Česká vláda si momentálně půjčuje tak levně jako nikdy v historii. Část investorů do českého dluhu už dokonce platí za to, aby vládě mohla vůbec půjčit. A Češi v tom zdaleka nejsou sami. Takto nízké sazby – pochopitelně nejen u dluhopisů – jsou ovšem výsledkem velmi dlouhodobého vývoje. Jeho začátek lze datovat do raných osmdesátých let minulého století.
Jak plyne z dat Mezinárodního měnového fondu, průměrný celosvětový reálný výnos desetiletého investičního nástroje klesl ze svých šestiprocentních maxim v roce 1983 zhruba na nulu v roce 2012.
Za tímto dlouhodobým trendem stojí hned několik faktorů. Zásadní roli ovšem hraje růst celkového objemu veřejných peněz, které se na globálních kapitálových trzích pohybují. Centrální banky, státní fondy nebo veřejné penzijní fondy spravují stále větší pytle peněz. Podle loňské studie Global Public Investor drží 400 veřejných institucí po celém světě aktiva za téměř 30 bilionů dolarů. To odpovídá 40 procentům globálního HDP.
Nepřekvapí, že veřejné instituce preferují při svém investování bezpečná aktiva, například vládní dluhopisy vyspělých ekonomik. Jeden příklad za všechny. V roce 1990 držely zahraniční subjekty cenné papíry americké vlády v hodnotě menší než půl bilionu dolarů. V roce 2011 už to bylo pět bilionů. Jenom samotná Čína přitom ve stejném období navýšila své držení amerických bondů z faktické nuly na 1,5 bilionu dolarů. Právě úřad Správy devizových rezerv při čínské centrální bance je přitom největším světovým investorem veřejných peněz. Jeho portfolio čítá podle zmíněné studie Global Public Investor téměř čtyři biliony dolarů.
Růst objemu portfolií veřejných institucí v posledních desetiletích je dán rozmachem takzvaných rozvíjejících se trhů a vzestupem cen surovin, který s ním do značné míry souvisí. To se týká zejména ropy, jež letěla nahoru hlavně v prvním desetiletí nového milénia. Centrální banky a státní fondy zemí, jako je Čína, Saúdská Arábie nebo třeba Spojené arabské emiráty, dramaticky umocnily poptávku po „bezpečných aktivech“, například právě amerických bondech. Tato silná poptávka pak citelně stlačila reálné úrokové sazby.
Někteří ekonomové, například ti z americké centrální banky, vidí v této redukci sazeb klíčovou příčinu samotné finanční krize. Mají za to, že související snížení sazeb u hypoték osudově přifouklo nemovitostní bublinu v USA. Je-li tomu tak, pak finanční krize samotná i současné prostředí bezprecedentně nízkých sazeb jsou pouze různé symptomy téhož. A sice již téměř 40 let probíhajícího vývoje, v němž dochází k zásadním přeměnám celé globální ekonomiky a k mohutnému nástupu veřejných institucí v roli investorů. I s jejich nebývale silnou preferencí bezpečných papírů, která svým způsobem výrazně deformuje trh.
Vyšlo v E15.
