Voják i závodník: Zažil jsem extrémy. Jedna etapa mého života končí


09:28 • 9. března 2019

Tagy: armáda, riziko, automoto, sport, ČR, Irák, Afghánistán

Posttraumatické syndromy vojáků, kteří odsloužili zahraniční mise, jsou v médiích tabu. Přesně tím ale trpí. Setkávají se se situacemi, na které je nelze připravit. Musí věřit jen sami sobě a svým kolegům. Mise v Iráku a Afghánistánu, konec služby v Armádě ČR, ale i extrémní rally Dakar. To byla hlavní témata rozhovoru, který serveru Roklen24 poskytl držitel ceny fair play nadporučík Lukáš Kvapil.

Dakar a mise v Iráku i Afghánistánu. Vy máte jistě blízký vztah k adrenalinu a riziku. Kde se to ve vás vzalo?

Mám za sebou skoro 20 let služby u Armády ČR. Prošel jsem si Hradní stráží i Vojenskou policií. Prošel jsem různými stupni, od základních funkcí až po funkci nadporučíka. To ale nemá nic společného s mým závoděním. To je práce skoro 20 let. Tohle všechno mi ale napomohlo, abych zvládl typ závodu, jako je Dakar.

Jak vám to konkrétně pomohlo?

Když člověk zažije službu, zahraniční mise, je to tak náročné jak fyzicky, tak psychicky, že já jsem v závodě nikdy nestrádal. Nestalo se mi, abych měl v závodě řešit jakkoliv bezvýchodnou situaci, se kterou bych si nevěděl rady. Ale musím říct, že je to neskutečně náročné a že to nelze dělat pořád. Proto jedna etapa mého života skončila v únoru. Končím v Armádě ČR, mám odslouženo. Ve svých 39 letech mám za sebou zážitky, jako je mise, a to každého poznamená.

Co je hlavním důvodem, proč jste se rozhodl ukončit vojenskou službu?

Nejde to vydržet dlouho, tedy být na vrcholu jak ve službě, tak v závodění. Mise a služba jsou tak náročné, že i já jsem od toho utíkal k závodění. Ono se to nezdá, protože i to je náročné, ale pro mě je to jakýsi druh odreagování od těch starostí. Když člověk projde válkou, tak ho to poznamená. Kdo říká, že ne, tak lže. Tady to končí, protože už nejsem schopný být dále na té úrovni, abych udržel krok nejen po fyzické stránce, ale hlavně po psychické.

Mohl byste zajít více do detailu?

Je to hodně diskutované téma. Ať jsou to posttraumatické syndromy nebo cokoliv jiného. Tím vším trpíme. Není to vidět, nepíše se o tom, ale je to tak. U mě ta hranice už nastala, dál nemůžu pokračovat, protože bych to určitě nezvládl. Potom se u mě během pár let objevil Dakar. Byl jsem ale nějak obrněný a připravený. To mi pomohlo zvládat těžké situace, které nastaly v armádě. Vypětí je v obou případech extrémní, ale trošku v jiném duchu. Díky tomu jsem zvládl i to, že jsem se nezhroutil.

Pokud se nepletu, tak na mise jste se přihlásil v podstatě dobrovolně. Není to něco, co by vám někdo přikázal?

Ono se hovoří o tom, jestli povinně nebo dobrovolně, ale vůbec to tak není. My jako vojáci sloužíme na pozicích, které nám velí k tomu, abychom v případě nutnosti působili jak v Česku, tak v zahraničních státech. Není to tak, že bychom tam byli rozkazem vyslaní. Ano, ten rozkaz je jakási formulace k tomu, že jste vysláni do zahraniční mise, ale není to o tom, že by za vámi někdo přišel a řekl: „Zítra pojedeš do mise.“ Cítíme to tak, že bráníme republiku někde jinde, aby tady nebylo špatně, abychom bránili naše rodiny tady. Není to o pocitu, že by vás tam někdo nahnal a vy jste tam museli. Je to pro nás hrdost a čest, ačkoliv se to zdá jako slova z filmu.

Setkal jste se na misích s velmi rizikovými situacemi?

