Tomáš Sedláček: Nepotřebujeme QE, ale kvalitativní změnu


13:40 • 5. září 2018

Tagy: ČR, ČNB, finanční krize, Řecko, Dluh, fiskální politika, koruna, euro

Naše schopnost řešit krize je teď řádově nižší, protože jsme vyčerpali všechny drogy. Byl třeba udělat rychlý detox. Česká republika se na krizi snadno nepřipraví, bude globální – leda dobrým, poctivým bankovnictvím a nízkým dluhem – to minule dost pomohlo. V rozhovoru pro server Roklen24 to řekl ekonom Tomáš Sedláček. Podle něj je třeba udělat systematickou změnu. Kvalitativní utahování místo kvantitativního uvolňování, potřebujeme kvalitativní změnu ne jen “more of the same”.

Můžeme se těšit na nějakou novou knihu?

No, mám jich rozepsaných šest (smích). Všechny se týkají ekonomie, ale každá z nich z jiného úhlu. Ta stěžejní, a ta co mi dává nejvíc zabrat, je filozoficko-ekonomická, píšu ji s dvěma filosofy z Cambridge, kteří již v devíti letech měli přečteného kompletního Platóna i Aristotela, jsou to špičky v oboru.

Snažíme se spolu vytvořit normativní, ale zároveň objektivní ekonomicko-filozofický rámec, kterým uchopit, cíle a smysl ekonomie. V současných modelech je cílem soukromý osobní zisk – a občasné dobro je jakýsi vedlejší produkt našeho podnikání a interakcí. Zamýšlíme se nad takovým uspořádáním, ve kterém by zisk a etika šly ruku v ruce.

Máte už název?

Ještě ne, asi Druhá derivace touhy, neb budeme derivovat touhu. Chceme se též zamyslet, jak bude vypadat ekonomika za několik desetiletí. Ekonomika prochází dvěma tektonickými proměnami: digitalizuje a planetizuje. A tak například hloubáme nad tím, jak bude vypadat fiskální politika, která nebude nalepená na stát. Bude sektorová, planetární, bude fungovat jako meta-pojištění, kde si každý sektor bude dělat svoje rezervy? A ještě zajímavější téma, jak bude vypadat globální monetární politika? Kdyby se z digitálních měn, z kryptoměn, stala páteřní měna, jak by pak vypadlo kvantitativní uvolňování? V dobách krize by byly vysoké úrokové míry, v dobách nebezpečného všeobecného optimismu by byly nízké. Trhy, ponechány samy sobě, by chtěly procyklické sazby – proti této samoeskalující se maniodepresi zatím stojí národní či “federální” centrální banky. Ale planetární digitální deetatizovanou měnu nebude možno takto ovlivňovat. Možná nepotřebujeme kvantitativní uvolňování, ale kvalitativní změnu. Nikoli změnu množství, ale kvality. Změnu systému. Tentokrát jsme zachránili nefunkční systém tím, že jsme ho jen kvantitativně ‘uvolnili”. Příště toto pouštění žilou místo léčby samotného těla nebude stačit.

A další knihy?

Druhá knížka je psychologicko-ekonomická, Lilith a démoni kapitálu. Lilith byla podle židovských legend první stvořenou ženou, ještě před Evou, ale kvůli útlaku se z ní stal první z démonů. Ta už v dost jazycích vyšla, ale ještě ne v češtině. Třetí kniha, moje osobně nejhlubší, je teologicko-ekonomická, což je moje pradávná gravitace k mé milované starozákonní knize Job, se kterou se peru už desetiletí. Tu knihu miluju i nesnáším, chápu i nerozumím. Zde je jedním ze stěžejních téma, zda se dobro vyplácí.

A vyplácí se dobro?

Vyplatit, nevyplatit… slyšíte ten kořen “platit”? Vidíte, jak inherentně ekonomická je debata o dobru? Satan právě tvrdí, že Job je dobrý jen proto, že se mu to vyplácí. Bůh sází na opak a tak je Job “očištěn” od všeho, co měl. Vše je mu vzato, včetně dětí. Je vystaven fyzickému, psychologickému a filozofickému mučení, ale obstojí. Dobro se může nevyplácet, ale nikoli nutně, naopak. Pokud se dobro vyplácí, tak je to sice dobrá investice, ale už to není dobro.

A další kniha?

