Výsledky evropských indexů PMI sice vykázaly pokles, zejména u služeb však byl ve většině případů oproti konsensu mírnější. Euro na data reagovalo posílením k 1,2180 EURUSD. Dolarový index smazal část ranních zisků. Obrat, spolu se silnějším eurem, podpořil měny regionu. Koruna se obchoduje kolem 26,10 za euro.

Když na meeting přijede sanitka. Workoholici jako křečci s infarktem nebo mrtvicí

Workoholismus, idealistické nadšení a přehnaný zápal pro práci je první fáze na cestě k syndromu vyhoření. Paradox je v tom, že ve firemním prostředí je to často věc oceňovaná a podporovaná. Manažeři  tyto workoholiky dávají za příklad lidem, kteří už nemají tolik nadšení jako na začátku. Problém je v tom, že lidé si často neuvědomují, že takto nepřemýšlí zkušený manažer. Z pohledu zaměstnance přichází prvotní fáze, poté stagnace, frustrace a nakonec apatie. Takoví lidé se pak dle vlastních slov cítí jako křeček v kolečku s klapkami na očích, který musí stále běžet. Skončí to velmi často tak, že fyzické symptomy, které celou dobu nevnímali, se projeví tak, že do velké zasedačky na meeting přijede sanitka, protože dostanou infarkt, nebo mrtvici. Stává se to velmi často, řekl v rozhovoru pro Roklen24 psycholog Otakar Chaloupka.

Překvapuje mě, když lidé tvrdí, že jim stačí spát třeba jen tři nebo dvě hodiny. Slyšel jsem o tzv. powersleep. To je přeci nesmysl, ne?

Ano, je to hloupost. Například vědec Matthew Walker napsal knihu „Proč spíme“, v níž dost jasně popsal výzkumy, které ukazují, s čím vším souvisí nedostatek spánku. Powersleep znám dovedu si představit, že to lze použít k překonání náročného období, ale nevěřím tomu, že by se to dalo aplikovat dlouhodobě.

Walker v knize píše, že by člověk měl ideálně spát osm hodin. Co byste vzkázal manažerům, kteří tvrdí, že je to zbytečné? Je lepší, když je tělo lépe odpočaté? Zvládne více práce přes den?

Během spánku naše tělo fyzicky relaxuje. Naše mysl ukládá do paměti vzpomínky, zpracovává veškeré informace, které přes den hlava zachytila a které se do ní dostaly. Spánek je naprostá nezbytnost pro naše fyzické i psychické zdraví. Znám jednoho politika, který tvrdí, že když náhodou spí, tak mu stačí jen 3 hodiny denně a že na víc nemá čas. Myslím, že je to ale spíš fráze do politické kampaně, než že by to tak bylo ve skutečnosti, a pokud by tomu tak opravdu bylo, rozhodně bych se tím nechlubil.

Je udržitelné, že někdo má dva roky fázi workoholismu (s velkým deficitem spánku), ale pak zpátky naskočí do normálního režimu?

Je to dost individuální. Hodně to celé souvisí s tím, jak je každý z nás psychicky odolný, jak jsme odolní obecně. Jsou lidi, kteří po pár měsících tohoto způsobu života začínají mít veliké problémy jak na fyzické, tak psychické úrovni. Pak jsou ale lidé, kteří takto dokážou fungovat řadu let.

Liší se to třeba i způsobem práce? Manuální práce, intelektuální práce, práce u počítače. Existují rozdíly při potřebě spánku? Dá se třeba říct, že lidé, kteří sedí v kanceláři, potřebují víc spánku? Dá se to nějak generalizovat?

U těch, kteří pracují fyzicky, je to jasné. Bez svalové regenerace nelze znovu podávat fyzický výkon, a to ví i každý sportovec. U lidí pracujících v kontaktu s lidmi v kanceláři jde o zátěž zejména psychickou a informační. Je třeba mít na paměti, že i to je obrovská zátěž, i když si to lidé často neuvědomují. Bez odpočinku jsou více náchylní k psychickým potížím jako třeba k depresivnímu a úzkostnému prožívání nebo afektivním výbuchům.

A spánek u workoholiků?

Workoholismus, idealistické nadšení a přehnaný zápal pro práci je první fáze na cestě k syndromu vyhoření. Paradox je v tom, že ve firemním prostředí je to často věc oceňovaná a podporovaná. Když budete manažerem a naberete do týmu nového člověka, který se projevuje jako workoholik, můžete mít bláhovou představu, že jste našel správného a výkonného člověka. Tento člověk, který právě nastoupil, si uvědomuje, že vyhrál velké výběrové řízení, prošel velkým počtem kol, assessment centrem, která někdy probíhají několik dní. Když to vyhraje, tak má velkou potřebu vám i sobě potvrdit, že na tuto pozici doopravdy má. Má z toho radost. Říká si, že vybrali toho správného a že to teď musí dokázat. Přetěžuje se, v podstatě sám sobě upletl oprátku, protože tyto extrémní výkony se od něj budou stále očekávat. Jeho osobní část života od zájmu, vztahů, kamarádů jde stranou a najednou je pouze práce. Pustí se do toho s tímto nadšením a ochotou se obětovat. Jeho manažer si často mne ruce, říká si: „Panečku, to jsme vybrali dobrého člověka. Sice jsme ho koupili od personální agentury a stálo nás to čtyři jeho platy, byla to ale dobrá investice.“

Je to podle Vás správný postup?