To jsou věci, které vám nikdo neřekne. Ty zprávy jsou však jasné, stav je tam takový, jaký je a člověk je na to připraven. To, na co jsme byli připravováni, tak to jsme také zažili. Nejhorší jsou však situace, na které vás nikdo nepřipraví. Není to řádný boj muže proti muži. Tohle jsou situace, kdy ty lidé udělají cokoliv, věci, které byste nepředpokládali, zákeřné věci. Dostáváte se do situace, kde musíte věřit sám sobě a kolegům. Bohužel je to však o jednotlivci, není to o tom systému. Jako třeba, když zaútočí voják druhé strany, když někdo drží jeho rodinu a jemu nic jiného nezbývá. To jsou věci, na které vás nikdo nepřipraví. To, co se tam stane, musíme nechat tam, abychom se vyrovnali s tím, co je život tady a nikdo se k tomu vůbec nevrací.

Jaká byla vaše práce na misích?

Na první misi jsem byl instruktorem a pomáhal cvičit tamní ozbrojené složky. Mojí prací byla přímo střelecká příprava. V poslední misi jsem byl členem ochranného týmu, kde jsem zabezpečoval ochranu nejvyšších představitelů ČR na pozici v Afghánistánu. Moje práce byla toho typu, že dobře odvedená měla být taková, aby nikdo nezaregistroval, že jsem tam byl. To je princip ochranných složek.

Na konci února tedy končíte v Armádě ČR. Plánujete se už věnovat závodění naplno?

Já bych hrozně rád. Mám spoustu plánů. Hlavním důvodem, proč končím, ale je, že jsem měl před třemi roky v ČR těžkou nezaviněnou dopravní nehodu. U Kladna mě na hlavní silnici srazilo auto, které mi nedalo přednost. Musel jsem poté přejít ke kancelářské práci a nemohl se věnovat tomu, co dříve.

Vždyť závodíte na Dakaru?

Ano, tato otázka napadne spoustu lidí. Já mám však na kotníku kus umělého kloubu, mám zadrátované rameno, které má omezenou hybnost. To však není vidět. Je to o tom, že když něco chcete, tak to dokážete. Dnes přeci závodí lidé, kteří nemají nohy nebo ruce. Já jsem kvůli svému snu jménem Dakar tu bolest překonal. Avšak uvědomil jsem si, že musím skončit s motorkou.

Je to ale hlavně o hlavě. Je to strašné si uvědomit, že musím ukončit službu. Sečetli se mi všechny věci, což i můj psychoterapeut říkal, že je normální. Ano, přiznávám se, že ho navštěvuji. Člověk se potřebuje vyrovnat s tím, co zažil.

Když už jste načal to téma, jak byste srovnal náročnost auta oproti motorce? Jak po fyzické, tak po psychické stránce.

My jako motorkáři se spoléháme jeden na druhého. To je neskutečná solidarita a pomoc. Může to být váš největší nepřítel, ale víte, že když se něco stane, tak vám pomůže. Ano, motorka je extrém, a to nás hrozně motivuje. Bylo by ode mě však troufalé říct, že někdo to má lehčí. Auto či kamion jsou prostě jiné. V tom autě to jsou také magoři. Já bych vedle toho řidiče nesedl. Řídil bych, ale nikdy bych nebyl navigátorem.

Vyzkoušel jste si to?

Ano, v kamionu jsem si před testováním zkusil pozici navigátora. Hned jsem však kolegovi řekl: „Ne, s tebou určitě jezdit nebudu.“ Pak jsem si sedl za volant a kolega mi řekl, že já jsem úplně stejný šílenec jako oni. Já se ale za tím volantem cítím jinak než bez něj.

Jak se dá po závodnické stránce připravit na závod typu Dakar? Je to možné v našich podmínkách?

Nejdříve se na to musíte připravit jako člověk. Ten všeobecný mýtus "Lukáš Kvapil rovná se armádní sportovec", to je jen všeobecné. Já jsem vše vykonával ve svém volnu, mimo pracovní dobu nebo řádných dovolených. Co se týče lokace, tak v ČR se jistě připravit nedá. Připravoval jsem se v Tunisku. Jezdil jsem závody světového poháru v Maďarsku, Polsku, ale to vše vás nepřipraví. Vás připraví závod podobného typu. V Maroku jsem na přípravném závodě ujel 200 kilometrů celkově. Na Dakaru ale měří jedna etapa klidně 400 až 500 kilometrů. Stejně jako vám řeknou sportovci, na olympiádu se také nejde připravit.

