Revoluce americké měnové politiky. Fed podezřelý z politického manévru

Předseda amerického Fedu předminulý čtvrtek vystoupil na digitální konferenci nahrazující každoroční konferenci v Jackson Hole. Před publikem skládajícího se z ekonomů a centrálních bankéřů tehdy oznámil závěry zhodnocení politiky Fedu uplatňované minulý rok. Přestože se jeho vystoupením média zabývala pouze okrajově a zpráva se ve víru novin téměř ztratila, obsahovalo oznámení těch nejpodstatnějších změn v politice americké centrální banky za několik posledních dekád.

Jaké změny tedy lze očekávat? V krátkodobém horizontu pravděpodobně žádné. Vyjádření se totiž netýkalo konkrétních kroků Fedu a jeho nynějších zásahů do ekonomiky, nýbrž celkového směřování politiky centrální banky. S tím rovněž souvisí změna v hlavních cílech centrální banky. Ty doznaly pravděpodobně největší změny od raných 80. let, kdy se Fed rozhodl v boji s tehdejší dvoucifernou inflací sáhnout k drastickým opatřením, která vyústila v tvrdou, avšak krátkou recesi let 1981 a 1982. Tehdejší kroky nastavily kurz směřování politiky Fedu spočívající v udržování stabilního růstu cenové hladinu okolo dvou procent až dodnes.

Právě to se ale má změnit. Fed totiž oznámil, že od nynějška nebude ony dva procentní body vnímat jako závaznou hodnotu, které se bude každoročně snažit dosáhnout, nýbrž jako dlouhodobou čáru, ke které by měla směřovat průměrná inflace za delší období. Je tedy možné, že po delším období velmi nízké inflace se bude Fed naopak snažit inflaci cílovat výše než na ona dvě procenta. Tato změna byla uvítána mnoha ekonomy, dle kterých byla minulá politika příliš rigidní a představovala zbytečnou brzdu růstu mezd a ekonomiky jako celku. Centrální banka totiž – dle nich ve své snaze udržet inflaci pod kontrolou – zvýšila úrokové sazby příliš brzy, a zbytečně tak omezila ekonomickou expanzi.

Další podstatnou změnou, která se ekonomicky laickému publiku nemusí jevit jako podstatná, je upuštění od bránění tzv. „přezaměstnanosti“ ekonomiky; tedy stavu, ve kterém ekonomika vyrábí více, než je její dlouhodobě udržitelný produkt. Tato změna úzce souvisí s tou předcházející. Banka se totiž v minulosti „přezaměstnanosti“ ekonomiky bránila právě zvýšením úrokových sazeb v době, kdy hrozila vysoká inflace. K upuštění od tohoto cíle prý banku vedla zkušenost z posledních několika let, která nasvědčuje tomu, že ani extrémně nízká nezaměstnanost nemusí nutně vést k nezadržitelnému růstu cenové hladiny.

Navzdory tomu, že tato prohlášení představují citelnou změnu v celkovém kurzu americké měnové politiky, zůstává otázkou, do jaké míry povedou ke změně skutečných opatření. V tomto ohledu bude jejich dopad pravděpodobně mnohem méně výrazný. Slib nepřibrzďovat ekonomiku ani v situaci, ve které by hrozila inflace vyšší než dvě procenta, je po zkušenostech z minulé dekády těžké brát jako něco, co přinese zásadní změny. Navzdory historicky nízkým úrokovým sazbám a masivnímu kvantitativnímu uvolňování, vyspělé ekonomiky v tomto období zažily téměř nulový ekonomický růst doprovázený podobně nízkou inflací. Ta přetrvává i nyní. V dubnu její meziroční míra klesla na rekordně nízkých 0,9 procent a od té doby zažila pouze nepatrný nárůst.

Objevily se tak názory tvrdící, že tato „revoluce“ v měnové politice je ve skutečnosti jen politickým manévrem, který zdánlivě přidává větší váhu dosažení plné zaměstnanosti na úkor snahy o udržení stabilní cenové hladiny. První zmiňovaný cíl je totiž politicky mnohem populárnější, což se v době, kdy progresivní křídlo demokratické strany usiluje o zavedení několika nových zásad, kterými by se měla banka řídit, může hodit. Mezi ně patří například povinnost užívání měnové politiky jako nástroje k dosažení „vyšší příjmové, rasové a etnické rovnoprávnosti“. V tomto kontextu se změna hlavního cíle banky z inflace na zaměstnanost může hodit. Sám Powell změnu komentoval slovy: „Tato změna vyjadřuje naše uznání mnoha přínosů silného trhu práce, zejména pro nízko a středně příjmové domácnosti.“ Jasně tak naznačil, kdo by z ní měl těžit.

Změna ale přeci jen představuje více než pouhý politický výkřik. Fedu totiž skutečně dává větší manévrovací prostor a flexibilitu. Je totiž možné, že ekonomický návrat po nynější krizi s sebou skutečně přinese vyšší inflaci. V tom případě by předchozí politika mohla Fed brzy přinutit ke zvýšení sazeb, což by mohlo obnovu citelně zpomalit. Nyní si však můžeme být téměř jisti tím, že Fed ponechá sazby na stávající nízké úrovni, i pokud nastane období silného ekonomického růstu.