V nedávné době rozčeřilo pozornost odborné a zejména pak advokátní veřejnosti rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodněprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR, které řešilo důsledky jednání zástupce ve střetu zájmů (sp.zn. 31 Cdo 1640/2022)[1]. Soud se v některých aspektech svého rozhodnutí odchýlil od dosavadního většinového názoru a dovodil, že:
„(a) jedná-li zástupce, jehož zájmy jsou ve střetu se zájmy zastoupeného, je tímto jednáním zastoupený vázán vždy, byla-li třetí osoba (s níž zástupce jednal) v dobré víře, že zástupci svědčí zástupčí oprávnění (že mezi zájmy zástupce a zájmy zastoupeného není rozpor, popř. že existující rozpor neomezuje zástupčí oprávnění zástupce).
(b) Není-li třetí osoba v dobré víře, není zastoupený jednáním zástupce vázán; může je však v souladu s § 440 o. z. dodatečně schválit.
(c) Nedostatku zástupčího oprávnění zástupce (způsobeného nedovoleným střetem zájmů) se zastoupený dovolá ve smyslu § 437 odst. 2 věty první o. z. tím, že právní jednání bez zbytečného odkladu dodatečně neschválí.“
Závěry rozhodnutí nejsou podle našeho názoru zas tak překvapivé či nové, protože navazují na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu, který již dříve dovodil, že je-li založen rozpor v zájmech, není ani statutární orgán oprávněn jednat (§ 437 odst. 1 NOZ) – jednání právnickou osobu proto nezavazuje, je však možné dodatečné schválení tohoto jednání podle § 440 NOZ (viz zejména R 37/2020). Nejvyšší soud pak logicky nemohl judikovat jinak a opět tak rozvinul v ČR dosud ojedinělou tezi, že je-li konflikt zájmů, je založeno nezmocněné jednatelství a nastupuje možná aplikace § 440 občanského zákoníku. V novém rozhodnutí šel velký senát dál a své závěry rozšířil tím, že slova „může se toho zastoupený dovolat“ vyložil nikoli jako případ relativní neplatnosti, ale jako součást možné ratihabice podle § 440 NOZ. Shrneme-li to, Nejvyšší soud tvrdí, že je-li dán konflikt zájmů zástupce právnické osoby, a druhá strana není v dobré víře, že zástupci svědčí zástupčí oprávnění (že mezi zájmy zástupce a zájmy zastoupeného není rozpor, popř. že existující rozpor neomezuje zástupčí oprávnění zástupce), jednání právnickou osobu nezavazuje, ledaže se jeho závaznosti právnická osoba dovolá dodatečným schválením (ratihabice). Současně soud však pro případ obchodních korporací odlišuje dovolený a nedovolený konflikt, a to ve vazbě na splnění či nesplnění notifikační povinnosti podle § 54 an. ZOK.
Nutno říci, že vnitřní logika rozhodnutí Nejvyššího soudu je jistě konsistentní, nicméně jde mimo rámec většinové doktríny, jak ji zrcadlí např. doktrinální komentáře[2], vzorové DCFR či UNIDROIT principy. Nejvyšší soud dále v bodě 63[3] rozhodnutí teleologicky dovozuje, že je spravedlivé, aby při absenci dobré víry u druhé smluvní strany nebyla zastoupená právnická osoba nucena aktivně konat. Tomuto výkladu lze sice v logice úvah soudu snad rozumět, nicméně není zjevné, co ho vede k teleologické úvaze, tedy ke snaze vykládat sporné pravidlo, když § 437 odst. 1 NOZ sám o sobě sporný není. Předpokládá totiž možnost „dovolat se konfliktu“, tedy by bylo gramaticky i významově konsistentní, aby se právnická osoba konfliktu dovolávala aktivně, nikoliv aby důsledek konfliktu byl automatický s možným dovoláním se opaku. Podobně aktivní jednání předpokládá § 440 NOZ, na rozdíl od předpokladu pasivity podle § 446 NOZ.
Navíc, a tím vracíme se tím k začátku našeho textu, prakticky tak Nejvyšší soud změnil svým rozhodnutím, byť v jeho přístupu očekávatelným, běžnou praxi, která předpokládala společně s doktrinální většinou závaznost jednání s možnou relativní neplatností, nikoliv jeho neexistenci[4].
