Euro obrací proti dolaru do zisku nad hranici 1,1890 EURUSD. První odhad českého HDP za 2Q ukázal oproti konsensu slabší výsledek. Koruna zůstává ve ztrátě nad 25,50 za euro.

Stát zpackal „válku proti rakovině“. Bude lepší jinde?

Psala se raná 70. léta, když americký prezident Nixon vyhlásil „válku rakovině“. Měla vést k výraznému pokroku v boji se zákeřnou chorobou. Jenže systematický státní výzkum, například v podobě testování desetitisíců rostlinných výtažků, očekávaných výsledků nedosáhl. Jaký rozdíl oproti sklonku 50. let, kdy – jak ve své knize Happy Accidents: Serendipity in Modern Medical Breakthroughs píše lékař a výzkumník Morton Myers – byly protirakovinné látky s rostlinným základem objeveny šťastnou náhodou. Jiný znalec oboru, John LaMatina, uvádí, že soukromý sektor obecně vyvíjí devět z deseti účinných léků.

S veřejně financovaným výzkumem to není o moc slavnější ani v jiných oborech. Ekonom Leo Sveikauskas z amerického Úřadu statistiky práce dokládá ve své shrnující studii z roku 2007, že výnosnost výzkumu a vývoje je velice solidní, pouze však tehdy, je-li financován privátně. „Výnos mnoha forem veřejně financovaného výzkumu a vývoje je v podstatě nulový,“ shrnuje.

Proč je státní výzkum tak neefektivní? Z podstatné části proto, že je „racionalizovaný“ a zbyrokratizovaný. Výzkumníci ve státní sféře postupují podle grantových zadání, sledují předem daný cíl – například objevit účinnou látku proti chorobě A. Když však během výzkumu objeví kúru proti nemoci B, když je tedy potká náhoda, často nad tím s nezájmem mávnou rukou. Lék proti nemoci B nemají v zadání. Výzkumník privátní farmaceutické firmy se takového kiksu nedopustí. Žene jej motiv zisku. Uprostřed výzkumného procesu tak klidně dokáže svůj výzkum přeorientovat na nemoc B. Tuší výnos. Grantové zadání jej nezajímá – žádné nemá. Soukromý sektor tak dává mnohem větší šanci náhodě, objevování pokusem a omylem, jakési intelektuální hravosti, jak píše Nassim Taleb ve své knize Antifragile.

Aktuální data OECD (str. 305) prokazují, že právě v oblasti privátního výzkumu a vývoje je na tom Česká republika žalostně. Ve všech čtyřech hodnotících kritériích se nachází pod mediánem zemí OECD, z toho ve třech z nich opravdu hluboko (počet schválených patentů a ochranných známek v poměru k velikosti ekonomiky; počet firem investujících do výzkumu a vývoje na vrcholné úrovni, opět vzhledem k HDP). Podobně neslavně na tom jsme s inovativním podnikatelstvím. Ve sledovaných kritériích (objem rizikového kapitálu v poměru k HDP; snadnost podnikání) je ČR opět pod úrovní střední hodnoty hospodářsky vyspělých zemí.

Možná, že právě v tom tkví zásadní důvod, proč doháníme průměr „staré“ Evropské unie pomaleji než třeba ostatní země visegrádské čtyřky. Bohužel se ale není čemu divit, když – jak také vyplývá z aktuálních dat OECD (str. 95) – je u nás v rámci hospodářsky vyspělých zemí nejslabší spolupráce mezi firmami a univerzitami. Když stát vidí ve firmě či podnikateli spíše pachatele daňových úniků než inovátora. Když Česká národní banka udržuje svůj intervenční režim, jímž dále vnáší nejistotu ohledně kursu; i kdyby daný podnikatel nebo firma chtěli investovat do špičkových zahraničních technologií či know-how, nyní to raději odloží – co když bude koruna třeba už za pár měsíců, po opuštění intervence, výrazně silnější? Mimochodem, odkládání spotřeby, kterým ČNB svoji intervenci zdůvodňovala, tak nahrazuje odkládání investic.

Zkrátka a dobře, žádný div, že se firmám a podnikatelům v nepřátelském a nejistém prostředí už nedostává chuti k inovativním pokusům a omylům. 

Vyšlo v Euru.

Newsletter