Čtvrtá knížka budou kratší úvahy na nadčasová témata, tedy moje úvahy, články, které přes deset let píši na různá témata do hospodářských novin. Pět set dvacet článků, teď to nějak tematicky tříbím do okruhů – od umění, přes filmy, filosofii, evropskou unii, hospodářskou politiku až k budoucnosti digitalizovane duše.

Pátá kniha je rozhovor k desátému výročí pádu Lehman Brothers se známým holandským myslitele Jorisem Luyendijkem, antropologem, který je expertem na primitivní kultury a dělal pokusy na stadovem chování investorů a bankéřů.

A ta poslední?

Šestá je překvapení. Chtěl jsem původně psát o digitalizaci, “Digitální teologii”, ale Harari napsal tak krásně Homo Deus, že se to teď těžko píše. Možná to bude tedy spíše kniha rozhovorů nad Absurditou dobra.

Pojďme na ekonomii. Hádáme se, jestli by ČNB měla zvýšit sazby.

Kdybychom měli euro, tak bychom se hádat co?

?

Nemuseli! Všechno to “koruna vůči euru příští rok bude… eee“ rychlý pohled do počítačové křišťálové koule a nějaké číslo. Na Slovensku každé malé dítě ví, že za rok bude kurz eura k euru přesně jedna ku jedné. Tady je to (úplně zbytečná) akademická disciplína, kterou se baví půlka analytiků. To samé úrokový diferenciál, datum přijetí eura, zajištění atd.

Tak bychom se mohli hádat, jestli zvyšovat sazby v eurozóně.

To ano, ale to je debata na úplně jiné úrovni – a mohli bychom šetřit papír a nervy.

A měla by tedy ČNB sazby zvýšit?

Hehe, stejně jako všude na světě, nejsme žádná výjimka: Pomalu polehoučku asi ano. Všichni jsme si mysleli, že období nízkých úrokových sazeb bude trvat chvíli, že to bude „jump-start“, jednorázové “nakopnutí” ekonomiky a nakonec se to táhne deset let. Když si trhy nevěří, a trhy si v krizi nevěří nikdy, tak někdo – věřitel (slyšíte tam to slovo věřit?!) věřitel, věřící poslední instance, centrální banka, – věřit musí.  Když někomu věřím, tak mu půjčím za nízký úrok. V rodině ho ani nechci. Ale u riskantního projektu chci větší úrok. Jak tedy číst desetiletí nulových úrokových sazeb?

Deset let se centrální věřitelé, věřící – tedy centrální banky – tvářili, že budoucnost je bezriziková, že v její budoucnost lze téměř bez obav věřit. A nešlo to nechat na trzích. Ta doba je u konce. Teď už si trhy budou muset naučit věřit samy. Teď to akorát nesmíme vrátit prudce, aby se nestalo to samé co v roce 2007. Také byly příliš nízké sazby příliš dlouho. Pak se probudili ze sna, dupli na brzdu a dům z kreditních karet a úvěrových iluzí se začal sypat. Úvěry jsme dávali příliš lehko, protože jsme ekonomice moc uvěřili.

Teď to bude hodně citlivé období pro českou ekonomiku. I s vědomím toho, že se ekonomika přehřívá. Což je smutné. Místo toho, abychom zvyšovali potenciál ekonomiky, zejména vzděláváním, tak ji musíme brzdit, protože pět procent je na nás příliš.

(Rozhovor se uskutečnil ještě před měnovým zasedáním ČNB, které se konalo na počátku srpna a na kterém bankovní rada ČNB sazby zvýšila)

Neměli bychom tedy brzdit?

Je otázka, jestli bychom neměli spíš brzdit fiskálně. Česká republika už dávno není země s nízkým dluhem v poměru k HDP a fiskální brzdění má tu výhodu, že snižuje dluh. Nízké sazby ale naopak stát v zadlužování podporovaly.

Můžeme jim to vyčítat, když si půjčují skoro zadarmo?

Dává smysl brát drogy, když jsou zadarmo? Fiskální stimul je droga, na kterou si ekonomika navykne.

Podobně je to s monetární politikou. Už je to deset let, během kterých jsme vychovali celou novou generaci ekonomů, bankéřů a podnikatelů, kteří si zvykli na to, že centrální úrok je na nule. Možná si ekonomika jen tak neodvykne, možná se jí nebude chtít, možná to celé bude dost komplikovaný proces.

Jak budou vypadat investice, když se vrátíme zpět na dvě tři procenta? Mnohé investice, které vypadaly skvěle, už tak skvěle vypadat nebudou.

