Vyšší přirážky, vyšší zisky. Globální konkurence jde do kytek

Neoklasické ekonomii tradičně sloužil jako výchozí konstrukt pro popis ekonomické reality model dokonalé konkurence, kde vládne tvrdé soupeření mezi takřka nekonečným počtem ekonomických subjektů. Ti všichni vědí všechno o trhu, technologiích i o sobě navzájem a do odvětví může vstoupit každý. Přímým důsledkem těchto striktních předpokladů přitom je, že na takovém trhu musí všechny firmy dosahovat nulového ekonomického zisku.

Třebaže předpokladům modelu dokonalé konkurence je vyčítána jejich nerealističnost, ekonomové navazující na neoklasickou tradici obvykle razili Friedmanovu zásadu, že čím jednodušší, tím lepší teorie, a považovali tak tuto teoretickou konstrukci za uspokojivou aproximaci. Nicméně již v 60. letech minulého století byla řada ekonomů, kteří přemítali nad minulostí a tehdejší současností amerického hospodářství, toho názoru, že představa dokonalé konkurence je od ekonomické reality vzdálena až příliš.

„Éra konkurence napříč velkým počtem soukromých vlastníků je prakticky pryč; ve stále větší míře je nahrazována podmínkami monopolu či oligopolu,“ uvedl Shigeto Tsuru s odkazem na předpověď Karla Marxe a jím editovaný soubor esejů, který v roce 1961 vyšel pod názvem „Změnil se kapitalismus?“ (Has Capitalism Changed?).

Kapitalismus selhal. Nepracuje pro většinu lidí, říká miliardář

Nejsou to však jen Spojené státy, kde konkurence s postupným vývojem kapitalistické ekonomiky hledala své místo na trzích stále obtížněji. V posledních desetiletích lze totiž podobný trend sledovat i v celosvětovém měřítku, ukazují Federico Diez, Jiayue Fan a Carolina Villegas-Sanchez ve svém příspěvku na serveru VoxEU.org.

Autoři přitom svým rozsáhlým výzkumem postaveným na globálních datech od začátku tisíciletí reagují na to, že dosavadní studie tržní síly se zpravidla soustředily pouze na veřejně obchodované americké firmy. Takový nereprezentativní vzorek však o skutečném stavu konkurence v hospodářství nemusí ukázat vše.

Diez, Fan a Villegas-Sanchez tak využili data i za privátní společnosti, a to v rámci širokého souboru rozvinutých i rozvojových ekonomik, přičemž spočítali, že mezi roky 2000 a 2015 se přirážka, kterou firmy svým zákazníkům účtují navrch k nákladům, globálně zvýšila o celých 6 %.

Dále však bylo zjištěno, že růst obchodních přirážek nebyl napříč světem podobný. Za rostoucí křivkou na grafu výše totiž stojí především vyspělé státy, přičemž v těch méně vyspělých hodnoty v průměru spíše stagnovaly. Nerovnoměrně však k tomuto trendu přispěly i různé firmy v rámci stejných zemí.

Zvyšování přirážek mají na svědomí konkrétně především ty společnosti patřící dříve k těm, které si k nákladům připočítávaly největší procento. Deset procent firem, které se řadí k těm účtujícím si nejvyšší přirážku, je na následujícím grafu reprezentováno modrou čarou. Ta přitom naznačuje na poměrně volatilní, avšak strmě rostoucí trend vývoje přirážky.

Hrozba pro vyspělé ekonomiky. Síťové efekty jim podkopávají nohy

Naopak u „dolní poloviny“ (šedá přerušovaná linie), jakož u firem se střední přirážkou (zelená linie), vykazoval vývoj přirážek pouze velmi slabý růst. Tento obrázek dokresluje i distribuce agregovaných příjmů z přirážek v rámci decilů firem rozčleněných na základě toho, jak vysokou přirážku účtují. Zde je patrné, že firmy účtující nejvyšší přirážky si z pomyslného koláče utrhují největší kus.

Pokud přitom přirážky firem, které je již mají nejvyšší, rostou relativně nejvíce, pak to znamená, že v absolutních číslech značně roste i onen koláč, z kterého si firmy v rámci účtování svých přirážek utrhují. Pro pracující pak může být znepokojivá především otázka, zda růst tohoto koláče systematicky nepředbíhá růst vytvořeného produktu. To by totiž znamenalo, že zatímco podíl zisků na rozdělovaném důchodu roste, podíl mezd a platů naopak nevyhnutelně klesá. Ostatně přesně toto se totiž podle dat amerického Fedu alespoň ve Spojených státech během posledního půlstoletí děje.

Proč se vyspělé ekonomiky mění ve šneky

Newsletter