Stojíme na prahu fundamentální změny ve světové ekonomice. Setkání Světového ekonomického fóra v Davosu však bylo jen ohňostrojem marností, a hlavně marnivostí.
Sešli se tam politici, bankéři, spekulanti a mediální nohsledi z celého světa, hlavně z těch nejzazších, upadajících, dnes již irelevantních výsep a provincií lidského myšlení i ducha. Ekonoma bys tam nezastihl, obzvláště ne autonomního, tj. „bez stranické příslušnosti“; jen něco pseudopolitiků ve službách výše uvedených účastnických kategorií. V kuloárech se všichni ptali hlavně na Trumpa (obavy, nedostanou-li „po kokosu“).
Téma tohoto fóra bylo sice jiné (“Mastering the Fourth Industrial Revolution”), ale již po prvním dnu se tím nikdo nezabýval; nikdo nevěděl, kolik těch průmyslových „revolucí“ vlastně bylo, natož jak je „zvládnout“. Vášnivě byly debatovány negativní úrokové míry, ceny nafty, čínské burzy, centrální banky, migrace, brexit, grexit a rozpad EU – ekonomika jen virtuálně a spekulativně. Ti odvážnější tvrdili, že burzy jdou obvykle nahoru, a pak zase dolu, den za dnem, rok za rokem, dekádu za dekádou. Nikdo z politických, bankovních a mediálních ochránců statu quo v Davosu však nevěděl co se děje a proč. Marnost nad marnost.
Širší reálný svět „ne Davosu“ se potýká s úplně jinými problémy: banky prožívají svůj „Uber moment“, stojí na prahu radikální desintermediace. Ekonomiky ničí diktovaná nebo vnucená austerita, deflace, tisk peněz, eliminace ceny peněz, zadlužování, nezaměstnanost, snižování účasti v pracovní síle, atp. Každý oligarcha dnes daně vybírá, ale daně podnikatelům nesnižuje nikdo; stát musí přestat dusit podnikatelství, inovace a vzdělávání – jinak selže tak, že se octne na pověstném „smetišti dějin“.
Nyní lídry potřebujeme více než v minulém takřka čtvrtstoletí. Máme je? Když je hej, lídrem umí být kdekdo. Mnohem obtíž…
Zveřejnil(a) Roklen24 dne 22. leden 2016
Stagnace růstu HDP se projevuje ve stagnaci růstu produktivity, protože Nová ekonomika je stále ignorována, inovace a investice odkládány, nahrazovány burzovními spekulacemi a státním plýtváním finančními prostředky. Státní utlumování růstu produktivity práce se nutně projeví v poklesu životní úrovně budoucích generací.
Samozřejmě, že si bankéři a politici v Davosu našli příčinu pokračující globální recese a stagnace: Čína. Přitom Čína prochází typickou transformací z průmyslové na ekonomiku služeb; prošly si stejnou fází i dnes vyspělé, dříve průmyslové mocnosti. Míra růstu Číny stále zůstává nejvyšší ze všech post-industriálních společností. Je zřejmé, že Čína, na rozdíl od východní Evropy (jako ČR), nemíní zůstat prostým poskytovatelem nízkoproduktivních průmyslových služeb s nízkou přidanou hodnotou, v zájmu USA, Japonska a západní Evropy (Německo). Taková role není ambicí Číny. Ani pro malé a podřízené ekonomiky východní Evropy nemůže být ambicí provozování hnědouhelných, koksových, ropných a ocelárenských činnosti, tj. odsouzení k závislé, odvozené, neautonomní a „špinavé“, porobené ekonomice, v éře akcelerující deglobalizace a relokalizace k digitální, lokálně-regionální, autonomní a svéprávné ekonomice podnikatelsko-inovačních regionů a malých států.
Německý marketing tzv. „Industrie 4.0“ není žádná revoluce, ale jen fáze technologického vývoje směrem k robotizaci, automatizaci, digitalizaci, internetu věcí, atp. Jejím hlavním znakem je vyšší produktivita, snížená potřeba zaměstnanců a nižší náklady na jednotku. (Revoluce by to byla, kdyby potřeba zaměstnanců byla vyšší, ne prudce nižší).
Německý „StreikReich“ už prostě nechce užívat (a platit) východoevropskou pracovní sílu, ale stahuje si zbývající pracovní místa zpět do Německa – pro Němce a jejich, dnes již nevyhnutelné migranty. Plná automatizace zaměstnává jen malý počet zahraničních zaměstnanců, při vyšší produktivitě a vyšších platech. Východoevropští subdodavatelé už nejsou potřební, jejich nízké mzdy jsou až příliš „vysoké“ (s novými migranty neporovnatelné). Německo může být ještě svým vlastním „motorem“, ale ne finančníkem post-EU pohrobků a trosečníků.
