Roklen College
Favorit

Stojí za CEFC čínské zpravodajské zájmy?


21:39 • 6. září 2015

Tagy: Čína, ČR, vláda, politika, investice

Svého času se České republice s nadsázkou říkalo ČEZko. Tak vlivný energetický kolos ČEZ býval. Po pár uplynulých dnech se možná vžije jiné označení: CEFCko. Čínská skupina CEFC totiž vstoupila do několika tuzemských firem. Postupně získá téměř 50 procent v aerolinkách Travel Service, spolu s partnery převezme podíl 79,4 procenta v Pivovarech Lobkowicz Group a stane se minoritním vlastníkem mediálních firem Médea Group a Empresa Media (tj. časopisy Týden a Instinkt, TV Barrandov aj.). Skupina také informovala o koupi 60 procent fotbalové Slavie, koupi Martinického paláce na Hradčanském náměstí, budovy Živnobanky v Praze a zvýšení podílu v česko-slovenské finanční skupině J&T Finance z pěti na deset procent.

Donedávna v ČR prakticky neznámá společnost se tak stává nepřehlédnutelným hráčem tuzemské byznysové scény. Jak sérii jejích akvizic vnímat?

Pivo, fotbal, televize

Čína je druhou nejsilnější ekonomikou světa. I přes své aktuální zpomalení jde stále o rychle rostoucí hospodářství. S rychle rostoucími firmami. To, že mnohé z těchto firem expandují v sílící míře do zahraničí, je přirozené. Takový je globalizovaný trh. A je vlastně svým způsobem pozitivní, že český trh je pro velkou čínskou společnost natolik zajímavým – a natolik bezpečným –, že tu investuje. I když dosavadní nákupy nejsou pro šanghajský konglomerát, orientující se zejména na energetiku a finančnictví, kdovíjak velkým soustem. Vždyť loni tržby CEFC přesáhly 220 miliard renminbi, v přepočtu 838 miliard korun. Pro srovnání, příjmy celého českého rozpočtu činily loni 1134 miliard korun. Tedy zase ne o tolik více.

Je ovšem otázkou, zda jsou nákupy CEFC v České republice vedeny pouze obchodními zájmy. Z investorského hlediska budí rozpaky široké rozkročení nejnovějších akvizic: pivo, fotbal, historické nemovitosti, letecký přepravce, televize,… Jak to vše hodlají spravovat? A jak rozvíjet? Jsou jejich znalosti českého, a potažmo evropského trhu dostatečné, aby obstáli?

Osobou z nejpovolanějších k zodpovězení takových otázek je Jie Ťien-ming, předseda představenstva celé skupiny CEFC. Jie konglomerát zakládal v roce 2002, coby pětadvacetiletý mladík. Mimochodem, v tom samém roce končil Miloš Zeman ve funkci premiéra. Dnes je Jie jedním z jeho poradců. Opět: pokud je za vším čistě byznys, můžeme tleskat. Prezidentovi ČR se – bez nároku na honorář – uvolil radit člověk, který ještě před čtyřicítkou vybudoval kolos s tržbami skoro na úrovni rozpočtových příjmů České republiky. Člověk, který svoji stále poměrně mladou firmu dokázal dostat do prestižního žebříčku Fortune Global 500, mezi pět stovek nejvlivnějších světových značek.

Ošemetnější se situace stane tehdy, ukáže-li se, že Jie není žádný zázračný „čínský Zuckerberg“. Ukáže-li se, že za vzestupem CEFC není jen čirý byznys, píle, prozíravost a talent, ale také mocné politické zájmy. Na to v případě CEFC ukazuje několik indicií – a nejen její přepestré akviziční portfolio.

Ptačí chřipka? Biologická zbraň USA

Jie, byť zatím dosáhl jen bakalářského vzdělání a je momentálně veden jako postgraduální student, totiž řídí nejen CEFC samotnou, ale i několik dalších spřízněných subjektů. Jedním z nich je výbor China Energy Fund Commitee. Jde o nevládní organizaci, která se pyšní zvláštním konzultativním statusem přidělovaným Ekonomickou a sociální radou OSN. CEFC ji plně financuje. Potud vše v pořádku.

Pozorovatelé a znalci čínského vnitropolitického dění však China Energy Fund Commitee považují za stěžejní platformu politického boje říše středu, za nedílnou součást propagandistických mechanismů Čínské komunistické strany a čínské armády (Stokes, Hsiao, 2013, str. 26). Ostatně, k armádním kruhům China Energy Fund Commitee opravdu nemusí mít daleko. A to rovnou k „jestřábím“ armádním kruhům.

Známým „jestřábem“ čínských státních médií je plukovník letectva Taj Sü. Pár příkladů za všechny. V srpnu 2012 publikoval v čínském tisku článek, ve kterém označil Vietnam, Filipíny a Japonsko za „asijské přisluhovače Spojených států“. Dodal tehdy, že „stačí zničit jediného z nich a ostatní padnou na kolena“. Zmíněné citace uvádí Bill Hayton v knize The South China Sea: The Struggle for Power in Asia, která loni vyšla péčí Yale University Press (Hayton, 2014, str. 175). V roce 2010 se zase plukovník Taj nechal slyšet, že do budoucnosti hledí „značně pesimisticky“. To proto, jak vysvětlil, že „nevěří, že by se Čína mohla vyhnout pohromě válečného střetu“ se Spojenými státy a jejich spojenci. „K této pohromě může dojít poměrně brzy, maximálně během deseti až dvaceti let,“ doplnil tehdy také. V dubnu 2013, když v Číně povážlivě narůstal počet lidí nakažených virem H7N9, neváhal ukázat na Spojené státy coby původce ptačí chřipky, prý americké biologické zbraně.

