Vládu můžeme posuzovat a hodnotit věcně, ideově nebo podle zájmů různých skupin společnosti. Také se však můžeme podívat na jedince – její členy, zda zvládají či nezvládají krizovou situaci, a jak se v té situaci mění jejich chování.
Asi dva týdny jsem neviděl žádnou tiskovou konferenci vlády, až v pátek 17. dubna jsem náhodně na jednu v televizi narazil. Co jsem viděl, mě upoutalo, takže jsem to divadlo vydržel celé. Nezaujalo mě, co úředníci říkali, ale jak to říkali.
Nejprve si připomeňme, jak to vypadalo před takovými dvěma třemi týdny. Na každé tiskové konferenci byl přítomen premiér Babiš a vedl prim. Měl hlavní slovo a občas své podřízené trochu peskoval. On i ostatní vystupující, ministři J. Hamáček, K. Havlíček, A. Vojtěch, A. Schillerová a náměstek R. Prymula, byli tehdy sebevědomí, rázní a optimističtí. Rádi se pochlubili, jak jim to jde, jak je česká vláda nejlepší, a jak jsou na tom jinde mnohem hůř.
Potom přestal premiér na tiskové konference docházet. O jeho důvodech můžeme jen spekulovat, ale možná mu někdo poradil, aby nebyl součástí problému, protože vláda, která tak ostře a sebevědomě nastoupila, začala ztrácet prestiž a podporu. Stejně tak ztrácel i sám Andrej Babiš. Jeho vystoupení byla zmatená, nekonzistentní a dostával se do defenzivy. AB tedy nechal své podřízené, aby se znemožnili, a on ustoupil do pozadí, aby později mohl vše zachránit. Průhledné, ale asi efektivní.
A teď se konečně dostávám k tomu, proč jsem byl překvapený, když jsem po dvou týdnech viděl tytéž lidi, tehdy tak optimistické, rázné a sebevědomé. Na TK vlády 17. dubna vystoupili ministryně Maláčová, ministr Vojtěch a náměstek Prymula.
Pánové Prymula a Vojtěch zjevně ztratili původní sebevědomí a ráznost a oba se chovali velmi pokorně. Volba slov, formulace vět a neverbální signály byly zřejmé. Pokora a ztráta sebevědomí byly nejcharakterističtějšími rysy jejich pátečního vystoupení. Nepoznával jsem je, působili skoro lidsky, a najednou mi byli tak nějak sympatičtější. Jistě, jen co se oklepou, oni své sebevědomí zase najdou.
Zatímco R.Prymulu a A.Vojtěcha jsem nepoznával, paní Maláčovou jsem poznal hned. Nezměnila se a její agrese a manipulace, skrývané za image a chování hodné a milé „holčičky“, se ještě zvýraznily. I ona byla zjevně v defenzivě, ale řešila svou nejistotu jinak něž oba pánové. Pod tlakem otázek (proč jste nepřijala návrh opozice na 80 % OČR a teď to vydáváte za svůj návrh?) se stávala „lepší, přátelštější a vstřícnější“. Hlava výrazně skloněná k rameni, zářivý pohled a důrazné souhlasné přikyvování, jako že úplně souhlasí s tazatelem a je s ním zcela zajedno. Při odpovědi přehnaná gestikulace, neadekvátní situaci (kritická otázka), ale naznačující, jak je otevřená, jak je vstřícná a rozumná. Z řeči těla prýštila dobrá vůle a snaha, opravdu velká a upřímná snaha pomoci těm chudákům bez peněz. Kdo neviděl paní Maláčovou v době, kdy byla takříkajíc na koni, a ve svých vystoupeních se tvrdě obouvala do živnostníků, svěřil by jí vlastní život.
Z pohledu na naše „vůdce“ mi bylo trapně. Vlastně mě takové ponížení ministrů vůbec netěší. Vláda nezvládá svou roli, nezvládá řízení státu v krizi. Bohužel se zdá, že někteří její členové krizi nezvládají ani osobně a nejsou dostatečně odolní. Nemáme vládu, která by nám byla oporou. Tahle vláda ztratila nejen důvěru velké části národa, tahle vláda už ztratila i glanc.
(tento text vyjadřuje výhradně osobní názory autora)
