Na začátku letošního roku se znovu objevily spekulace o možném dřívějším odchodu Christine Lagardeové z čela Evropské centrální banky (ECB). Nejde o zásadní novinku – podobné úvahy kolovaly už loni. Sama Lagardeová nicméně uvedla, že jejím základním scénářem je dokončit mandát do roku 2027. Jak upozorňuje hlavní ekonom Portu Jan Berka, personální debaty tohoto typu často fungují spíše jako diplomatické signály než jako spolehlivý odraz skutečných rozhodnutí. Faktem však je, že diskuse o nástupnictví už běží.
Rok 2027 navíc nebude jen o výměně v čele instituce. Mandát tehdy vyprší i hlavnímu ekonomovi Philipu Laneovi a člence Výkonné rady Isabel Schnabelové. Lze proto očekávat širší politickou dohodu napříč členskými státy, která bude řešit více klíčových postů současně. „Klíčové proto nebude jen samotné jméno nástupce, ale i to, aby celý proces nenarušil vnímání nezávislosti ECB,“ upozorňuje Berka. Zejména pokud by byl vykládán prizmatem domácí politiky ve velkých členských státech.
Německá stopa: návrat ortodoxie?
Nejviditelnější stopu zatím v souboji o příštího prezidenta ECB zanechává Německo. Prezident Bundesbanky Joachim Nagel představuje klasickou měnovou ortodoxii. Dlouhodobě varuje před inflačními riziky a odmítá přílišnou toleranci k uvolněné politice. Podle analytika Purple Trading Petra Lajska by jeho jmenování znamenalo jasný signál návratu k tvrdší linii – a zároveň historický moment, protože ECB dosud žádný Němec nevedl.
Podobně razantní postoj zastává i Isabel Schnabelová. Patří k nejvýraznějším hlasům v Radě guvernérů, důsledně akcentuje boj s inflací a ochotu držet sazby výše po delší dobu. Oproti Nagelovi má výhodu detailní znalosti vnitřního fungování ECB a silné mezinárodní reputace. Její kandidatura je však komplikovaná. Jako členka Výkonné rady má osmiletý neobnovitelný mandát a případný přesun do čela ECB by otevřel další uvolněné místo, čímž by se už tak citlivý balík vyjednávání ještě rozšířil. Navíc sama nyní deklaruje, že chce svůj mandát dokončit.
Berka přitom varuje před přílišným zjednodušováním. Geografické zkratky typu „sever = jestřáb, jih = holubice“ podle něj nefungují automaticky. Rozhodování je kolektivní a založené na konsenzu, takže případná změna v čele ECB by sama o sobě nepřinesla dramatický obrat měnové politiky.
Španělská ambice a pragmatický střed
Mezi nejčastěji zmiňovanými kandidáty se objevuje Pablo Hernández de Cos, bývalý guvernér španělské centrální banky a dnes generální manažer Banky pro mezinárodní platby. Španělsko otevřeně deklaruje ambici posílit své zastoupení ve vedení ECB. Podle Berky je de Cos vnímán jako odborně silný, diplomatický a politicky průchodný kandidát se spíše středovým profilem.
Petr Lajsek jej označuje za pragmatika orientovaného na data, který klade důraz na finanční stabilitu a realistické vyhodnocování rizik. V prostředí, kde ECB neřeší jen inflaci, ale i křehkost finančního systému a fiskální tlaky některých zemí, může být právě tento profil atraktivní.
Španělský ministr hospodářství Carlos Cuerpo navíc avizoval, že Madrid je připraven reagovat na případné urychlení procesu a chce sehrát významnou roli v nové výkonné radě ECB. I to naznačuje, že boj o post nebude jen technokratickou debatou, ale i součástí širší politické rovnováhy.
Severská varianta a francouzský faktor
Do užšího okruhu patří i Klaas Knot, dlouholetý šéf nizozemské centrální banky. Dříve byl řazen mezi největší jestřáby, v posledních letech však působí smířlivěji a dokáže hledat kompromis mezi cenovou stabilitou a podporou ekonomiky. Pro část evropských lídrů může představovat přijatelnou střední cestu.
Vedle těchto jmen se objevuje i François Villeroy de Galhau z Francie, zkušený centrální bankéř s výrazným politickým přesahem. Jeho případná kandidatura by byla signálem francouzské snahy udržet vliv na klíčové měnové rozhodování – zvlášť v době, kdy je politická situace ve Francii nejistá.
Ekonomka Komerční banky Jana Steclerová upozorňuje, že výběr nového prezidenta ECB bude silně ovlivněn právě politickým vývojem v Evropě, včetně obav z posílení krajní pravice ve Francii. Rakouský ministr financí Markus Marterbauer naopak zdůrazňuje potřebu držet se standardního harmonogramu a odmítá proces uspěchat.
Kontinuita spíše než revoluce
Z pohledu měnové politiky se většina analytiků shoduje, že samotná změna v čele ECB by pravděpodobně nepřinesla radikální obrat. „Pablo Hernández de Cos měl v Radě guvernérů spíše středový profil a nelze jej automaticky řadit mezi zastánce uvolněné politiky,“ připomíná Berka. Stejně tak i u dalších kandidátů by rozhodující roli hrála kolektivní dynamika Rady guvernérů.
Ve výsledku tak nepůjde jen o to, kdo Lagardeovou nahradí, ale jaká širší dohoda mezi členskými státy vznikne. Nástupnictví v čele ECB se totiž stává součástí komplexní mocenské partie, která zahrnuje více klíčových evropských funkcí. A právě rovnováha mezi severem a jihem, jestřáby a holubicemi, technokraty a politickými hráči určí, jak bude vypadat další kapitola měnové politiky eurozóny.
