Japonská centrální banka ukončila režim záporných sazeb a cílení výnosové křivky. Kurz jenu oslabil k 150,00 USDJPY. Dolar se obchoduje v zisku pod 1,0870 za euro. Koruna oslabila nad 25,20 za euro.

Zákazy polevit musí. My ale nesmíme

Ze dne na den vláda prakticky zastavila normální život. Odpověď společnosti byla příkladná: omezení ochotně dodržujeme. Je ale jasné, že únava ze života v karanténě bude sílit. Na vybranou ovšem nemáme. Chceme-li infekci porazit, nic jiného než přistupovat na omezení nám nezbývá.

Je stále zřejmější, že ve své současné podobě restrikce už dlouho pokračovat nebudou. Přesto existuje způsob, jak v nich polevit, aniž bychom ovšem polevili v boji s virem.

Jmenuje se chytrá karanténa a za současného stavu je pro nás něčím jako esem v rukávu. Představuje šanci, jak se vyhnout vysokému počtu nakažených a kolapsu zdravotnického systému, aniž bychom za to museli platit obřími ekonomickými ztrátami, které by se stále intenzivněji promítaly do života každého z nás.

Máme-li ale tímto esem úspěšně zahrát, neobejdeme se bez disciplíny. Naději nám dává fakt, že zatím jsme si v tomto ohledu nevedli úplně špatně.

Metr a půl ohleduplnosti

Šetření prokázala, že po zavedení plošné karantény převládal mezi lidmi optimismus a odhodlání. 61 procent lidí věřilo, že vládní opatření povedou k úspěšnému překonání situace. Skoro tři čtvrtiny lidí pak deklarovaly, že ven chodí, jen pokud je to nutné, a téměř každý přitom opouštěl domov výhradně s rouškou.

Část bezpříkladného nárůstu společenské soudržnosti bychom samozřejmě mohli skepticky připsat úvodnímu strachu z nakažení – bálo se ho 60 procent lidí. Z každé stovky ale bylo rovných 97 lidí ochotno nechat se otestovat, pokud by je o to požádal starosta jejich obce, přestože tím riskovali dvoutýdenní karanténu. To jsou velmi důležitá čísla, která dosvědčují naši ochotu podílet se na společném boji.

Skepse vůči zákazům ale nutně poroste. Bude hezky, budeme chtít ven. I kdyby vláda ke snížení plošných omezení nepřistoupila, ochota řídit se jejími pokyny začne nevyhnutelně klesat. Chytrá karanténa, která doma zavře pouze ty, kdo jsou opravdu nakaženi, nebo s nakaženými přišli do ohrožujícího styku, je tak vítanou cestou, jak všeobecnému znechucení předejít a zároveň vrátit naše životy do alespoň trochu normálních kolejí.

Nese s sebou ovšem riziko, že se na ni spolehneme příliš. Že si rušení plošných opatření přeložíme jako dlouho vyhlíženou úlevu, po které se konečně věci vracejí do svého běžného stavu. Opak je pravdou. První odhady ukazují, že cílená karanténa je sice možná naším esem, ale nikoli trumfovým. Matematika šíření koronaviru je veskrze prostá. Podaří se nám jej zpomalit (a časem možná i zastavit), jen pokud každý infikovaný člověk nakazí méně než jednoho dalšího. Efektivně fungující chytrá karanténa by tomu mohla zásadně napomoci, ale sama o sobě stačit nebude.

Spolu s ní budeme muset dodržovat i s ní spojená nutná omezení. Jaká přesně to budou, zatím nevíme. Dovolené v zahraničí si nejspíš ještě na nějaký čas zvládneme odpustit. Dokázali bychom ale například po otevření restaurací a barů od sebe dodržovat vzdálenost jeden a půl metru, jak nedávno zmiňoval epidemiolog Roman Prymula? Stát bude na vynucování takových doporučení jednoznačně krátký. A stál by vůbec kdokoli o to, aby v restauracích hlídali rozestupy policisté? To by přece byla šílená dystopie. Nepůjde to tedy jinak, než dosud: s pomocí ohleduplnosti a ochoty podřídit své chování zájmům celku.

Z dostupných dat vyplývá, že s chytrou karanténou doplněnou o mírná plošná opatření a také o ochotu lidí chovat se zodpovědně, bychom mohli situaci dostat pod kontrolu snad už před létem. V opačném případě budeme ještě kolem Vánoc počítat nakažené po tisících.

Nedoufat. Nečekat

Dobrou zprávou je, že nástroje, jak dosáhnout mírnou cestou zodpovědného chování, máme k dispozici. Experiment, který připravily think-tank IDEA a společnost Behavio ukázal, že k ochotě dodržovat nezbytná opatření pomáhá už jejich pouhé připomenutí. Člověk je zkrátka nastaven tak, že dostane-li v pravou chvíli správné informace, je pak ochoten se podle nich řídit. V praxi to potvrdila masivní změna v našem přístupu k rouškám poté, co jsme byli opakovaně upozorňováni na fakt, že bez nich ohrožujeme zdraví ostatních lidí. S nadsázkou se tak dá říci, že i smrt může posloužit jako argument. Třeba pro to, abychom si na pivu byli ochotni sednout od sebe o kousek dál.

Vhodným způsobem připomínání byl dle experimentu apel na společenské normy. Aniž bychom si to nějak zvlášť uvědomovali, všichni od sebe navzájem „opisujeme“. Svým chováním tak spoluvytváříme to, co považujeme za normální. A normy vytvářejí tlak na ostatní. Navíc jiné výzkumy prokazují, že od sebe opisujeme hierarchicky – pomůže tedy, půjdou-li společenské elity i celebrity příkladem. Časem si třeba vytvoříme i nové návyky. Hezky to ve své studii na příkladu mytí rukou popisují Michal Bauer a Julie Chytilová.

Zásadní bude ovšem důvěra společnosti v rozhodnutí vlády. Ti, kdo věří, že povedou k překonání krize, se jimi přirozeně ochotněji řídí. Ve výše zmíněném experimentu si lidé důvěřující vládě dokázali odpustit více venkovních činností a podpořili tak snahu zabránit koronaviru v šíření.

Aby si ale kabinet důvěru udržel, musí pro to také něco udělat. Zásadní roli přitom bude hrát komunikace. Nebude-li srozumitelná, nemá naději na úspěch. Nestačí lidi jen informovat o nařízeních, je třeba je také trpělivě vysvětlovat. Platí přitom samozřejmě, že méně jednoduchých „pravidel pravé ruky“ se snáze pamatuje, snáze připomíná, a v neposlední řadě snáze dodržuje. Nejasnosti naopak podporují hledání kliček a zasévají zmatek.

Bez malého zázraku, jakým by bylo například rychlé nalezení účinného léku, se budeme muset ještě delší dobu přizpůsobovat. Poker se na metr a půl možná tak úplně hrát v baru nedá, ale první společný drink po zavedení chytré karantény by snad alespoň nějaký úsměv na tváři vykouzlit mohl. Co na tom, že metr a půl vzdálený.

Test byl původně napsán pro server Aktuálně.

 

Newsletter