Nedávno zesnulý matematický génius John Nash je v souvislosti s ekonomií zmiňován hlavně ze dvou důvodů. Zaprvé, na přelomu čtyřicátých a padesátých let přelomově přispěl k rozvoji teorie her. Ta má dnes uplatnění v řadě disciplín, např. v rozvoji umělé inteligence nebo ve vojenství a geopolitice. Ale právě také v ekonomii. Vlastně se plně začlenila do ekonomie hlavního proudu a běžně se vyučuje na ekonomických univerzitách jako samostatný kurs. Zadruhé je Nash zmiňován v souvislosti s ekonomií z toho důvodu, že Nobelovu cenu získal právě za svůj příspěvek k poznání v rámci hospodářské vědy.
Nemělo by však končit – i když se tak asi bohužel stane – pouze u těchto zmínek. Nashův příspěvek k ekonomické diskusi byl přece jenom širší. Génius si především uvědomoval to, jak moc je ekonomie v posledních desetiletích provazována s politikou. K tomuto procesu se vyjadřoval značně kriticky.
„Vezměte si takového Paula Krugmana,“ zmínil Nash – v našem rozhovoru před čtyřmi lety – svého kolegu z Princetonu. „Je bystrý, inteligentní, také získal Nobelovu cenu, píše do New York Times. Jenže jeho politické smýšlení je předvídatelné; víte, co řekne, ještě než začne mluvit. Je velmi stranický. Drží se partajní – demokratické – linie.“
Nash dále kritizoval, jak Krugman doporučoval už před lety stimulovat japonskou ekonomiku tiskem nových jenů. Sice to možná pomůže japonským vývozcům, ale japonští zaměstnanci si rychle uvědomí, že za svoji mzdu si toho celkově koupí méně – kupní síla měny klesne, dodal také.
Nutno doplnit, že japonská centrální banka tištění peněz ve velkém (a nákup vládního dluhu za ně) „vynalezla“. Poprvé jej aplikovala už v roce 2001. Nutno říci také to – čehož si v našem zmíněném rozhovoru z roku 2011 všímal sám Nash –, že bez větších úspěchů. Od té doby však tištění peněz ve velkém, známé jako kvantitativní uvolňování, spustily americká i britská centrální banka. A Evropská centrální banka jej provozuje od letošního března.
To, proč nejvýznamnější světové centrální banky aplikují jako „jeden muž“ opatření, o jehož skutečné efektivitě lze pochybovat, by Nash vysvětlil zřejmě tím, že jednají v intencích keynesovské ekonomie (tedy v intencích jedné jediné školy ekonomického myšlení, jakkoli v současnosti vlivné). Génius dokonce hlásal, že keynesovští ekonomové, mezi něž lze zařadit právě i Krugmana, jsou slabším odvarem bolševických komunistů (viz např. přepis jeho přednášky ze stránek Pensylvánské státní univerzity). Proč?
Bolševici podle Nashe lidem naslibovali „světlé zítřky“. Říkali, že zajistí lepší životní úroveň, než jakou nabídla „buržoazní demokracie“. Mluvili o diktatuře dělnické třídy, nakonec ale uvedli jen násilnou, fízlovskou a někdy i vraždící mašinerii – diktaturu pár vyvolených soudruhů. Keynesovští ekonomové mají podle génia také plnou pusu „světlých zítřků“, tj. toho, jak se všichni budeme mít lépe, jen co centrální banka konečně vytiskne dostatečný počet barevných papírků. Naznačuje, že není náhodné, že historicky se keynesovští ekonomové na scéně objevili právě až po bolševicích, snad jimi do jisté míry inspirováni.
Stejně jako bolševici, tedy těch pár vyvolených soudruhů, zastírali veřejnosti skutečnou podstatu režimu, tutlali kdeco, od politických vražd po výbuch Černobylu, tak také keynesovští ekonomové svými teoriemi zamlžují podstatu věci. Naštěstí jen ekonomickou podstatu. Vlastním cílem jim přitom je, pokračuje Nash, aby centrální banky a vlády mohly tisknout více nekrytých peněz, splácet tak své dluhy, a lidé přitom ještě mysleli, že se tak děje pro jejich dobro. Zdá se, že to je podle Nashe základní důvod samotné existence keynesovských ekonomů a jejich současného vlivu. Jdou establishmentu zkrátka „na ruku“. Říkají to, co vládci chtějí slyšet.
Je-li tomu tak, můžeme snadno domyslet, že přistoupení toho či onoho ekonoma na keynesovství bylo v očích Nashových vlastně jen výtahem do vyšších společenských pater, například na prestižní posty ve vládě nebo v centrální bance, podobně jako jím byla za minulého režimu rudá knížka.
Nash však viděl další vývoj optimisticky. Předvídal, že keynesovští ekonomové jakožto politická síla postupně ztratí na svém vlivu. Díky politické evoluci. Lidé podle něj zřejmě prohlédnou kejkle keynesovských ekonomů a přes vzletná slova o stimulaci ekonomiky či stimulaci agregátní poptávky pochopí, že v důsledku tato stimulace vede hlavně jen ke znehodnocování jejich úspor a ke snižování kupní síly měny, kterou převážně používají.
Nashova kritika značí pro keynesovské ekonomy značný problém. Musí se s ní nějak vypořádat. Nemohou génia označit jen tak za blázna nebo nedouka, jak tak leckdy činí v případě jiných kritiků. Vždyť Nash svým příspěvkem k teorii her položil základy konceptům, které právě i keynesovští ekonomové už dlouhá léta standardně používají. Pokud by se tedy snažili Nashe zdiskreditovat, zdiskreditují do značné míry i sami sebe.
Lze tedy sázet na to, že Nash bude vyzdvihován za své dávné práce k teorii her, zatímco novější příspěvky k ekonomické diskusi budou hlavním proudem zhusta ignorovány. Zkrátka a dobře, vybere se jen to, co se hodí do krámu.