No a ta nejtěžší otázka. Co s tím? Co bychom mohli dělat, kdyby teď měla přijít krize?

Když byla před deseti lety krize, tak se mě ptali, kdy skončí. A já říkal, že krize skončí, až se vrátíme na původní úroveň dluhu. V ten moment bych byl ochoten prohlásit, že jsme prolezli krizí. Ale šíleně jsme se u toho zadlužili, celkový státní dluh je dnes dvakrát vyšší než před krizí – a to už tenkrát byl alarmně vysoký.

Když máte autohavárii, tak má krize také dvě stádia. První vytáhnete lidi z vraku, stabilizujete je a zachráníte jim život. Jedna krize tím skončila. Ale druhá skončí, až když se našetří na další auto a vše se uvede do původního stavu. A v nejhlubším smyslu nebezpečí krize skončí, až se naučíte to auto bezpečně řídit. Jinak je to “accident waiting to happen” – náhodami odkládaná nehoda, nebo krize, která jen čeká na to, stát se. Jinými slovy, v současné době je další krize jen otázka času.

My jsme zachránili životy, ale auto se neopravilo. Navíc ho neumíme moc řídít. To vám řekne každý – od ekonoma po politika. Přesto si v něm drandíme, jako by se nechumelilo. Ekonomie je stále v procesu poznání – není to zdaleka uzavřený obor. I když se tak občas tváří. Ale už ne tolik, jako před krizí.

Čeká nás autohavárie?

Teď jsme byli deset let v režimu, který jsme neznali – nulové centrální úrokové sazby. Neznali jsme jej ani teoreticky, ani v učebnicích. Nevíme, jak bude vypadat exit, jak budou na zvýšení sazeb reagovat trhy v tomhle prazvláštním režimu, který na této planetě nikdy nepanoval – natož tak dlouho.

Další krize stoprocentně přijde, o tom není pochyb, ale diskuze se vede jenom o tom, kdy. Může se to zhoupnout zítra, může to být Itálie, nebo někde nečekaně, třeba studentské půjčky, může to být nešikovná monetární politika.

V roce 2007 to taky všechno vypadalo fajn, vše rostlo. A najednou se zlomí páteř ekonomiky, finanční trh. Říkám tomu full throttle bankruptcy, “bankrot na plný plyn”. Plnou parou – do zdi.

Naše schopnost řešit krize je teď řádově nižší, protože jsme vyčerpali všechny drogy. Byl třeba udělat rychlý detox. Když máte posledních pár lahví alkoholu, tak se použijí na to, aby se alkoholikovi rychle snížily dávky. Prudké odstavení drogy totiž může znamenat delirium tremens. Toto “třesoucí šílenství“ je život ohrožující stav, který vzniká u alkoholiků při náhlém přerušení užívání alkoholu. My jsme poslední lahev použili na další párty. I fiskální droga za chvíli dojde – Řecko je jen naším předskokanem. Řecko je v tom smyslu napřed, nikoli pozadu.

Nemají centrální banky v zásobě ještě nějaké nové drogy? Nějaké králíky v klobouku?

Centrální banky ano, fiskál (tedy politika zadlužování) konvenčně nikoli. Musíme udělat systematickou změnu. Kvalitativní utahování místo kvantitativního uvolňování, potřebujeme kvalitativní změnu, ne jen “more of the same”. Ale i ve fiskální politice možná nějací králíci budou: Možná budeme nuceni slít dohromady evropskou fiskální politiku, tedy dluh – beztak to k tomu víceméně směřuje. Nebo se suverénům zabaví fiskální politika. Tento krok by mohl vrátit důvěru ve státní finance, když bude nejhůře. Politik a dluh, to je kozel a zahradník, střet zájmů ve své podstatě. Stejně tak, jako byla kdysi politikům odebrána moc tisknout si peníze (monetární politika) a vznikly centrální banky. Stále ovšem mohou fiskálně “tisknout” dluh. Jedna ruka svázaná, druhá volná. Proto je také tak vysoký dluh, protože je ta ruka skoro volná. Fiskál zabavit, ale ne právo určovat daně a výdaje, pozor! Daně a výdaje, to ať si každý stát demokraticky rozhodne, jestli chce mít vysoké daně a vysoké výdaje, nebo nízké daně a nízké výdaje. Ale ne nízké daně a vysoké výdaje. A rozdíl “dotisknout”.

