Minulý měsíc přistoupila Bank of Japan k expanzi svého programu kvantitativního uvolňování za účelem oživení skomírajícího japonského růstu. Nejenže je podle mnohých něco takového špatným medikamentem pro japonskou ekonomiku, ozývají se i takové názory, že uvolnění měnové politiky by mohlo stát za započetím nebezpečných měnových válek.
Od chvíle, kdy japonský premiér Šinzó Abe představil na konci roku 2012 své plány vdechnout život japonské ekonomice, hodnota jenu klesla vůči koši hlavních světových měn o více jak 20 procent. Poté, co BoJ nečekaně oznámila rozšíření svého kvantitativního programu na konci října, jen ztratil více než 5 procent vůči dolaru a čínskému jüanu. Devalvace se v ekonomice, jež za posledních 20 let ztratila polovinu svého podílu na celosvětovém exportním trhu, stává již zvykem.
Ale zánik japonského světového vývozního stroje nepramení z nadhodnoceného směnného kurzu. Ekonomika ztratila svůj náskok v inovaci. Průmysl skomírá pod tíhou nafouklé kapitalizace. Stárnoucí pracovníci okupují firemní řady. Deflace v Japonsku je příznakem tohoto strukturálního neklidu, ne její příčinou.
Spotřebitelská poptávka v Japonsku je slabá, jelikož příliš mnoho příjmů proudí směrem do společností, nikoliv domácností. Firemní zisky, jakožto podíl na HDP v Japonsku jsou mnohem vyšší než v USA, zatímco podniky mají abnormálně velké odpisy. Firmy jsou zavaleny hotovostí, jež by mohla přinést zaměstnancům a akcionářům mnohem lepší využití.
Abenomika, tedy navrhované řešení problému stagnace japonským premiérem, se skládá z uvolněné měnové politiky, devalvace jenu, fiskálních stimulů a strukturálních reforem. Abeho „třetí šíp“ zatím zůstává v toulci, zatímco expanze QE a slabší měna neřeší zásadní japonské problémy. Ve skutečnosti, slabší jen prohlubuje hlavní strukturální problém – nedostatek spotřebitelské kupní síly prostřednictvím posílení podnikových příjmů. Co se týče kvantitativního uvolňování, tisknutí stále většího množství peněz dává jen malou šanci na generování reálného růstu bez využití strukturálních reforem.
USA jsou jedinou velkou ekonomikou, jež od finanční krize zavedla agresivní restrukturalizace. Zadluženost domácností se dostala zpět na udržitelnou úroveň, zatímco vláda snížila svůj primární deficit na úroveň, jež by měla pomoci stabilizovat poměr veřejného dluhu k HDP. USA znovu získala relativní konkurenceschopnost pracovní síly a břidlicová revoluce přináší levnou energii. Reálný růst HDP by měl během několika následujících let zůstat nad trendem. Oživení však nepřijde z dovozního boomu, ale z americké domácí produkce. USA již nebude spotřebitelem první instance pro rozvojové trhy.
V případě Číny se poslední tři roky nesly ve znamení prudkého zpomalení růstu a domácí poptávky. Mezitím se čínská měna renmibi stala nadhodnocenou, ochromujíc tak čínský podnikový sektor a stojíc za poklesem investic. Aplikace strukturálních reforem je nutnou součástí nenávratné změny modelu růstu v Číně, ačkoliv tyto reformy s velkou pravděpodobností přinesou vyšší deflaci, společně s levnější měnou.
To nás přivádí zpět do Japonska. S Tokiem, ožebračujícím své sousedy devalvací a eurozónou vyhlížející nízký kurz prostřednictvím své verze QE, bude Peking pod tlakem, aby se připojil do měnové války. Jižní Korea se bude snažit oslabit won.
Nakonec však většina těchto ekonomik zjistí, že sériové devalvace nejsou řešením ve světě, jenž se vyznačuje globálním přebytkem úspor. USA prozatím zůstávají jediným světlým místem. Ale padající měny po celém světě ukazují na pokračující sílu dolaru. Nadějí musí být, že dolar neklesne příliš rychle natolik, že ochromí americkou ekonomiku.
(Zdroj: FT)
