Letní hudební festivaly: Spolek finančních kaskadérů


15:48 • 6. srpna 2019

Tagy: Financování, Hudba

Letní hudební festivaly jsou již několik let na vzestupu. Rok co rok více a více fanoušků nazouvá holiny a vydává se vstříc stanovým městečkům, mobilním toaletám a několika dnům plných hudby, radovánek a langošů. Jen v Evropě je možné vyrazit na řádově stovky velkých festivalů a tisíce malých.

Na první pohled se jedná o vysněný business – ze zelené louky vytvořit pulzující město plné desetitisíců lidí a pódií, kde se střídá kapela za kapelou. Mávnutím ruky toho vytvořit mnoho z ničeho a připravit návštěvníkům nejlepší zážitky celého léta. Podmínky tomu přejí – hodnota trhu s živou hudbou se mezi lety 2010–2015 zvýšila o polovinu a jen ve Velké Británii se očekává, že v roce 2020 překročí hranici £3 mld. (87 mld. Kč). Jedná se však o jeden z nejnáročnějších a z finančního hlediska nejrizikovějších podniků, které vůbec lze provozovat. Pořadatelé hudebních festivalů se musí potýkat s obrovskými náklady, nenasytnými hudebníky a nevyzpytatelnými sponzory – a i když vše náhodou klapne, dělí festival od neúspěchu jedna silná dešťová přeháňka. Co vše se tedy skrývá za organizací letního festivalu a proč je tuto ruskou ruletu každý rok ochotno hrát více a více lidí?

Řím postavený za den

Pro běžného návštěvníka jsou skutečné náklady na pořádání hudebního festivalu jen těžko odhadnutelné. Prvním velkým nákladem je příprava samotného prostranství. Pro větší festivaly již dávno nestačí čerstvě posečená louka – je třeba vybudovat skutečné mini-město s vlastní infrastrukturou, elektřinou, zavedenou vodou a svozem odpadu, oplotit jej, najmout ochranku a vůbec vybudovat efektivní systém organizace.

Gareth Cooper, hlavní pořadatel desetitisícového britského Festival N°6, odhaduje tyto náklady na cca £60 000– £100 000 (tedy až 3 miliony Kč), z toho polovina jde pouze na nakládání s odpady. Větší akce, např. Isle of White festival, na který zavítá téměř 60 000 návštěvníků a který zaměstnává 5 000 lidí, se mohou s náklady vyšplhat až k milionu liber, z toho čtvrtina nákladů jde jen na vybudování cest a silnic.

Zabezpečení takového festivalu rovněž nelze brát na lehkou váhu – kultovní festival Glastonbury měl na konci 90. let tak velké problémy s návštěvníky přeskakujícími plot, že je odhadováno, že v roce 2000 z 250 000 účastníků měla zakoupenou vstupenku méně než polovina z nich. To vedlo nejen k nářkům organizátorů, ale i k obavě, aby festival dostal příští rok licenci od glastonburské radnice. Festival je od té doby proslulý svým plotem za milion liber a mnohačlennou ochrankou, která se svými strážními věžemi a Range Rovery vytváří dokonalý dojem věznice s maximální ostrahou. Připočtěme náklady na již zmíněné licence, dodržení regulací ohledně hygieny, elektrifikace atp., a fakt, že čtvrtinu potenciálního výdělku britským pořadatelům automaticky odebere daň z přidané hodnoty a poplatky organizaci PRS (ekvivalent českého Ochranného svazu autorského (OSA)). Nelze se tedy divit, že se pořadatelé potýkají s žaludečními vředy ještě před nazvučením první kapely.

Zadarmo ani pankáč nehraje

Další položkou jsou honoráře samotným hudebníkům. Ti rozhodně nejsou motivováni ke schovívavosti – kvůli stahování hudby a změně spotřebitelských návyků se odhaduje propad prodeje hudebních nahrávek mezi lety 1999–2013 v USA o celou polovinu. Tuto díru v rozpočtu hudebníkům nahrazují z největší části právě příjmy z živých vystoupení (které např. v roce 2012 dosáhly celkem $4,3 mld., tedy 90 mld. Kč) a nároky interpretů se rok co rok zvyšují. Miléniálové navíc čím dál více preferují zážitek (experience) před hmotnými statky – z výzkumu technologické firmy Harris vyplývá, že tento postoj zaujímá až 75 % mladých lidí. Toto spotřební chování miléniálů, spolu s propadem prodeje desek, vytváří pro pořadatele velmi nepříjemnou tržní asymetrii a nevýhodné postavení ve vyjednávání s interprety, ještě umocněné rostoucím počtem konkurujících si festivalů. Hudebníci si toto své postavení uvědomují a nebojí se tlačit na pilu – např. rocková skupina Smashing Pumpkins si na festivalové tour po čtyřech australských městech přišla na $1,25 milionu (přes 26 milionů Kč).

