Do nedávno otevřené diskuze o udržitelnosti a budoucnosti penzijního systému v České republice se nově přidala zpráva od autorů působících v ČNB. Ale nejdřív pěkně od začátku…
První náznak toho, že na české politicko-ekonomické scéně panuje (vzájemné) nepochopení a nesoulad v náhledu na budoucnost a udržitelnost důchodového sytému, naznačil již na začátku března rozhovor Michala Pícla pro Roklen24.
Ve svých odpovědích je Michal Pícl poměrně nekonkrétní, ale vyzdvihuje důležitost podpory zaměstnanosti, která povede k úspěšnému fungování průběžného systému. Je pravda, že vyšší zaměstnanost a vyšší odvody mohou pomoci k lepšímu výběru důchodového pojištění, ale zároveň připravují budoucí komplikace. Vyšší současné odvody vyvolají tlak na větší zatížení důchodového systému jednoduše tím, že si lidé budou nárokovat víc prostředků v důchodovém věku, jakmile se do něj dostanou. Navíc nekonkrétní podpora zaměstnanosti, jak ji p. Pícl prezentoval, nezní jako přístup, který by vyřešil otázky a nejistotu spojenou s budoucností důchodového systému.
Dodržím-li chronologické pořadí, pak je na místě zmínit studii IDEA z června letošního roku. Analýza se soustředila především na příjmy a pracovní činnost důchodců a ne nutně přímo na otázku udržitelnosti důchodového systému. I tak přináší několik důležitých zjištění, která nejde při diskuzi o důchodovém systému opomíjet. Jeden z těch nejzásadnějších závěrů je, že stát nedostatečně motivuje k práci v důchodovém věku. Autoři Jiří Šatava a Filip Pertold se dopočítali, že výhody, které přesluhování nabízí, se muži s průměrnou mzdou vrátí až za 28 let, čehož se průměrný přesluhující muž však nedožije. Autoři se dále věnují například nerovnostem v nástupním starobním důchodu skrz demografické skupiny.
Svoji studii do veřejné diskuze poskytl i Úřad vlády – „Penzijní reformy od Chile po středovýchodní Evropu“. Spíš než kvalitní analytickou práci čtyř autorů (včetně Michala Pícla) to však připomíná uměle natahovanou slabší diplomovou práci studenta, který se snaží splnit limit minimálního počtu stránek. To vede k textu, který s realitou českého důchodového systému tak moc nesouvisí. Otázka je, co byl cíl této studie. Pokud se bavíme o udržitelnosti českého důchodového systému, má práce pravděpodobně o 100 stránek víc, než by mít měla či potřebovala. Pokud šlo o výběr náhodných (možná trochu ideologicky správně náhodných) kapitol důchodových systémů ve světě, pak mě zajímá, proč by taková studie měla vznikat pod Úřadem vlády a proč by ji měl platit daňový poplatník. Aby to nezapadlo, studie tvrzení, že peníze se najdou a žádná převratná reforma tak není nutná, zvládá prakticky bez analýzy dat.
Vrchol diskuze o udržitelnosti důchodového systému byla polemika v Hospodářských novinách, ve které se potkali Michal Pícl a Jiří Šatava. Pícl víceméně hájil závěr studie Úřadu vlády, že průběžný pilíř je udržitelný. Konkrétně pak pustil uzdu své fantasii a došel až k argumentu, že v roce 2100 pominou důsledky nepříznivého demografického vývoje a důchodový systém se opět stabilizuje. Pravda, proti tomuhle argumentu se těžko bojuje. Snad jen několik otázek. Jak bude vypadat demografická struktura Česká republiky v roce 2100? Vážně někdo věří dnešní předpovědi demografické struktury na rok 2100? To je podobné jako za dob Masaryka, tedy před druhou světovou válkou, odhadovat demografický vývoj dneška. Odvážné. Ne méně důležitá otázka je pak například to, jak bude vypadat důchodový systém do té doby, přece jen nám chybí 83 let…
Zpátky k tématu. Ano, Michal Pícl má pravdu, že není nutné se nyní zbytečné bát, že by stát přestal vyplácet důchody. Jen to pravděpodobně není ta otázka, kterou je společnost znepokojena. Zajímavější je, proč i v roce 2015, kdy ekonomika (podle poslední revize ČSÚ) rostla o více než 5 procent, zůstal systém důchodového pojištění v mínusu řádově 30 miliard korun. Zní to jako znak udržitelného systému? Jak rychle bude moct stát valorizovat penze? Kolik lidí v důchodu spadne pod úroveň chudoby? Jak se bude měnit míra zásluhovosti? K tomu snad jedna anecdotal evidence. Ani si nepamatuji, že bych s někým z mého okolí a podobné věkové skupiny řešil důchodovou reformu. Tak nějak jsme smířeni s tím, že naší generace se už státem garantovaný důchodový systém stejně netýká.
Pokračujme dále. Jiří Šatava se, ve svém komentáři vrátil k výsledkům studie IDEA. Většina důchodců je odkázána na jediný zdroj příjmu, přičemž s rizikem nízké valorizace hrozí pád pod hranici chudoby. Řešení vidí spíš ve změně systému průběžného pilíře, například tím, že stát přestane odrazovat od práce v důchodovém věku. To svým způsobem podporuje argument, že nelze čekat na zázračnou reformu, která změní fungování celého systému. Zároveň je potřeba vidět, že změna motivací ze strany státu by životu důchodců pomohla, a tím i celému vnímání udržitelnosti důchodového systému.
Na nutnou změnu pravidel a institucionálního rámce trhu práce upozorňuje i Daniel Münich. Jde o několik změn, které mohou fungovat dohromady jako koktejl a ne jen změna nastavení důchodového sytému. Ukazuje tak, jak složitá je případná „reforma“ vyplácení penzí.
Aby toho nebylo málo, v červenci byla pod hlavičkou ČNB publikovaná studie, která hodnotí fiskální udržitelnost České republiky v důsledku stárnutí populace a vývoje státního dluhu. Výsledky nejsou zrovna příznivé. Na straně výdajů stárnutí způsobí nárůst výdajů nejen za důchodový systém, ale i za zdravotní péči. Naopak na straně příjmů vlivem úbytku pracovní síly dojde k poklesu příjmů státního rozpočtu. Za sebe bych ještě dodal, že postupem času pravděpodobně přijde Česká republika i o finanční podporu ze strany Evropské unie.
Co si ze současné diskuze tedy odnést? Nemám pocit, že je potřeba mít strach, že stát přestane vyplácet důchody a souhlasím s Michalem Píclem, že není potřeba strašit apokalyptickým scénářem. To však neznamená, že neřešení problému a neudržitelnosti důchodového systému tak, jak funguje dnes, je v pořádku. Smutné je, že jediná odborná snaha je vidět ze strany akademiků, zatímco politici schovávají problém pod koberec; sepisují studie, které neodpovídají na zásadní otázky, argumentují bez dat a stabilitou v roce 2100.
