Kdo by to byl řekl, v Japonsku se právě masivně znárodňuje. Tentokrát však nejde o znárodnění typu toho, jež u nás prováděli komunisté. Hlavní roli sehrává centrální banka. Ve velkém nakupuje podíly v předních japonských firmách. Už teď patří mezi pět největších vlastníků více než 80 klíčových japonských firem. Zůstane-li jí nákupní apetit, což je pravděpodobné, koncem příštího roku bude největším akcionářem více než padesátky z nejvýznamnějších japonských firem.
Už nyní je akcionářskou jedničkou ve výrobci digitálních pian či motocyklů Yamaha, příští rok podle všeho dobude stejnou pozici například v Olympusu, největším světovém producentu endoskopů, či ve společnosti Fanuc, globální jedničce ve výrobě průmyslových robotů. To mimochodem svádí – byť s nadsázkou – k myšlence, že by centrální bankéři mohli v roli akcionářů činit kroky omezující výrobu robotů, jelikož robotizace tlačí na pokles cen (levnější stroj nahrazuje dražší lidskou práci). Právě systematickému poklesu cen přitom chtějí japonští centrální bankéři zamezit zejména. Podíly ve firmách nakupují za nově tištené peníze, „peníze z ničeho“, přičemž doufají, že tyto peníze podnítí úvěrovou činnost a podpoří spotřebitelský apetit – a pochopitelně inflaci.
Japonci v tom nejedou sami, i když jsou ve znárodňování skrze centrální banku zdaleka nejdále. Třeba švýcarská centrální banka vlastní aktuálně více veřejně obchodovaných akcií Facebooku než jeho zakladatel Mark Zuckerberg.
Masivní nákupy podílů ve firmách jsou celkem novým číslem v repertoáru centrálních bank, dosud mohutně nakupovaly hlavně (v prvé řadě vládní) dluhopisy, nyní i akcie. Je to zoufalý pohled. Kožení centrální bankéři, úředníci bez barvy a zápachu, bez vztahu k té či oné firmě, se za peníze, které si sami tisknou (byť zákonným pověřením státu), stávají největšími akcionáři. Jestli ne toto, pak co je koncem kapitalismu? Vždyť se tím systematicky popírá samotná jeho nejvlastnější podstata, tj. že o osudu, směřování či majetku každé konkrétní firmy rozhoduje (i emocionálně) zainteresovaný akcionář, který je zainteresovaný právě proto, že podíl pořídil za své vlastní peníze, případně k němu dospěl vlastní pílí, úsilím a odříkáním.
Už dnes je v tržních ekonomikách celá řada firem vlastněna nebo spoluvlastněna státem. V podstatě žádná ekonomika není čistě tržní, čistě kapitalistická. Nákupy japonské centrální banky ale představují kvalitativně nový krok k likvidaci kapitalismu. Její centrální bankéři podle všeho upřednostní přístup „ruce pryč“, aby nevzbudili nejmenší pochyby, že jednají aktivisticky, nehodně své role. Nezbaví se tedy například ani akcií firmy s prokazatelně neschopným managementem, protože by to snížilo jejich cenu, což přesně si centrální bankéři nepřejí. Tržní element v široké míře oslabí. Právě proto, že jejich jednání bude motivováno jinak než tržně, jinak než zájmem o dosažení vlastního zisku. Centrální bankéři mají dbát o cenovou stabilitu, to je jejich mandát. Jistě, vždy budou logicky a v souladu se svými teoriemi argumentovat, že i nákup akcií Olympusu, Yamahy nebo Facebooku představuje cestu k cenové stabilitě. Jenže to je zúžený pohled fachidiota. Někoho, kdo pro stromy nevidí les. Někoho, kdo nevidí, že zadělává na monetární socialismus.
Centrální bankéři mnohdy nevidí nejen les, ale ani ty, kde je na ten les upozorňují. Například ekonomy, jako je John Cochrane z Chicagské univerzity, kteří zvláště v posledních několika letech varují – s oporou v teorii –, že jejich jednání může být kontraproduktivní. Tou teorií je takzvané neofisherovství (pojmenované po ekonomu Irvingu Fisherovi). Podle něj dlouhou dobu snížené úrokové sazby vedou k setrvale nízké inflaci. Když se centrální bankéři osm a více let snaží o redukci úroků – třeba i nákupem akcií firem – paradoxně tím oddalují růst cen, o který jim jde! Rozdíl mezi „klasickým“ socialismem, jejž zaváděli komunisté, a socialismem monetárním tak nakonec může spočívat hlavně v tom, že ten první byl zaváděn s jasným záměrem, jako mezikrok na cestě ke komunismu, jakkoli utopické. Zato ten druhý vzniká jako ve své podstatě nechtěný vedlejší produkt fachidiocie. Těžko říci, co je horší. Vždyť úspěch fachidiotova snažení je také zpravidla jen utopií.
Zkrácená verze článku vyšla v Reflexu.
