Anarchokapitalista Urza: Daně jsou jen vzletně nazvaná krádež

,
12:20 • 12. března 2018

Tagy: Urza, Anarchokapitalismus, Kryptoměna, Bitcoin, crowdfunding, stát, právo, soud, Litecoin, Paralelní Polis

Peníze jsou úžasný nástroj přenosu informací, lidé spolu mohou skrze ceny komunikovat. Nikdo nemá právo lidem určovat, kam mají své prostředky investovat. Pokud jim tyto prostředky někdo násilím sebere a pak za ně postaví třeba silnice, nebo nemocnice, je to pořád krádež i když ji vzletně nazveme třeba jako daně, říká Urza, autor první české knihy o anarchokapitalismu.

Když jste začínal s crowdfundingem na svou knihu o anarchokapitalismu, běžela vedle kampaně na Startovači také paralelní přímá sbírka v kryptoměnách. Napadlo vás už tehdy, že by mohla být úspěšnější, než kampaň na zavedeném crowdfundingovém serveru?

Popravdě řečeno napadlo. Pohybuji se v prostředí, které rádo platí v kryptoměnách a sám dávám před fiat transakcemi přednost platbě v kryptoměně, kdykoli to je jen možné. Těch možností, kdy se dá zaplatit kryptoměnou, je dnes čím dál tím víc. Navíc s ohledem na vzrůstající popularitu kryptoměn je to pro řadu firem zajímavá forma marketingu.

Nemohla za tím být čistě jen euforie z tehdejšího kryptoměnového boomu?

Myslím si, že ne. Nikdo přece nebude přispívat na něco, na co vlastně ani přispět nechce, jen proto, že tak může učinit kryptoměnou. To spíše hodně lidí, kteří stejně chtěli přispět, si zvolili jako prostředek krypto raději než fiat měnu.

Kolik druhů kryptoměn držíte?

Není jich moc. Držím čtyři, a to Bitcoin, Litecoin, pro většinu lidí asi nepříliš známý MaidSafeCoin a dále pak mou oblíbenou anonymní kryptoměnu Monero. Litecoin mám jen ve velmi omezeném množství hlavně kvůli levnějším drobným transakcím při nákupech (například občerstvení zde v Paralelní polis). Monero je můj favorit kvůli anonymním transakcím a na MaidSafeCoin mě přitahuje větší míra decentralizace, než je třeba dokonce u Bitcoinu. Zatímco Bitcoin využívá globální konsensus (má sice distribuovanou, ale přesto jednu centrální účetní knihu), MaidSafeCoin používá konsensus lokální. Jde vlastně o takovou kryptoměnovou simulaci hotovosti. Oproti ostatním třem projektům je tento zatím v plenkách, ale pokud jej jednou dodělají, čeká jej velká budoucnost a určitě i nárůst ceny.

Spekulujete někdy s cenou kryptoměn?

Nikdy nespekuluji vůči fiat měnám, svůj kapitál chci mít uložený hlavně v kryptoměnách. Občas ale spekuluji s cenou jednotlivých kryptoměn vůči sobě .  

Dnes se o anarchokapitalismu velmi často mluví právě ve spojení s Kryptoanarchií. Kde tam vidíte hlavní průnik?

Kryptoanarchie je použití technologií, zejména kryptografie a kryptoměn, k lepší ochraně soukromí a k tomu, aby se jednotlivec nějakým způsobem vymanil z moci státu. Začalo to používáním kryptografie, dnes je hodně spojována právě s kryptoměnami, díky kterým můžeme mít finanční svobodu. Anarchokapitalismus je myšlenkový směr založený na svobodě, vlastnických právech, principu neagrese, volném trhu a odmítající stát. Oba tyto směry jsou si blízké, jsou naprosto kompatibilní, ale nerovnají se. Já si myslím, že kryptoanarchie jedním z prostředků, jak anarchokapitalismu dosáhnout. Ne všichni kryptoanarchisté jsou ale zároveň anarchokapitalisté, množství kryptoanarchistů je například anarchokomunisty – možná vám bude něco říkat například jméno Amir Taaki (pozn. redakce: jeden z prominentních vývojářů Bitcoinu). Třeba Paralelní Polis stojí na principech kryptoanarchie a anarchokapitalismus je jen jeden z mnoha směrů, které zde dostávají prostor.

Mohl byste pro čtenáře ve stručnosti představit, jak funguje ekonomika v anarchokapitalismu?

