Finanční sektor a centrální bankovnictví se opět dostává do hledáčku médií – krize v Řecku, kvantitativní uvolňování (QE) v režii ECB i kurzové hrátky domácích a švýcarských bankéřů jsou témata, o kterých se nyní hodně mluví. Z některých textů by se mohlo zdát, že v domácí kotlině bychom mohli mít více potenciálních členů bankovní rady ČNB, než trenérů fotbalové reprezentace. Věděli by dotyční vlastně něco o původu a náplni svého povolání?
Většina centrálních bank, alespoň založených s daným účelem, nikoliv organicky přeměněných, vzniklo poměrně nedávno, respektive v polovině 20. století. Za poslední století se proměnily spíše funkce CB, než jejich nástroje nebo chcete-li metody. Banka pro mezinárodní vypořádání (BIS) uvádí, že jedna z funkcí, která prošla vývojem, je například věřitel poslední instance. Dříve dominantní banky, které nutně nemusely být přímo označeny jako centrální, zajišťovaly likviditu menším institucím za čistě komerčním účelem. Dnes tuto funkci, a mnoho jiných, přebírají specializované bankovní domy s tezí, že ji poskytují, protože na tom má veřejnost zájem, nikoliv pro zisk.
Jenže veřejný zájem je jedním z velmi vratkých stavebních kamenů, zejména proto, že veřejnost se zřídka na svém zájmu shodne. Kritika bankovnictví a finančního sektoru se prolíná historií již staletí. Jedním z prvních hlasitých kritiků byl koncem 19. století americký ekonom Thorstein Veblen. Ten rozděloval ekonomiku na dva hlavní sektory a to produktivní industrii, která dle něj vytvářela hodnoty a reálnou produkci, a finanční sektor, který na této produkci dle něj parazituje.
Dodnes někteří obviňují finanční trhy, jmenovitě centrální bankovnictví, za vše špatné, co se ve finančním sektoru děje. Je zjevné, že s tím, jak v čase narostl počet cílů, které centrální banky sledují, musejí jim přiřadit určitou prioritu a i proto je třeba složité uspokojit všechny ekonomy, kteří mohou mít žebříček priorit postavený rozdílně. BIS ve své studii „Roles and objectives of modern central banks“ poukazuje na to, že třebaže mají banky zákonem stanovené cíle a cenová stabilita je u drtivé většiny dominantním úkolem, není cílem jediným.
Stephen King, hlavní ekonom HSBC, ve svém nedávném článku tvrdí, že přístup, při kterém se kritici snaží zúžit centrální bankovnictví a monetární politiku právě na cenovou stabilitu, je přespříliš zjednodušující. Říká, že takovýto argument je často spojován s tezí, že každý cíl musí mít vlastní instrument, skrze nějž se ho dosáhne. Ta je dle něj ovšem lichá, opatření si mohou protiřečit, a vysvětluje, že cíle CB se týkají širšího a komplexnějšího konceptu ekonomické stability. Dle Kingova názoru si centrální banky toto samy ale někdy neuvědomují a poukazuje na to, že například Bank of England se měla zkraje nového století pokusit zvednout cenovou hladinu a plnit inflační cíl, namísto toho ji držela stabilně nízkou a benefitovala z levného čínského importu. Následoval boom realitního trhu, který za pár let neslavně skončil.
King svou kritiku podtrhává také na omylu centrálního bankovnictví, kdy v 70. letech rostly mzdy a špatnou identifikací příčiny neměla přijatá opatření efekt.
Je tedy zřejmé, že bankéři a tvůrci monetárních politik jsou bedlivě sledováni a často, někdy i po právu, kritizování. Zejména ale ex post analýzy a kritika je vůči jejich práci dosti nefér. Bavíme-li se totiž například o výše zmiňovaném cílování inflace a udržování cenové stability, je třeba mít stále na paměti, že efekt opatření přijatých v daný moment je plánovaný s časovým odstupem měsíců. Většina makroekonomických událostí se do měřitelných veličin promítá s časovým zpožděním.
Toto téma jsme diskutovali již v souvislosti s cenami ropy v předchozím článku i v rozhovoru s Miroslavem Singerem.
Řekl bych, že je také záhodno mít na paměti míru nejistoty, s jakou se dopady monetárních politik v dynamicky se rozvíjejících moderních ekonomikách modelují a odhadují a že tvůrci politik jsou vždy o trochu pozadu vůči inovacím ziskuchtivých finančníků. V reflexi nedávného vývoje je ale zajímavé pozorovat, jak se centrální banky Fed nebo ECB odchylují od konzervativních opatření a hasí požár způsobený inovativními finančními trhy podobně inovativní politikou, jako například QE.
Zcela určitě budeme koncem roku 2016 číst kritické články na vrub ECB a o škodlivosti QE z pera některých ekonomů a analytiků. Na druhou stranu je dobré vzít nyní v úvahu situaci a výhledy, jaké centrální bankovnictví má, horizont se kterým operuje a že na stabilizaci mají bankéři právě jeden pokus.
Jaké to je být centrálním bankéřem, si ostatně můžeme v jednoduché aplikaci vyzkoušet sami. A nepodaří-li se dosáhnout cíle ihned, není třeba čekat na veřejný pranýř, stačí stisknout F5 a začít znovu.
