Dílo letošních ekonomických nobelistů má na rozdíl od prací mnoha jejich předchůdců široký praktický přesah. Martin Roman, někdejší šéf ČEZ, mohl dnes být o dost chudší, i když by určitě neživořil. Stačilo, aby tvůrci opčního programu energetické společnosti z roku 2001 četli práce letošního laureáta Nobelovy ceny za ekonomii Bengta Holmströma.
Holmström se totiž už koncem sedmdesátých let v rámci své práce na teorii kontraktů, za niž byl společně s Oliverem Hartem včera oceněn, zabýval právě tím, jak optimálně odměňovat manažery. Tedy jak je motivovat, aby zvládali nepochybně náročnou práci, avšak aby zároveň nebyli odměňováni, případně penalizováni za věci, jež nemají ve své moci. Ekonomové dnes hovoří o takzvaném principu informativnosti: optimální kontrakt by měl být napsán tak, aby odměna manažera stála jen na výsledcích, které mohou potenciálně poskytnout informaci o jeho vlastním jednání. To v praxi znamená, že manažer by neměl být odměňován pouze na základě vývoje cen akcií, protože ty mohou odrážet dění v širší ekonomice, které manažer nemůže nijak ovlivnit.
Nobelovu cenu za ekonomii získali Oliver #Hart a Bengt #Holmström – Roklen24.cz https://t.co/10KIhS0QHA prostřednictvím @roklen24 pic.twitter.com/qYNceHyLP1
— Roklen24.cz (@roklen24) 10. října 2016
RAKETOVÁ ČÍNA
Opční kontrakt v ČEZ, který platil i pro Martina Romana, byl ale koncipován právě tak. Dával manažerům společnosti právo koupit akcie za cenu platnou před nástupem do funkce. Když v únoru 2004 přebíral Roman otěže, stála akcie ČEZ méně než 175 korun. Když se na přelomu let 2007 a 2008 rozhodli vrcholní manažeři opční program uplatnit, prodávala se skoro za 1400. Pokud by tehdy Roman všechny své akcie prodal, připsal by si na účet 677 milionů. Je třeba připomenout, že když se Roman stal generálním ředitelem, opční program byl už tři roky v platnosti. A také to, že ani on nemohl v roce 2004 tušit, jaký strmý vzestup energetické tituly obecně čeká. Tento vzestup souvisel s předkrizovou globální konjunkturou – jak dnes víme, notně živenou dluhem – a raketovým růstem Číny. Ani jeden z těchto fenoménů Roman ani v nejmenším neovlivnil. Přesto díky nim inkasoval pohádkovou odměnu.
POMOHL I VSTUP DO EU
Pokud by Romanův opční kontrakt psal Holmström, odvíjela by se odměna nikoli od vývoje akcií ČEZ, ale od jejich výkonnosti v porovnání s akciemi dalších podobných firem v odvětví. Od února 2004 do začátku roku 2008 zdražily akcie ČEZ zhruba o 800 procent.
Akcie německých energetik RWE a E. ON ve srovnatelném období podražily o více než sto procent. Je tedy patrné, že z nemalé části růst ČEZ odrážel obecnější vývoj na globálním energetickém a komoditním trhu. Akciím ČEZ také pomohl vstup Česka do EU v květnu 2004. Ten významně zvýšil kredibilitu tuzemské ekonomiky. Ani na něm ale pochopitelně Martin Roman neměl žádnou zásluhu.
Holmström by tedy, psal-li by Romanův opční kontrakt, odečetl i efekt vstupu do EU. Roman by měl stále nárok na velmi slušné peníze, navíc by však mohl tvrdit, že jsou do poslední koruny zasloužené – v tom smyslu, že plně souznějí s Holmströmovým principem informativnosti.
BANKROT JAKO ŠANCE
Je tedy patrné, že dílo laureátů letošní Nobelovy ceny předčí práce mnohých jejich oceněných předchůdců bezprostředností svého praktického přesahu. Nic na tom nemění ani zaměření druhého z oceněných. Byť i Hart je – podobně jako Holmström – zejména akademikem, nevyhýbá se širší veřejné diskuzi. V kritické době vrcholící finanční krize, závěrem roku 2008, se autorsky podílel na článku, jenž vyšel ve Wall Street Journal. Text v duchu teorie kontraktu varoval před přímými sanacemi velkých finančních institucí typu pojišťovny AIG. Hart totiž obecně bankrot firmy (či osobní bankrot) nenahlíží jako „smrt svého druhu“, nýbrž jako příležitost k novému začátku. Vládní sanace soukromého ekonomického subjektu je podle něj potenciálně nebezpečná, protože ozdravný proces bankrotu znemožňuje nebo oddaluje.
Zatímco z Holmströma si před lety měli vzít ponaučení v ČEZ, z Harta se stále ještě lze včas poučit jinde – třeba v OKD.
Vyšlo v E15.