Východoevropské ekonomiky byly svoji dobrovolnou politikou zahraniční (německé) závislosti a pochybné, politické „ekonomické diplomacie“ zbaveny samostatnosti, autonomie a tržního podnikatelství. Nyní, ve fázi německé Industrie 4.0, již nepředstavují konkurenci pro nikoho v EU: nemají přímý styk s koncovými zákazníky, neumí vysokou přidanou hodnotu (pouhé komponenty namísto komplexních celků) a ztratily masivní podnikatelské schopnosti národních kapitalistů. Zbyli pouze politicky zabezpečení, spekulativně a mediálně silní oligarchové-podnikátělja.
FinTech Daily: Davos a Fintech transformace světa
Virtuální ekonomika nemůže zachránit reálnou ekonomiku
Je to logické: virtuální „ekonomika“ tisku peněz, úrokových měr, manipulace směnných kurzů, burzovních spekulací a bankovních intervencí se výrazně odtrhla od reálné ekonomiky produktivity, růstu, inovací, investic a podnikatelství. Po osmi letech státně-monetárního úsilí centrálních bank je zřejmé, že pokračující ignorování reálné ekonomiky je nejen bezperspektivní, ale sebezraňující.
Po tisíciletí hrály úrokové míry (cena peněz) nezastupitelnou signální úlohu na svobodném trhu: když šly nahoru, tak se spořilo, když šly dolu, tak se investovalo.
Před téměř sto lety se ekonomický samouk, Lord Keynes, opájel myšlenkou, že když tedy budeme, s pomocí státu, udržovat úrokové míry uměle nízké, blíže k nule, tak zajistíme trvalé investice a hospodářskou konjunkturu.(Jaká to naivita!). Stejně tak po válce se (kdysi můj učitel) Friedman, nechal zlákat podobnou vizí: když budeme manipulovat množství peněz v oběživu (s pomocí státního monetarismu), tak poskytneme dostatek prostředků pro investice a tím zabráníme deflaci. (Jaké to brilantní a glorifikované pomýlení!).
Dnes jsme již vytiskli více peněz než zdrávo, stáhli úroky až do negativních hodnot, a pro budoucí recese či stagnace se centrální banky již nemají kam posunout. Vynulovaly samy sebe. To také setkání v Davosu potvrdilo: že už je vystřílená veškerá strategická „munice“ státu, a nadcházející globální recese je pro vyspělý stát noční můrou. Zbývá už jen snižování daní, obnova masivního podnikatelství à la Baťa a lokálně-regionální použití nových technologií, jako 3D printing, roboty, automaty a podobné nástroje pro zvyšování produktivity pracovní síly v autonomních ekonomických lokalitách. Nové technologie v lokálních podmínkách slouží jako „spolupracovníci“, zatímco v globálním pohledu pracovní sílu prostě nahrazují.
Mezitím se v Česku donekonečna, kromě jiných věcí, diskutují EEP, dotace pro biopaliva a řepku, prolamování uhelných limitů, kradení dětí v Norsku, dotovaný růst, a mediální podpora oligarchistů. ČR jakoby se zapouzdřilo, uzavřelo vnějšímu světu a oddalo se drobnému politicko-partajnímu sebezahledění. Je to strategie odvozená a nadmíru krátkozraká; svět se vydal jiným směrem. K tomu potřebujeme podnikatele Baťova typu; musíme si je však vychovat sami ve svých podnikových a podnikatelských univerzitách, s pomocí efektivního „bypassu“ státní byrokracie.
Co se tedy děje a proč?
Světové hospodářství ovlivňují dva základní, dlouhodobé jevy, které začínáme plně vnímat jen díky vrcholící evoluci ekonomiky a bezprecedentní akceleraci změn ve společnosti. Krátkodobé recese a krize jsou pouze jevy souběžné a tudíž často směšovány s jevy základními:
- Transformace v ekonomice představuje dlouhodobou změnu dominantní hospodářské aktivity (sektoru), ve smyslu převažujícího zapojení nebo zaměstnání práceschopných jedinců dané společnosti (viz evoluční sérii: lov & sběr→zemědělství→průmysl→ služby→ stát).
- Metamorfóza je vyústěním série transformací – kvalitativní proměna formy hospodářského organismu v novém prostředí – od globalizace k relokalizaci. (Metafora transformující se housenky, která se nakonec promění v motýla: tj. stejný organismus – různé formy.) V ekonomice jde o autopoietický proces přirozeného (a přírodního) evolučního cyklu konstrukce→destrukce→rekonstrukce.
I když nemusíme plně chápat definice a dopady obou jevů (neučíme se o nich ve školách), každý se dnes a denně setkáváme s jejich doprovodnými jevy. Oba tyto fundamentální a nezvratné procesy jsou totiž doprovázeny rozsáhlou plejádou specifických jevů a trendů. Každý z níže uvedených jevů je konkrétním výrazem transformace a metamorfózy ve specifickém prostředí lokálním, regionálním i národním. Každý z nich představuji nabídku i výzvu k inovaci, podnikatelským záměrům, hospodářskému osvobození a politické autonomii.
Podobných doprovodných jevů transformace a metamorfózy je samozřejmě mnohem více. Každý pozorný čtenář může sám generovat celou další řadu. Téměř nic z toho jsme se neučili ve školách; to je právě ta celosvětová výzva doby: Uděláme si to sami!