Stát by tedy nesměl chodit na trhy si půjčovat. Fiskál, dluh by byl na příděl, standardní hospodaření by mělo být s přebytkem, třeba dvě procenta – protože jsme přeci v režimu splácení dluhů z minulých nevyrovnaností. Nastavit takového autopilota by bylo technicky snadné. Deficity by mohly být, leda pokud by klesalo HDP, ale jinak ne. Tečka. Politické programy by najednou byly reálnější, politická konkurence zdravější, protože politici by nesměli podvádět zadlužováním. Volby prozatím vyhrává ten, kdo umí více manipulovat. Se slovy po „nás bankrot“.

Tohle jsou dobří fiskální králíci z klobouku. To by bylo dobře. To by byla kvalitativní změna. Náš problém je totiž fiskální, nikoli monetární. Máme dvě možnosti, jak trochu usměrňovat maniodepresivní ekonomiku – monetární politika a fiskální politika. Zatím jsme řešili fiskální problém s dluhem levnými penězi a nízkými úroky, tedy monetární politikou – je to jak řešit hardwarový problém softwarovými upgrady. Jde to, ale je to na houby.

Jinak je to jen posouvání problému před sebe a nabalování, jako hovnivál. Což je přesně ztělesnění toho, co je dluh. Odsouvání problému. Což je přesně, co děláme.

Některé země už dluhové brzdy mají, třeba Německo.

Problém je, že zodpovědně se chovají ti už dnes zodpovědní, zatímco ti nezodpovědní k tomu nejsou tlačeni – dokud není pozdě. Jak praví každý druhý dobrý kazatel v neděli v kostele: občas hřešit, to se stává. Ale žít v hříchu, to je špatně. Občas se zadlužit je v pohodě. Ale žít celý život na dluh, což naše západní civilizace dělá, v pořádku není. Mimochodem v novozákonní řečtině je pro dluh a hřích používané stejné slovo.

Není problém spíš zadlužení lidí? Hypotéky?

Ne. Státní dluh je ten polštář, když se vše ostatní pokazí. A ten polštář je téměř prázdný.

Jinak hypotéky jsou zajímavá oblast. Zrovna hypotéky by měly být dobře předvídatelná oblast. Víme, kolik lidí se zhruba rodí, kolik jich bude potřebovat ubytování, jak moc stavíme a kolik lidí umírá. To je tak všechno, co je potřeba znát. Banky ale nejsou schopné odhadnout své klienty, jak drahé bydlení si můžou dovolit. A problém je, že se to přestřeluje spíše směrem nahoru k luxusnějšímu.

Ještě je tam proměnná v cenách nemovitostí. To je ta část, která se nedá předvídat.

Řeknu to jinak, kdyby přišel marťan-ekonom, tak by si řekl, že zrovna tohle bychom měli být schopni predikovat. Nabídka je známá a poptávka se mění demografií a migrací. Jedna z mála oblastí, u kterých můžeme koukat do budoucnost, ale jako na potvoru je bydlení trh, který chronicky vytváří bubliny.

Až bublina splaskne, jak se na to můžeme připravit?

Není to snadné. Je to jako připravit se na Titanic tím, že budete celou dobu sedět v dinghy. Česká republika se snadno na krizi nepřipraví, bude globální – leda dobrým, poctivým bankovnictvím a nízkým dluhem – to minule dost pomohlo.

Jediná skutečná obrana je vytvořit na úrovni EU dno ještě lépe MMF nebo Světové banky systém, který sice neplave tak rychle, ale zato stabilně. Poválečné generace prodávaly stabilitu ekonomiky, aby za ni koupily rychlost ekonomiky. Teď je podle mě zapotřebí zařadit zpětný režim a prodávat rychlost, abychom si koupili stabilitu. Musíme rychle splatit dluh než přijde další krize. Do bouře spíše raději vor než rychlou jachtu, dělanou jen na dobré počasí.

Obecně krize – jako byla třeba ta řecká, nebo běženecká – nebyly přijaty jako případové studie, tedy něco, z čeho jsme se měli poučit. Nebrali jsme je jako jemné varování dějin, zdvižený prst, nápis na zdi “mene tekel”. Měli jsme si sednout a říct si, co dělat, až se to stane s nějakou větší zemí, ve větším měřítku. My jsme místo toho chytli paniku, a lekci jsme zpupně odmítli jako výjimku. A tím také odmítli porozumět. A tak místo změny systému, jsme schválně byli systematicky nesystematičtí. Systematicky jsme se vyhýbali systematickým změnám a jakékoliv řešení bylo avizované jako “pozor, pozor, výjimka, nikoli řešení!” Záchrana Řecka – výjimka! Běženecká krize – výjimka. Odpřisáhli jsme si, svatosvatě, že se taková situace znovu nestane (směje se)! A jasné je jen to, že se to stane.