Jako to souvisí s China Energy Fund Commitee, potažmo s CEFC? Hayton ve své zmíněné knize uvádí (Hayton, 2014, str. 175), že jestřábí plukovník Taj v čínských médiích často vystupuje (někdy prý využívá pseudonymu Lung Tchao) jako strategický analytik zmíněné nevládní organizace China Energy Fund Commitee. Ano, té, které šéfuje Zemanův poradce Jie. A kterou platí jeho firma, momentálně skupující – s nadsázkou – půlku České republiky.

Fakt, že Taj vystupuje v čínských médiích (stále bedlivě kontrolovaných pekingským politbyrem) dost často, není zřejmě náhodný. Peking si podle pozorovatelů čínského vnitropolitického dění, například Andrewa Chubba, „jestřáby“ tak trochu pěstuje. V rámci mezinárodních jednání pak vrcholní čínští politici a jiní činitelé v řadě citlivých otázek odkazují na vnitrostátní nacionalistický tlak, jemuž čelí. Využívají jej jako záminku, proč již nemohou ustoupit – proč nemohou kývnout třeba i na rozumně znějící kompromis. Pěstují si tedy „zlé muže“ Tajova typu, aby pak na mezinárodní půdě vykreslili svoji tvrdou linii, případně neochotu ke kompromisu, ještě jako jediné možné, racionální řešení. A zbavili se tak výhradní odpovědnosti. Vždyť pokud by přílišným ustupováním nahněvali k nepříčetnosti ony jestřábí kruhy, kdo ví, co všechno by se mohlo dít…

Ve hře i České aerolinie?

Ale zpět k Haytonovi. Na témže místě (Hayton, 2014, str. 175) připomíná, že sám Jie má k armádním čínským kruhům nejspíše velmi blízko. V letech 2003 až 2005, coby ještě ani ne třicetiletý, působil ve funkci náměstka ředitele šanghajské pobočky Čínské asociace pro mezinárodní přátelské styky. Hayton dodává, že podle znalců čínské vnitropolitiky je tato asociace klíčovým článkem tamního vojenského zpravodajství. Spekuluje také, že dědem nynějšího Zemanova poradce je pravděpodobně Jie Fej, někdejší nejvyšší muž čínského námořnictva. A otcem zase může být Jie Süan-ning, další bývalý vysoký armádní činitel. To vše by mohlo pomoci vysvětlit rychlý kariérní vzlet Jiee Ťien-minga samotného i celé jeho firmy CEFC.

Ostatně, jak sama společnost CEFC uvádí na svém webu, její korporátní struktura uplatňuje model manažerského řízení „tři v jednom“, integrující podnikatelství, konfuciánství a usměrňování ve vojenském stylu. Vojenský režim je tedy jedním z pilířů řízení firmy. To není úplně typické ani pro čínské společnosti (na rozdíl od hlášení se ke konfuciánství).

Sečteno, podtrženo, příchod CEFC na český trh je třeba brát obezřetně. Možná přichází firma, které jde čistě o byznys – čínské firmy prostě budou v Evropě nakupovat stále častěji, to je nezvratný trend a je třeba s tím počítat. Možná však také přichází firma, která zhmotňuje jisté politické, či dokonce zpravodajské, zájmy. Pak jde o závažnější věc. Zvláště, pokud by měla v úmyslu ovládnout například České aerolinie, jak se také momentálně na trhu spekuluje. 

Napsat autorovi RSS

Lukáš Kovanda, Ph.D., je hlavní ekonom finanční skupiny Roklen. Přednáší na Vysoké škole ekonomické a Vysoké škole ekonomie a managementu, působí jako ekonomický expert Platformy pro internetovou ekonomiku a zasedá ve správní radě think-tanku Prague Twenty, jejž dříve vedl z pozice výkonného ředitele. Je autorem řady populárních i odborných ekonomických článků. V minulosti působil jako ekonomický konzultant, dále jako hlavní analytik časopisu Týden a deníku Lidové noviny. Řídil redakci ekonomického týdeníku Profit. Publikoval víc než stovku osobních rozhovorů s předními světovými finančníky a ekonomy včetně mnoha laureátů Nobelovy ceny. V roce 2009 vyšla jeho první kniha Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi, v roce 2011 pak navazující Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize. V roce 2012 vydal „učebnici pop-ekonomie“ s názvem Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé, která se dočkala i slovenského překladu. O rok později mu vyšla další pop-ekonomická kniha Proč si ženy přitažlivost koupit nemohou, a muži ano. V roce 2014 na Slovensku vydal knihu Šťastie je krásna věc

Přejít na diskusi

Top zprávy



Související zprávy


Diskuze k článku
comments powered by Disqus