Itálie asi znárodní vklady, Wall Street je s Londýnem


07:36 • 11. července 2016

Tagy: Brexit, USA, Banky, Velká Británie, Wall Street, Goldman Sachs, Deutsche Bank, Itálie

Od hlasování o brexitu uplynuly necelé tři týdny. Vyčíslit jeho dopady je zatím stále nemožné, jakkoli se o to mnozí pokoušeli už před referendem. Již nyní ale začíná být jasně patrné, že alespoň některé z katastrofických vizí tlumočených před 23. červnem, byly ryze účelovými výroky, které měly pomoci udržet status quo. Pokud něco, většímu průšvihu právě teď čelí mnohem spíše kontinentální Evropa než Británie.

Obrácení Bílého domu

Jamie Dimon, nejvyšší šéf americké banky JP Morgan, před hlasováním o brexitu varoval, že banka v případě odchodu Británie z EU zruší na ostrovech čtyři tisíce pracovních míst. Nyní ovšem JP Morgan náleží k signatářům zásadního stanoviska, ve kterém společně s dalšími velkými americkými bankami – včetně Goldman Sachs, Bank of America Merrill Lynch a Morgan Stanley – zvěstuje, že stojí za Londýnem. Že se zasadí o „udržení jeho stávající pozice.“

Dimonovo obrácení od zjevné účelovosti, ba strašení, ke konstruktivnímu postoji připomíná obrácení americké administrativy. Její šéf, prezident Barack Obama, sice před plebiscitem o brexitu varoval, že Británie bude v případě opuštění Evropské unie stát při vyjednávání obchodních úmluv „na konci fronty.“ Jen pár dní po hlasování už se ale Obamův ministr zahraničí John Kerry vyjádřil v tom smyslu, že USA bude úmluvy dojednávat souběžně s Evropskou unií i Británií. 

Zkrátka a dobře, zatím se zdá, že Bílý dům a Wall Street budou docela neochvějně stát za Londýnem, za Británií.

Banka Goldman Sachs dokonce zašla tak daleko, že do svých řad získala Josého Manuela Barrosa, bývalého šéfa Evropské komise. Tato nepochybně velevlivná figura bude tedy nyní lobovat i za to, aby důsledek nového uspořádání po brexitu byl pro Goldman Sachs co nejpřijatelnější. V zájmu Goldman Sachs, tedy nyní i v Barrosově zájmu, je, jak víme, udržení pozice Londýna na mapě světového finančnictví.

Mimochodem, fakt, že Barroso, někdejší lídr maoistického Revolučního hnutí Strany proletariátu, nyní lobuje za zájmy Wall Streetu a londýnské City, je pikantní. Je ovšem jedním z vrcholných čísel „dlouhého pochodu institucemi“ v podání nové levice. Ten německý sociolog Helmut Schelsky už počátkem 70. let, v době, kdy Barroso zahajoval svoji politickou kariéru, charakterizoval tak, že „‚táhnout na Řím‘ se už nedá; revoluce dnes přichází po špičkách.“ Nová levice si zkrátka uvědomila, že postupné obsazování klíčových postů v rámci establishmentu bude daleko účinnějším způsobem prosazení jejího vidění světa než otevřený boj na barikádách.

Skutečnost, že někdejší maoista lobuje za Wall Street, je triumfem nové levice. Toto na první pohled nezvyklé spojení však přispívá k uklidnění finančních trhů. Na žádné „manévry“, rozsáhlé přesuny finančních institucí z londýnské City do Frankfurtu, Paříže nebo Dublinu, jimž strašili odpůrci brexitu před hlasováním, to nakonec příliš nevypadá. Jistě i díky Barrosovu lobingu v barvách Goldman Sachs. Ostatně „index strachu finančních trhů“, VIX, je aktuálně ne své letos téměř nejnižší úrovni. Trhy jsou až nezvykle klidné.

Ticho před bouří?

Dost možná jde ale jen o klid před bouří. V Evropě je na spadnutí bankovní krize. Když ale hlavní ekonom Deutsche Bank David Folkerts-Landau hlásá, že „Evropa je vážně nemocná“, má na mysli předně kontinent, nikoli Británii. Případnou bankovní krizi v Evropě totiž zažehne nejpravděpodobněji pád buď právě „jeho“ Deutsche Bank, nebo některé z italských bank, například nejstarší banky na světě, Monte dei Paschi di Siena.