Pouze ty největší zavedené festivaly se s tímto dokáží vypořádat a získat dobrou vyjednávací pozici. Jsou totiž často velmi rychle vyprodané – největší americký festival Coachella (s 250 000 návštěvníky v roce 2017 a ziskem přes $100 milionů, tedy přes 2 mld. Kč) běžně dokáže vyprodat vstupenky pohybující se v ceně kolem $400–500 (tedy až přes 10 000 Kč) do jediné hodiny. Jelikož jsou lístky vyprodané ještě před zveřejněním interpretů a headlinerů, jdou takové festivaly do vyjednávání s jistotou příjmů ze vstupenek a s daleko lepší pozicí. I přesto si nejhůře placený hudebník na Coachelle přijde k $15 000 (315 000 Kč), nejlepší až k sedmimístným dolarovým sumám.

Nezanedbatelný počet interpretů zároveň dospěl k modelu, kdy živě vystupují prakticky jen na festivalech. Ty totiž představují velmi specifické a výhodné prostředí, kde lze velmi snadno oslovit nejen nové fanoušky, ke kterým by se jejich hudba jinak nedostala, ale i pořadatele dalších festivalů (a tedy potenciální příští zájemce o jejich vystoupení). Rocková skupina Truth & Salvage Co. odhaduje, že jedno vystoupení na americkém festivalu Bonnarroo je pro kapelu stejně přínosné jako tříměsíční tour. Pro mnoho hudebníků je tedy daleko méně časově a finančně nákladné se svou tvorbou a vystupováním specializovat právě na letní festivaly, což jim znovu zlepšuje vyjednávací pozici.

Je tedy znát jasná diferenciace festivalů na silné zavedené značky (často sponzorované obřími korporacemi jako např. Live Nation, AEG Live aj.) a na malé hráče, kteří se vší silou snaží probít k zisku. Rozdíl je v rozpočtu, návštěvnosti, ale i ve schopnosti zaplatit velké headlinery a stále se udržet v černých číslech. Avšak ani známí interpreti nejsou jasným determinantem úspěchu, a i velké festivaly si mnohokrát vylámaly zuby na představě, že stačí zaplatit co nejvíce hudebních celebrit – jedná se spíše o korelaci než o kauzalitu. Zmíněné preferování zážitku před hmotnými statky totiž souvisí s upřednostňováním celkové atmosféry před bombastickou show. A ve výsledku ani velikost festivalu nemusí být dlouhodobě ku prospěchu – zatímco pořadatelé malých festivalů jsou ochotni si snížit marže a smířit se s pomalejším rozjezdem (trvajícím až několik let), pořadatelé velkých festivalů se ve výsledku často zodpovídají akcionářům, kteří tak trpěliví nejsou. Ani již zmíněný Isle of White festival (s celkovými náklady zhruba £10 milionů (tedy 290 milionů Kč) ročně) neskončil každý rok v plusu, jelikož se však jedná o jeden z posledních velkých nezávislých festivalů, jsou za jeho výsledky pořadatelé zodpovědní jen sami sobě.

Camping, glamping, catering

Primárním zdrojem příjmů jsou nepřekvapivě zakoupené vstupenky. Jen ve Velké Británii vyrazilo v roce 2015 navštívit hudební festival 3,5 milionu návštěvníků a velké festivaly jsou běžně schopny ukořistit i desetitisíce z nich. Zakoupením vstupenky však výnos z každého návštěvníka nekončí – to je totiž pouze přímý výnos. Návštěvníci si na festival nepřináší pouze stan, spacák a potají propašovaný alkohol – přináší především sami sebe a potenciál vytvořit lepší atmosféru pro ostatní fanoušky. Tento efekt je v ekonomii známý jako síťová externalita (kdy uživatel zvyšuje hodnotu statku pro další uživatele). Jelikož na mnoha festivalech lze vstupenky koupit i na místě (na jeden den), mohou pořadatelé doufat, že se atmosféra „provalí ven“ a že přiláká nové návštěvníky během festivalu (i skrze word-of-mouth na sociálních sítích). Tento efekt je však velmi nepředvídatelný a zároveň platí, že ti samí návštěvníci mohou atmosféru naopak kazit. Celkově příjem ze vstupenek kryje cca 60 % nákladů pořadatelů, vždy je tedy třeba hledat další zdroje příjmů.

