Počty státních zaměstnanců rostou a rostou. Od roku 2012 se jejich počet zvýšil o přibližně 23 tisíc na letošních 437 tisíc osob. To však ani náhodou není celkový počet zaměstnanců tuzemského veřejného sektoru. Ten studie CERGE z roku 2014 vyčísluje na sumu 935 tisíc osob, tedy téměř pětinu pracovní síly země. Dnes je tento počet zase o něco vyšší. Ekonomice se daří, vládní politici tedy mají dostatek prostředků na to, aby vytvářeli nová pracovní místa. Počítají s tím, že ti, kterými tato místa obsadí, si na to u volební urny vzpomenou. Za peníze nás všech si tedy politici kupují hlasy a ještě se přitom bijí v prsa, že vytvářejí nová pracovní místa. Hezky vymyšleno.
Snaha tuzemských politiků koupit si voliče se zrcadlí i v mezinárodním srovnání. Ale bylo by neobjektivní přičítat bobtnání českého veřejného sektoru pouze současné vládě, resp. vývoji po roce 2012. Už v roce 2009 ČR dominovala. Podle dat z loňské studie OECD Government at Glance dosahovala zaměstnanost v českém veřejném sektoru – v přepočtení na plné úvazky – takřka 35 procent celkové zaměstnanosti (viz graf). Žádná jiná země OECD tak vysokého podílu nedosahovala. Dokonce i skandinávské země vykazovaly nižší podíl, byť Dánsko jen nepatrně. Podobně Česká republika dominovala v podílu zaměstnanosti ve veřejném sektoru na celkové pracovní síle. Novější data bohužel nejsou k dispozici, avšak je zjevné, že zaměstnanost v českém veřejném sektoru je jedna z nejvyšších v hospodářsky vyspělém světě.
Graf: Veřejný sektor v ČR kyne a kyne. Přitom už v r. 2009 byl podíl zaměstnanosti ve veřejném sektoru na celkové zaměstnanosti nejvyšší v OECD.
Zadlužení veřejného sektoru v poměru k velikosti ekonomiky je v rámci hospodářsky vyspělého světa naopak jedno z těch zřetelně nižších. Letos česká vláda navíc dost možná vykáže vyrovnaný rozpočet. Pokud jej opravdu docílí, bude to ovšem z důvodu redukční diety v oblasti produktivních výdajů typu investic. Bohužel, jak vidno, v oblasti neproduktivních výdajů – včetně výdajů směřujících na platy státních zaměstnanců či nová pracovní místa ve státní sféře – se žádná taková dieta nekoná. Navzdory tomu, že ČR je v daném ohledu v mezinárodním kontextu už pořádný tlouštík, jehož šíře pasu těžko snese srovnání.
Frustrace z otylosti českého veřejného sektoru byla dobře patrná minulý týden na konferenci Prague Capital Market Summit, jíž se autor textu účastnil jako jeden z řečníků. Byznysmeni, bankéři či ekonomové se tam celkem vzácně plně shodovali na jednom: státní sektor svým objemem a regulacemi dusí sektoru soukromý, zabíjí jeho investiční aktivitu a v důsledku tedy podrývá růst produktivity a zavádění inovativních postupů. Jeden ze zkušených tuzemských bankéřů neváhal použít výraz „byrokratický teror“. Vlády prý vyluxovaly desítky tisíc kvalifikovaných lidí do úřadů, ti pak chybí v produktivní ekonomice a vymýšlejí právě regulační teror. Nezbývá než souhlasit. Bohužel, Parkinsonovy zákony bobtnání státní sféry hovoří neúprosně. Vyvstává tak otázka, zda se současný trend rostoucího „teroru“ může zvrátit jinak než naprostým krachem aktuálně uplatňovaného modelu sociálního státu. Tento krach ale nynější vládní politiky zajímat nemusí, v nejbližším volebním období ještě podle všeho určitě nenastane.
Kompletní verze článku, který vyšel v E15.