Toto téma rozebírá celá kniha. Základní princip je ale poměrně jednoduchý. Když je nějaká věc, jakou lidé doopravdy chtějí a která pro ně má vyšší hodnotu, než jsou vynaložené náklady, tak na ni lidé peníze dají a někdo na tom může vydělat a takovou službu dodat. V momentě, kdy si naopak nějaká služba na sebe takzvaně nevydělá a musíme ji skrze stát dotovat, tak naopak zdroji plýtváme. Znamená to totiž, že lidé o naši službu nestojí, nebo alespoň ne v nabízené podobě. Pokud se například postaví nový bazén a vydělá si na sebe ze vstupného, je vše v pořádku. Pro lidi má možnost sportovního vyžití větší hodnotu, než voda, budova, chlór, čas plavčíka a všechny další zdroje na provoz bazénu potřebné. Pokud to tak ale není, tak to znamená, že pro lidi mají obětované zdroje vyšší hodnotu, než nabízená služba. Pokud její provoz budeme skrze stát dotovat, tak tím jednak plýtváme a vysíláme nezdravý signál. Říkáme tím totiž, že všichni, kdo to dělají blbě, za to od státu ještě dostanou peníze, aby mohli v plýtvání dále pokračovat.

Anarchokapitalismus oproti tomu nechává přímo na lidech, aby se rozhodli, co pro ně má takovou hodnotu, aby za to své zdroje obětovali. Můžeme si říci, že by to špatně skončilo, protože by zanikla třeba některá veřejná knihovna, nebo jiná konkrétní služba. Ale to v praxi znamená jen tolik, že tyto služby v daném místě nemají pro lidi takovou hodnotu a chtějí své prostředky investovat jinam – třeba do lepšího zdravotnictví, nebo kvalitní dovolené. Nikdo nemá právo jim určovat, kam mají své prostředky investovat. Pokud jim tyto prostředky někdo násilím sebere a pak za ně postaví třeba silnice, nebo nemocnice, je to pořád krádež i když ji vzletně nazveme třeba jako daně.   

Zde se nabízí otázka, zdali není dnešní uspořádání společnosti již natolik komplexní a některé služby natolik abstraktní, že lidem vlastně nedochází, co všechno vlastně mohou potřebovat. Někdo bude například ochoten si zaplatit stavbu, nebo opravu cesty do okresního města, kam jezdí každý den do práce, ale už ne třeba napojení na mezinárodní dopravní systém, protože nedohlédne tak daleko, aby viděl benefit.

Tady přesně funguje jedna zajímavá méně známá vlastnost peněz, a to, že skrze ceny mohou lidé spolu komunikovat. Peníze jsou úžasný nástroj přenosu informací, který zohledňuje, jak moc co lidé skutečně chtějí. Když vezmu ten krásný příklad, který jste uvedl, tak by se na první pohled mohlo zdát, že někdo, kdo nejčastěji využívá jen tu lokální silnici, ten mezinárodní dopravní systém nepotřebuje. Ale on si pravděpodobně kupuje nějaké zboží, které k němu putuje po té napojené dálnici. A tu prostřednictvím mýtného a dálničních známek spolufinancuje dopravce toho zboží. Pokud na to bude sám, tak se výrazně vyšší náklady viditelně promítnou do ceny tohoto zboží. Pokud se bez takového zboží lidé nedovedou obejít, tak tu cenu stejně zaplatí, jen nepřímo. Pokud naopak nezaplatí, pak to znamená, že pro ně dané zboží hodnotu nákladů na dopravu ve skutečnosti nemá. Budeme-li i přesto výstavbu dálnic dotovat, tak jen plýtváme zdroji, které by lidé raději využili jinak.      

Klíčovým principem anarchokapitalismu je princip nonagrese. Pokud nikdo nevynucuje dodržování nějakých základních pravidel, jakým způsobem je zajištěno, že někdo s extrémně silnou pozicí, například velkým bohatstvím, nebude zneužívat svoje postavení vůči ostatním?

Myslím si, že to úplně zajistit nelze. To ale nakonec nedokáže zajistit ani stát a jediný rozdíl je, že v anarchokapitalsmu je tato pozice otevřeně přiznaná. Oproti tomu stát se tváří, že garantuje všem stejné podmínky a přitom často ještě o to více uměle vytváří další sociální nerovnost. Nejbohatší a nejmocnější lidé budou mít vždycky možnost lobovat v politice, nebo si zaplatit kampaň, která bude prosazovat jejich zájmy. Rozdíl je ale v tom, že anarchokapitalismus k tomu nemá ještě oporu v zákonu.

Pokud například budu obří dodavatel nějaké služby, tak si logicky budu chtít pojistit svůj byznys vytvářením monopolu. Zatím co v anarchokapitalismu by rozhodl konkurenční boj, dnes takový subjekt jde za politiky. Ty se buď narovinu pokusí uplatit, aby vznikla taková legislativa, která z něho udělá výhradního dodavatele takové služby, nebo navrhne, že by měl být takový byznys regulovaný. Podle jeho vzoru se pak vytvoří minimální podmínky, které by měla jiná firma, podnikající v oboru splňovat. Problém je v tom, že on coby velký subjekt s historií bude dané podmínky splňovat téměř automaticky, menší firma, nebo nový hráč na ně třeba ani nebude mít šanci dosáhnout a stát zde tak chrání monopol. V praxi ani není potřeba chodit ani do takovýchto extrémů. Pokud jde o regulace, úplně stačí prosazovat časté legislativní změny. Zatímco velká firma s armádou právníků a účetních, které stejně všechny legislativní úpravy sledují, změnu ani nepocítí (je to pro ně jen minoritní položka v transakčních nákladech), pro malé firmy to může znamenat třeba i nutnost radikální přestavby, nebo konec celého byznysu. Všechny malé firmy novou legislativu každopádně pocítí mnohem více. Stát tak možná neúmyslně, ale za to velice efektivně poškozuje drobný byznys a naopak neúměrně chrání velké korporace.      