Poměrně novým fenoménem, který pomáhá pořadatelům překonat náklady, je tzv. glamping. Jedná se o řešení pro návštěvníky festivalů, kteří si chtějí vychutnat jeho atmosféru, ale zároveň se nechtějí vzdát absolutního pohodlí. Mnoho festivalů tak nabízí postavené jurty, přepychové stany s vlastním nábytkem a sociálním zařízením či luxusně zařízené karavany, které si lze např. na britském Latitude Festival pronajmout za lidových £2 150–£2 750 (až 80 000 Kč), tedy za cenu ojetého automobilu. Ostatní návštěvníci festivalu se na glampers mohou koukat skrze prsty a láteřit o tradiční festivalové atmosféře, přesto tato skupina návštěvníků pomáhá pořadatelům udržet festival při životě. Pořadatelé již zmíněného Festival N°6 odhadují, že glampers tvoří cca 15 % celkového počtu návštěvníků, což je zhruba horní hranice, které lze na festivalové scéně dosáhnout.

Pomyslnou záchrannou síť natahují pořadatelům festivaloví sponzoři. Mezi lety 2003–2010 se sponzorství koncertů a hudebních festivalů zdvojnásobilo z $574 milionů (12 mld. Kč) na $1,17 mld. (24 mld. Kč) a tento trend pokračuje. Pro neetablované začínající hudební festivaly je fungování bez sponzorů prakticky nepředstavitelné a představuje jeden z mála způsobů, jak snížit cenu vstupenek. Zní lákavě si nechat od sponzora zaplatit velkou část nákladů a na oplátku vpustit na festival pouze jeho značku piva či jiných nápojů. Zisk z prodeje však velmi často není jediné, co sponzoři požadují.

V posledních letech velcí sponzoři festivalů usilují o větší přímou účast na festivalech v podobě experimentálních marketingových akcí (loni festivaly v Česku obrážela společnost Pepsi a testovala, zda návštěvníci naslepo rozeznají její nápoj od Coca-Coly), eventů, soutěží na sociálních sítích apod. Tato přímá účast je dvojsečná – může ještě zlepšit atmosféru a zážitek pro účastníky, ale také dává příležitost sponzorům převzít nad atmosférou určitou kontrolu a udělat z něj do určité míry „svůj“ festival. Pořadatelé tedy pečlivěji než kdy jindy uvažují nad konkrétním sponzorem a nad etičností dané spolupráce – malé festivaly si však tento luxus dovolit nemohou. Některé velké brandy dokonce obešly celý tento systém a pořádají hudební festivaly úplně samy.

Poslední možností, jak získat příjmy na pořádání hudebního festivalu, je jídlo a pití. Jelikož návštěvníci dávají důraz na atmosféru a zážitky, roste občerstvení na významu. Proto v poslední době lze na letních festivalech narazit na nejrůznější stánky od klasických festivalových jídel až po poměrně sofistikovanou gastronomii. Jídlo samotné může být atrakce daného festivalu a pořadatele jsou si toho vědomi, často tak lze na festivalech najít stánky prodejců z food-festivalů. Obecně se obchodní modely různí – pořadatelé mohou občerstvení dodávat a organizovat sami (což je však často neefektivní a organizačně náročně), případně mohou od externích stánkařů vybírat fixní poplatky nebo procenta z prodeje. Vždy je však třeba myslet na optimalizaci množství stánků – málo stánků bude generovat fronty a horší atmosféru, moc stánků bude mít za následek malý výdělek pro každý stánek.

Déšť za miliony

Pořadatelé letních festivalů jsou asi nejfanatičtější diváci předpovědi počasí, které lze nalézt. Lze totiž jen velmi obtížně přehnat, jak obrovské riziko pro letní hudební festival představuje faktor počasí – a nejedná se jen o nebezpečí naprosté destrukce a bankrotu festivalu. Počasí je hlavním atmosférickým prvkem festivalu a důvodem případného brzkého odjezdu (nebo naopak příjezdu) návštěvníků. Pokud příliš prší, musí pořadatelé řešit zničené zařízení a zpevňovat rozblácené cesty, pokud je naopak příliš horko, musí distribuovat vodu zdarma a ošetřovat dehydrované návštěvníky. Hlavním strašákem je však stále déšť – na již zmíněném Glastonbury nepršelo ze 34 konání festivalu pouze osmkrát (za posledních dvacet let pouze dvakrát), a proto jednou z prvních asociací spojených s tímto festivalem jsou různobarevné holínky. Černým rokem však byl rok 2012, kdy v důsledku kombinace obzvláště deštivého léta a londýnských Olympijských her (což pro festivaly obecně znamenalo méně návštěvníků) zbankrotovalo desítky malých festivalů a ani ty velké často neskončily se ziskem. Jeden z největších tuzemských festivalů Rock for People byl obzvláště zasažen nepříznivým počasím, kvůli kterému nemohla vystoupit hlavní kapela Faith no More a festival se bál o své další pokračování (naštěstí zbytečně).

