Kain. Dostupné na webu ČNB.