Deutsche Bank se zatím nedokázala vymanit z ničivých následků megalomanie jejího někdejšího šéfa Josefa Ackermanna, italské ústavy zase dusí nános špatných úvěrů. To vše v kontextu bezkrevného hospodářského výkonu eurozóny jako celku, zejména pak jejího jižního křídla. V problémech se nalézá ale celá řada dalších významných bank. Z 39 finančních ústavů, které jsou zastoupeny v indexu evropských bank agentury Bloomberg, vykazuje v letošním roce růst hodnoty svých akcií pouze jediná – britská Standard Chartered (která mimochodem spolusignovala výše zmíněné stanovisko o snaze uchovat stávající pozici Londýna coby finančního centra). Všechny ostatní klíčové evropské banky jsou letos v minusu. Těžce zasaženy jsou kromě italských bank (například akcie v České republice působícího ústavu UniCredit se propadají aktuálně o téměř 63 procent) a Deutsche Bank také Banco Popular Español, Bank of Ireland nebo Credit Suisse. 

Folkerts-Landau proto volá po velkém evropském bankovním bailoutu v objemu 150 miliard eur, jenž by proběhl v duchu amerických sanací tamních bank v roce 2008 a umožnil by nemocné banky starého kontinentu rekapitalizovat.

Italská vláda Mattea Renziho už údajně program na záchranu svých bank vážně zvažuje. V cestě ale zřejmě bude stát Brusel. Pokud by totiž Renziho vláda sanovala některou z bank, například zmíněnou Monte dei Paschi di Siena, dostala by se nejspíše do kolize s eurounijní legislativou, které omezuje možnost užití peněz daňových poplatníků. Legislativa požaduje, aby břímě ztráty nesli v mnohem vyšší míře akcionáři, někteří věřitelé a také klienti dané problémové banky, tedy ti, jejichž vklad přesahuje sto tisíc eur. Jinými slovy, v Itálii se může snadno opakovat situace z Kypru roku 2013, kdy tam došlo k takzvanému „bail-inu“ a vklady některých střadatelů byly v podstatě konfiskovány.

Bruselské dilema

Pokud bude Brusel trvat na svém, zřejmě tak nakonec přivodí konec Renziho vlády a umete cestu k moci euroskeptickému uskupení Hnutí pěti hvězd. Brusel tak stojí před zásadním dilematem: má lpět na vlastních pravidlech, nebo pomoci k moci politické síle, která by v krajním případě mohla přivodit odchod Itálie z Evropské unie (Hnutí pěti hvězd sice oficiálně deklaruje pouze záměr opustit euro, nikoli EU, ale v Evropském parlamentu jeho zástupci spojují síly se Stranou nezávislosti Spojeného království, UKIP, klíčovou silou v pozadí brexitu)?

Pár dní po brexitu a Brusel – a kontinentální Evropa – už čelí další vážné, potenciálně i tříštivé krizi…

 

Napsat autorovi RSS

Lukáš Kovanda, Ph.D., je hlavní ekonom finanční skupiny Roklen. Přednáší na Vysoké škole ekonomické a Vysoké škole ekonomie a managementu, působí jako ekonomický expert Platformy pro internetovou ekonomiku a zasedá ve správní radě think-tanku Prague Twenty, jejž dříve vedl z pozice výkonného ředitele. Je autorem řady populárních i odborných ekonomických článků. V minulosti působil jako ekonomický konzultant, dále jako hlavní analytik časopisu Týden a deníku Lidové noviny. Řídil redakci ekonomického týdeníku Profit. Publikoval víc než stovku osobních rozhovorů s předními světovými finančníky a ekonomy včetně mnoha laureátů Nobelovy ceny. V roce 2009 vyšla jeho první kniha Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi, v roce 2011 pak navazující Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize. V roce 2012 vydal „učebnici pop-ekonomie“ s názvem Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé, která se dočkala i slovenského překladu. O rok později mu vyšla další pop-ekonomická kniha Proč si ženy přitažlivost koupit nemohou, a muži ano. V roce 2014 na Slovensku vydal knihu Šťastie je krásna věc



Přejít na diskusi

Top zprávy



Kurzy k článku
Goldman Sachs Group

;

Deutsche Bank N

;


Diskuze k článku
comments powered by Disqus

Přihlašte se, nebo zaregistrujte


Přihlásit se


Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.

Přihlašte se, nebo zaregistrujte

Tato sekce je dostupná zdarma pouze přihlášeným uživatelům.



Přihlásit se

Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.