Jak by mohla fungovat v anarchokapitalismu například spravedlnost?             

Myslím, že není nic proti ničemu, aby opět fungovala na tržním principu. Když bude poptávka po bezpečnosti, tak zkrátka budou firmy, které tuto službu budou nabízet, částečně to funguje již dnes. Zajímavým příkladem z historie je středověký Island, kde volnotržní právo fungovalo. V případě, že byl někdo příliš chudý, než aby si mohl dovolit platit za soudní spor či za vynucování rozsudku, mohl dotyčný prodat svůj nárok na odškodnění někomu, kdo byl schopen vynucení práva zajistit. Ten se pak mohl soudit nebo vymáhat odškodné, jako by sám byl obětí a ještě na tom něco vydělat. Díky tomu ale bylo zaručeno, že bohatým nebudou procházet zločiny, spáchané na chudých, jak dnes často namítají odpůrci soukromé justice.

Co by v takovém systému zajišťovalo nezávislost soudů?

Za prvé bych rád zpochybnil nezávislost státních soudů, které rozhodují v případech týkajících se státu. Představte si, že bych vlastnil dvě firmy: chemičku a arbitrážní společnost. Dejme tomu, že chemička někomu vypustí splašky do rybníka, poškozený se chce soudit, a soudila by ho má arbitrážní firma. Přijde vám to absurdní?

Zajímavé je, že stát dělá přesně to samé. Státní soudy naprosto běžně soudí spory vedené proti státu. Jedná se o analogickou situaci, kdy má soudní firma rozsuzuje spor mé chemičky s někým jiným. Nezávislost státních soudů je tedy iluzorní.
V legislativě je navíc ukotveno, že úřední osoby mají jiná práva než běžní občané. Policista ve službě má například úplně jiná práva než řadový občan. Další příklad je imunita politiků, nepochybuji o tom, že obě věci, zakotvené v našich zákonech, si lze nějakým způsobem snadno obhájit, opravdu je to ale potřeba?

Ale k samotné odpovědi na otázku: Na volném trhu soudci, kteří budou soudit příliš jednostranně nebo nekompetentně, časem zmizí, protože zkrachují jako ostatní služby, které nejsou poskytovány kvalitně. Největším kapitálem soudce na volném trhu je jeho reputace.

Měl bych ještě jednu trochu osobní otázku, která se týká vašeho konfliktu s Romanem Týcem na konci loňského roku. Roman si tehdy na Facebooku veřejně stěžoval, že se na vašich přednáškách v Paralelní polis, které vždy naplní celý sál, nikdy nevybere žádné vstupné. V diskuzích, které se potom po internetu rozhořely, jsem se setkal s názorem, že je to důkaz, že princip dobrovolnosti, ražený anarchokapitalismem v praxi nefunguje. Co si myslíte vy?  

Předně se musím ohradit proti tomu nařčení. To, jak to tehdy Roman podal, nebyla pravda. Na dobrovolném vstupném se tehdy peníze vybíraly a v porovnání s jinými přednáškami to nebylo málo, řádově šlo o desítky tisíc (pozn. redakce: informaci nám následně potvrdil i Jan Hubík, člen spolku Paralelní Polis a patron programu anarchokapitalismus). Jiná věc je, zdali se nedalo vybrat i víc, ale to už je spíš záležitost nastavení obchodního modelu. My jsme tehdy udělali z obchodního hlediska spoustu chyb, ze kterých se postupně Paralelní Polis poučila. Dnes se například dá koupit rezervace místa k sezení, lze platit Litecoinem, který umožňuje nižší transakční poplatky a daří se vybírat více. To, že byl ale tehdy špatně nastavený obchodní model, rozhodně neznamená, že by nefungoval anarchokapitalismus jako takový.  

Urza je anarchokapitalistický autor; napsal řadu libertariánských textů na web i do tištěných médií a první českou knihu o anarchokapitalismu. O svobodě, etice, volném trhu, ekonomii a roli státu ve společnosti nejen přes deset let píše, ale též přednáší. Spolu s partnerkou Terezou tvoří Svobodný přístav; vede český a slovenský Institut Ludwiga von Misese, jehož je spoluzakladatelem; patří do předsednictva spolku Svoboda učení a aktivně spolupracuje s mnoha libertariánskými iniciativami.

 



Přejít na diskusi

Přihlašte se, nebo zaregistrujte


Přihlásit se


Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.

Přihlašte se, nebo zaregistrujte

Tato sekce je dostupná zdarma pouze přihlášeným uživatelům.



Přihlásit se

Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.