Festivaly v zemi mléka a strdí

Česko za festivalovou mánií nezaostává, právě naopak. I u nás platí trendy zmíněné výše – rostoucí honorářové požadavky interpretů, velký zájem firem o sponzoring a catering, diferenciace festivalů, malá část nákladů pokrytá příjmy ze vstupenek (často dokonce pouze 15–20 %) atd. V české kotlině během léta lze navštívit několik set hudebních festivalů různých žánrů, velikostí a konceptů, z toho méně než dvacet je velkých (tj. vícedenních se zahraničními interprety). Mezi nejnavštěvovanější české hudební festivaly patří Votvírák v Milovicích, United Islands v Praze, Colours of Ostrava situovaný v areálu Dolních Vítkovic a Rock for People v Hradci Králové. Největším, co se rozpočtu týče, je osmdesátimilionový Colours of Ostrava, obecně velké festivaly mají rozpočty v desítkách milionů korun a návštěvnost v desítkách tisíců návštěvníků.

Stejně jako v zahraničí i v ČR jde o dynamický trh, kde se etablované festivaly stabilně drží nad vodou (se zmíněnou výjimkou Rock for People v roce 2012) a malé festivaly se objevují, aby je do několika let nahradily festivaly jiné. Specifický je zejména velmi silný sponzoring ze strany pivovarů (na špičce se drží Staropramen), ale i jiných korporací alkoholového a tabákového průmyslu, které na hudebních festivalech využívají možnosti poměrně neregulované marketingové komunikace. Zajímavý je rovněž pražský festival United Islands, který funguje bez vstupného, přesto dokáže přivítat desetitisíce návštěvníků ročně (60 000 v roce 2015) a „utáhnout“ takto velký rozpočet pouze ze sponzoringu soukromých firem a veřejných institucí.

Na hraně mezi lehkým ziskem a obrovskou ztrátou

Zdá se, že pořadatelé hudebních festivalů tedy skutečně jsou spolkem adrenalinových nadšenců. Jedná se o nesmírně riskantní podnik s nejistým koncem, u kterého nelze úplně předvídat téměř nic – od nákladů na fyzický prostor přes vyjednávání s hudebníky a sponzory, nevyzpytatelné fanoušky až po zásahy vyšší moci v podobě počasí. Ani velké hudební festivaly si nemohou být jisté každoročním kladným hospodářským výsledkem a jen několik malých festivalů lze považovat za skutečně lukrativní.

Přesto se každý rok najde více a více nováčků s vidinou hodně koláčů za málo práce. Mezi lety 2003–2013 se zvýšil počet festivalů o 73 % a od roku 2010 se počet festivalů jen ve Velké Británii zdvojnásobil. To samozřejmě přináší velmi sympatický tok peněz do lokálních ekonomik, jelikož velké festivaly se většinou konají mimo centrum dané oblasti. Například Firefly Music Festival přináší rok co rok do místní ekonomiky injekci $12 milionů (přes 250 milionů Kč), dále již zmíněný Coachella spolu s festivalem Stagecoach, které v Indiu (Kalifornie) vytvoří každou sezónu 3 000 pracovních míst, přivedou do města $254 milionů (téměř 5,5 mld. Kč) a 20–30% nárůst zisků místních obchodníků.

Je pravda, že hudební festivaly se velmi změnily a jsou do určité míry antitezí původních festivalů 60. let a folklóru hnutí Hippies, který je obklopoval. Probíhá monetizace prakticky všeho, co festivaly obklopuje a každý se chce přiživit. Přesto hudební festivaly představují neodolatelnou vidinu několikadenní zábavy pro miliony lidi a pohádkového zisku pro mnoho dobrodruhů, kteří chtějí vstoupit do tohoto nesmírně rizikového businessu. V odvětví panuje rčení, že pokud by byli pořadatelé takových festivalů lepší businessmani, neexistovaly by hudební festivaly.

Text vyšel také v časopisu Trade-off

RSS

Jakub Žofčák je absolventem oboru Ekonomická analýza Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické. Živí se lektorstvím a pořádáním kurzů pro studenty a spolupracuje jako analytik s Centrem ekonomických a tržních analýz (CETA). Mimo psaní ekonomických článků o obskurních tématech se několik let neúspěšně pokouší hrát na ukulele.



Přejít na diskusi

Přihlašte se, nebo zaregistrujte


Přihlásit se


Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.

Přihlašte se, nebo zaregistrujte

Tato sekce je dostupná zdarma pouze přihlášeným uživatelům.



Přihlásit se

Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.