Můj mentor mi řekl: „První závod pojedeš, abys věděl, o čem to je. Druhý závod pojedeš, abys věděl, jak se máš připravit, a až teprve v dalších ročnících můžeš začít závodit.“ Je to hrozný, ale on má pravdu.

Když se vrátíme k tomu riziku. Co říká na extrémní závodění vaše manželka?

Ta o tom nechtěla ani slyšet. Ví totiž, jaké mám zranění, a zná můj celkový stav. To, že letos v lednu pojedu na motorce na Africa Eco Race do Dakaru, jsem ji řekl asi měsíc před startem, takže s tím nemohla nic dělat. Nakonec ale řekla: „Plníš si sen, tak si jdi za svým a já tě podpořím“. Akorát mi zdůraznila, abych nezávodil, ale hlavně dojel. Desátou etapu mi ale pak psala SMS: „Co blbneš, vždyť stahuješ desáté místo." To však bylo těsně před tím, než jsem měl kolizi s autem, kde jsem ztratil čas.

Jak je to se soustředěním v tak dlouhém a psychicky náročném závodě?

Obtížné. Já jsem se dostával do okamžiků, kdy jsem měl déjà vu, ale to je docela normální. Taky se mi ale stalo, že jsem si přestal pamatovat, kde jsem projel, a to najednou vidíte, že se nesoustředíte. Třeba jsem přemýšlel nad tím, co se děje doma v České republice. Jestli jsem dobře podal report a podobně. V tom okamžiku jste však myšlenkami jinde a automaticky jedete a říkáte si „kudy já vlastně jedu“. Od toho se ale musíte oprostit, protože to je cesta do pekel. Musíte jet úplně s čistou hlavou.

Jak vnímáte rozdíl mezi „oficiálním“ Dakarem, který se už deset let jezdí v Jižní Americe, a tím původním africkým, který se znovu snaží oživit závod Africa Eco Race?

V Americe je to neskutečný byznys. Jsou tam cítit obrovské peníze, které tam jsou, a je to dobře. Je to jak Formule 1. Pokud máte zdroj kapitálu, tak úroveň musí jít nutně nahoru. Pokud ale chcete dobrodružství, třeba spát ve stanu vedle motorky nebo závodníka, který celý závod vede, který nespí luxusním karavanu, tak to najdete právě v závodě v Africe.

Jak je to s financováním stroje, aby mohl startovat v tak těžkém vytrvalostním závodě?

Motorka je nejdostupnější. Je to hodně individuální, ale zhruba musíte začít na minimálně dvou milionech korun. Tedy pokud máte dva miliony a více, můžete závodit na motorce. Já jsem dostal nabídku od kamionu a tam se bavíme o tom, že musíte sehnat minimálně pět milionů korun. Někdo by namítal, že je to deset a více, pak ale záleží na konkrétní nabídce. Minimum je však pět. Pokud chcete auto, tak to je nesmysl největší. Tam to nejste schopný udělat za nízké náklady, protože týmy v této kategorii v ČR moc nejsou. Začínáte tedy od 10 milionů a výše. To je moje osobní zkušenost. V kamionech je tu tradice a je možnost si starší závodní kamion třeba pronajmout. Jedete závod, nic není vaše, ale jim se ten pronájem vyplatí. Všechno je obchod, až tu bude větší historie aut, tak se to možná dostane do nižších čísel.

RSS

Student navazujícího magisterského studia Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze. Jeho oborem je hospodářská správa a hospodářské a politické dějiny 20. století. Zajímá se o ekonomii, finanční trhy a politiku.



Přejít na diskusi

Přihlašte se, nebo zaregistrujte


Přihlásit se


Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.

Přihlašte se, nebo zaregistrujte

Tato sekce je dostupná zdarma pouze přihlášeným uživatelům.



Přihlásit se

Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.