Základní otázka, která se tak dnes zdůrazňuje a jaksi zvýrazňuje, je otázka dobré víry druhé smluvní strany, tedy té, která v konfliktu zájmů nejednala, že zástupci svědčí zástupčí oprávnění (že mezi zájmy zástupce a zájmy zastoupeného není rozpor, popř. že existující rozpor neomezuje zástupčí oprávnění zástupce). Počáteční reakce odborné veřejnosti totiž tendovala k extrémní míře nutnosti kontroly jednání zástupce a např. dokládání potvrzení o případném splnění notifikační povinnosti podle § 54 an. ZOK, souhlasu dozorčí rady či dokonce valné hromady. To logicky vyvolalo obavy např. v rámci bank, že bude třeba tuto dokumentaci např. v rámci zajištění poskytovaného podle § 54 an. ZOK kontrolovat a přinese to tak další administrativu, jak na straně banky, tak i dlužníků, resp. osob poskytujících zajištění. Máme za to, že nic takového z rozhodnutí Nejvyššího soudu neplyne, soud nijak nezvýšil důraz na zkoumání dobré víry apod., změnil sice důsledek konfliktního jednání, nicméně standardů dobro-věrnosti se podle našeho soudu vůbec nedotkl.
Pokud aplikujeme judikaturní závěry na právnické osoby, musíme si uvědomit, že test dovoleného a nedovoleného konfliktu zájmů podle § 54 an. ZOK se použije jen na obchodní korporace, ostatní právnické osoby toto odlišení nemají. Současně české právo presumuje dobrou víru obecně (§ 7 NOZ), tedy její pozitivní existence se per se neprokazuje. V tomto ohledu není dle našeho soudu založena žádná aktivní povinnost druhé smluvní strany zkoumat možná vnitřní omezení zastoupení právnické osoby, protože je i nadále kryta principem publicity a zákonným rozsahem zastoupení. Je pak naopak součástí péče řádného hospodáře člena statutárního orgánu oznámit druhé smluvní straně případný konflikt nebo jiné omezení svého zástupčího oprávnění.
Pokud vznikne na straně člena statutárního orgánu obchodní korporace konflikt, vzniká mu notifikační povinnost podle § 54 an. ZOK, což je jeho interní povinnost dovnitř obchodní korporace (jako součást péče řádného hospodáře). Druhá smluvní strana nemá povinnost tuto otázku zkoumat, ledaže jí je nebo musí být při standardní péči zjevné, že zde je riziko konfliktu zájmů (např. existence osoby blízké, koncernu apod., viz také vyvratitelná domněnka v § 437 odst. 2 i.f. NOZ). Pokud obchodní korporace po notifikaci konfliktu zájmů pozastaví výkon funkce podle § 54 odst. 4 ZOK), je to skutečnost, který se deklaratorně zapisuje do obchodního rejstříku (§ 48 odst. 1 písm. e) zákona č. 304/2013 Sb.), tedy není-li zapsána a nemá-li o ní druhá smluvní strana výslovnou znalost, je stále v dobré víře, že zástupci svědčí zástupčí oprávnění (že mezi zájmy zástupce a zájmy zastoupeného není rozpor, popř. že existující rozpor neomezuje zástupčí oprávnění zástupce), a je kryta principem publicity veřejného rejstříku. Pokud obchodní korporace výkon funkce nepozastaví, ale konkrétní jednání zakáže (při aplikaci § 56 ZOK – např. při převzetí ručení dceřinou společností za dluhy mateřské společnosti apod.), je to opět interní rozhodnutí, které per se nenarušuje dobrou víru druhé smluvní strany, ledaže o tomto zákazu ví či při běžném standardu péče vědět musí. Máme proto za to, že nebudou-li dány okolnosti zjevného konfliktu zájmů, i „po“ rozhodnutí velkého senátu pro zachování dobré víry druhé smluvní strany určitě postačí existence prohlášení jednajícího zástupce, že je oprávněn jednat, není v konfliktu zájmů a případně splnil interní notifikační povinnosti.
Propojíme-li vše zde řečené, pak lze popsat aktuální přístup k rizikům konfliktu zájmů při zastoupení takto:
- Jedná-li člen statutárního orgánu právnické osoby bez konfliktu zájmů, jeho jednání právnickou osobu zavazuje;
- Jedná-li člen statutárního orgánu obchodní korporace v dovoleném (notifikovaném) konfliktu zájmů (a bez zákazu dotčeného jednání), jeho jednání obchodní korporaci rovněž zavazuje;
- Jedná-li člen statutárního orgánu obchodní korporace v nedovoleném (nenotifikovaném nebo sice notifikovaném, avšak se zákazem jednání ze strany příslušného orgánu) konfliktu zájmů, o kterém druhá smluvní strana neví a je tak v dobré víře, jeho jednání zavazuje,
- Jedná-li člen statutárního orgánu v konfliktu zájmů a druhá smluvní strana není v dobré víře, že zástupci svědčí zástupčí oprávnění (že mezi zájmy zástupce a zájmy zastoupeného není rozpor, popř. že existující rozpor neomezuje zástupčí oprávnění zástupce), jednání právnickou osobu nezavazuje, ledaže jej následně (dodatečně, byť ex tunc) bez zbytečného odkladu[5] od okamžiku, kdy se o tomto jednání dozví[6], právnickou osobou schváleno[7].