Vždyť přece bankrot Řecka měl být „business as usual“. V modelech mělo přece být jasně započítané, že se to může stát. Od toho přece máme rizikovou prémii, celé naše modely a samotné úrokové sazby – že se to občas může stát, bankrot. A místo toho došlo k bankrotu bankrotu. Bankrot zbankrotoval. Už neumíme ani pořádně bankrotovat. Jakýpak to bude kapitalismus bez bankrotu? Ale my máme zavřené oči. Už jen to, že malá ekonomika Řecka nás skoro položila, je na pováženou. Co, až podobné problémy bude mít větší ekonomika?

Tomáš Sedláček je lektorem ELAI. Vede workshopy Pokročilé prezentační dovednosti a Kreativní myšlení

Ze strany Řecka to ale bylo docela racionální. Věděli, že to nakonec Německo zatáhne.

Já upřímně nechápu, proč se víc států nechová jako Řecko. Proč se víc bank nechová jako Lehman Brothers. Bankéři z Lehman Brothers, zejména ti, co odešli včas, jsou dneska povětšinou vysmátí.

Není problém, že nenecháváme úrok na trhu?

Úrokové sazby by naopak měly jít proti trhu. Přirozené, “tržní”, by bylo, v krizi půjčovat jen za vysoké úroky. Zde ovšem centrální banka musí zakročit, a to systémem, o kterém jsme již hovořili – dodávání víry, důvěry, jde přeci o úvěry a kredit, což opět latinsky znamená víra. A dnes, když si už všichni trochu věří (tedy snad, uvidíme), tak by měla centrální banka úroky zvednout a přibrzdit nabíhající mánii. Úrokové sazby mají zlepšovat špatnou náladu a zhoršovat příliš dobrou náladu. Jít proti emocím trhů.

Problém je, že s úrokovými sazbami neumíme fundamentálně pracovat. A táhne se to s námi od Aristotela, od Bible, Koránu a dokonce Chammurapiho zákoníku. Všichni nás varovali, že úroky jsou zvláštní zvíře a bacha na něj a opatrně a velice střídmě. Dnes máme z úrokové sazby centrální jádro ekonomik.

To, že něco dokážeme spočítat ještě neznamená, že tomu rozumíme.

Tomáš Sedláček (1977) je autorem filozoficko-ekonomické knihy Ekonomie dobra a zla, která byla přeložena do 21 jazyků, v mnoha zemích se stala bestsellerem a získala významná mezinárodní ocenění. Ve věku 24 let se stal ekonomickým poradcem prezidenta Václava Havla, později také ministra financí. Byl zařazen do prestižního žebříčku mezi 100 nejvlivnějších myslitelů planety (Top 100 Thought Leaders, GDI). Tomáš Sedláček je členem několika významných mezinárodních i českých organizací, je předsedou dozorčí rady Vize 97 a programové rady nadace Forum 2000. Byl členem Světového ekonomického fóra zasedajícího v Davosu, dále poradního týmu předsedy Evropské komise založené E. Barrosou a také dlouhodobým členem Národní ekonomické rady vlády (NERV). V současné době působí jako hlavní makroekonomický stratég ČSOB. Přednáší filozofii a ekonomii na Karlově univerzitě a je vyhledávaným přednášejícím a diskutérem na světových univerzitách, konferencích a v nejrůznějších médiích. 
RSS

Dominik Stroukal je držitelem doktorátu z ekonomie z Vysoké školy ekonomické v Praze. Vedle studia ekonomie absolvoval Fakultu sociálních věd UK, kde se věnoval sociologii médií. Tři roky byl předsedou Ludwig von Mises Institutu pro Českou a Slovenskou republiku, dva roky místopředsedou pro publikace. Přednáší na PPE programu VŠ CEVRO Institut, ekonomické předměty na Vysoké škole finanční a správní a na gymnáziu PORG.



Přejít na diskusi

Přihlašte se, nebo zaregistrujte


Přihlásit se


Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.

Přihlašte se, nebo zaregistrujte

Tato sekce je dostupná zdarma pouze přihlášeným uživatelům.



Přihlásit se

Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.