Rovněž je dobré upozornit na situaci, kdy by zástupcem nebyl člen statutárního orgánu právnické osoby, ale jiný zástupce, ať již zástupce na základě plné moci nebo ze zákona (např. zaměstnanec). V tomto případě se jedná o zastoupení, na které se nepoužije ZOK, ale je čistě v režimu občanského zákoníku – platí tedy, že je-li založen konflikt a není-li u druhé smluvní strany dobrá víra, jednání nezavazuje, ledaže je dodatečně schváleno. Takovéto zastoupení může být ostatně založeno mj. i proto, že na straně statutárního orgánu je konflikt zájmů, on si ho vyhodnotí, a proto „vyvodí důsledky“ (§ 159 NOZ) a využije zastoupení nezávislou třetí osobou. Jeho povinností je však vybrat řádného zástupce, který je prost konfliktu zájmů (culpa in eligendo). V praxi to znamená, že druhá smluvní strana pouze sleduje, zda má zástupce řádně vzniklé a existující zastoupení a současně, zda tento zástupce nemá zjevný konflikt zájmů. Zde se opět presumuje dobrá víra, tedy je možné se v tomto ohledu spolehnout na prohlášení zástupce ve smlouvě a není nutné provádět aktivní zkoumání. Máme za to, že v tomto případě není namístě zkoumat případný konflikt zájmů při udělení zastoupení, protože se smluvní stranou jedná zástupce, ne statutární orgán, ledaže by konflikt zájmů byl zjevný, a byla tak pochybnost o existenci právního titulu zastoupení.
Samozřejmě se může také stát, že takto vybraným zástupcem bude jeden člen statutárního orgánu obchodní korporace, který k jednání dostane plnou moc (§ 164 odst. 2 NOZ). Ačkoliv by se zde nabízela stejná argumentace jako u zástupce, který není členem statutárního orgánu obchodní korporace, domníváme se, že by takovýto případ mohl být posouzen i tak, že ač se jedná o ad hoc smluvní zastoupení, zástupce je stále členem statutárního orgánu obchodní korporace, a proto by se na tento případ měla použít pravidla o statutárním orgánu obchodní korporace (smysl a účel pravidla by tomu podle našeho soudu odpovídal). Z pohledu druhé smluvní strany je však toto odlišení bezvýznamné, protože oba případy jsou kryty případnou dobrou vírou.
Dle našeho názoru nebude třeba v důsledku nového rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR měnit dosavadní postupy třetích osob (např. bank) při zkoumání možného konfliktu zájmu člena statutárního orgánu obchodní korporace, jedná-li třetí strana v dobré víře. Člen statutárního orgánu tedy dále plní své interní povinnosti, třetí strana (např. bank) se spoléhá na dobrou víru, kterou posílí např. odpovídajícím prohlášením v uzavírané dokumentaci, resp. ověří dle obchodního rejstříku, zda není zapsán zákazu výkonu funkce.
[1] Viz také publikace rozhodnutí in Právní rozhledy, Praha, č. 1, 2023, str. 32 an.
[2] Viz např. Melzer, F., in Melzer, F., Tégl, P., et al., Občanský zákoník. Velký komentář, svazek III., Praha: Leges, 2014, str. 55, Brim, L., in Lavický, P., et al., Občanský zákoník I., 2.vydání, Praha: C.H.Beck, 2021, str. 1368 an., Tintěra, T., in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V., et al. Občanský zákoník. Komentář, 2.vydání, Praha: C.H.Beck, 2019, str. 473 či
[3][3] Ke shodnému závěru vede teleologický výklad § 437 odst. 2 věty první o. z. V případě absence dobré víry třetí osoby, že zástupce byl oprávněn za zastoupeného jednat, je zastoupený jediný, koho je třeba v dané situaci chránit před důsledky jednání zástupce (jsoucího v nedovoleném střetu zájmů). Za této situace odpovídá spravedlivému uspořádání vztahů (mezi zastoupeným, zástupcem a třetí osobou), aby zastoupený nebyl nucen činit žádné aktivní kroky k tomu, aby se z učiněného právního jednání „vyvázal“. Tedy, aby tak jako v jiných obdobných situacích (viz § 440 o. z.), nechce-li být jednáním zástupce vázán, mohl zůstat pasivní.
[4] I nadále se pak domníváme, že by bývalo vhodnější paušálně neodmítat aplikaci § 431 NOZ, protože ten by byl pro obchodní korporace funkčně vhodnějším řešením – opačně však mj. R 37/2020.
[5] Zpravidla v horizontů spíše dnů než týdnů.
[6] Subjektivní chápání počátku této lhůty je většinové.
[7] Podle většinového názoru i když u druhé smluvní strany absentuje dobrá víra.
Zdroj: PRK Partners