Manažeři často tyto workoholiky dávají za příklad lidem, kteří už nemají tolik nadšení jako na začátku. Podívejte se na toho nového juniora, jak pracuje a s jakým nasazením. Problém je v tom, že lidé si často neuvědomují, že takto nepřemýšlí zkušený manažer. Tak přemýšlí někdo, kdo na fungování člověka ve firmě nehledí z dlouhodobého pohledu a jako na dlouhodobou investici. Nabrat nového člověka stojí doopravdy spoustu peněz, výběrové řízení, inzerce, provize pro personální agentury, chod HR oddělení, které to zpracovává, zaškolení nováčka, který často na začátku udělá i nějaké chyby, které něco stojí, a který začne generovat zisk až s nějakým časovým odstupem. Tento „ždímající přístup“ a oslava workoholismu je přístup bez dlouhodobého kontextu, protože tak člověk rychle skončí a vyhoří jak svíčka.

Co se děje pak?

Po této fázi nadšení a přehnaného zápalu přichází stagnace. Nadšení polevuje. Člověk pomalu ztrátcí iluze, už se setkává s neúspěchy, se špatným rozhodnutím ze strany vedení, najednou mu začne něco vadit. Jeho motivací je už více plat a karierní postup než nadšení pro práci jako takovou. Jeho osobní a rodinný život už zažívá první trhliny.

Jak to pokračuje dál?

Přijde třetí fáze a tou je frustrace. Stále více si uvědomuje, že jeho možnosti jsou ve skutečnosti velmi omezené, začíná zpochybňovat smysl a výsledky svého snažení, zažívá bezmoc, byrokratické úkony mu dělají stále větší problém, má pocit nedostatku uznání jak od klientů, tak nadřízených.

Pak přijde fáze apatie, jako obraná reakce na frustraci. Už mu to začíná být jedno, dělá jen to, co musí. Vyhýbá se náročným úkolům. Klienti jsou pro něj otravní, vedoucí a manažeři jsou zdrojem ohrožení. Často zažívá velké zoufalství, nevidí možnosti jiného uplatnění. Pak přijde stav, kterému se říká syndrom vyhoření.

Jak to pak vypadá v jeho životě, kdybyste to měl popsat v této fázi vyhoření. Asi je to různé. Jestli má rodinu, nemá rodinu. Jak to vypadá v této konečné fázi?

Je to stav, který je hodně podobný depresi a někteří autoři ho i považují za subtyp deprese. Člověk nemá energii, nemá radost ze života. Cítí se fyzicky velmi slabý, mnohdy má řadu somatických potíží, které celou dobu ignoroval a nevnímal, jeho tělo se mu dlouhou dobu snažilo dát najevo, že něco není v pořádku a měl by si odpočinout, ale on to celou dobu ignoroval. V této fázi somatické obtíže často přerostou do takové podoby, že už je ignorovat nelze.

Jak se problémy projevují?

Objevují se problémy se spánkem, s jídlem, lidé často propadají závislostem, zejména na alkoholu a lécích. Lidé, kteří jsou extrémně vytížení, zneužívají nejrůznější látky, aby mohli svůj výkon ještě zvýšit, v tomto případě hovoříme o tzv. „Job dopingu“. Využívají se nejrůznější stimulanty od kofeinových tablet až po kokain. Mezi manažery je to častější, než si myslíme. Mimo stimulanty se zneužívají nejrůznější léky podporující pozornost a soustředění, například Ritalin nebo Adderall, který se předepisuje na ADHD. Večer doma to jsou často prášky na spaní, které lidé kombinují s alkoholem. Ráno pak zase Anxiolytika na úzkost. To je velký problém. Lidé jsou z práce v úzkosti, dávají si různé léky z oblasti anxiolytik. Přijdou domů, kombinují je s alkoholem. Riziko závislosti v kombinaci s léky se pak znásobuje. Objevují se nejčastěji kardiovaskulární problémy, poruchy příjmu potravy a potíže se spánkem.

Jak to pak dopadá na život mimo práci?

Osobní život se jim pomalu bortí, práce je natolik a na tak dlouho pohltila, že přišli o kamarády, sociální kontakty, o své zájmy. Partnerské vztahy to mnohdy také neustojí a rozpadnou se.

Jak na Vás tito lidé působí, když je potkáváte ve své praxi?

Když pracuji s lidmi, kteří prochází touto cestou, nebo už jsou ve fázi syndromu vyhoření, tak velmi často slýchávám, že se cítí jako křeček v kolečku, který má klapky na očích a stále musí běžet. Tuto metaforu jsem slyšel doopravdy mockrát. Vezmou si hypotéku, nastaví si vysoký životní standard, pořídí si velký dům někde v okolí Prahy s bazénem, drahé auto, drahé oblečení. Partner nebo partnerka si na to taky velmi rád a rychle zvykne. Tím se dostanou do koloběhu, kdy jsou nuceni vydělávat spoustu peněz a představa, že nebudou vydělávat peníze, jak si nastavili, je strašně stresuje, často mají strach, že je partner opustí. Vede je to k tomu, že nevnímají, co se děje s jejich organismem. Skončí to velmi často tak, že fyzické symptomy, které celou dobu nevnímali, se projeví tak, že do velké zasedačky na meeting přijede sanitka, protože dostanou infarkt, nebo mrtvici. Stává se to velmi často.

Dostali jsme se tedy až do této fáze. Teď přicházíte Vy jako psycholog. Můžete popsat své metody práce?

Snažím se s lidmi pracovat ještě dříve, než dojdou do posledního stádia, protože když už v něm jsou a jsou na tom opravdu velmi špatně, tak mnohdy nezbývá nic jiného než zvolit na určitý čas hospitalizaci a medikaci. S lidmi, kteří k syndromu vyhoření směřují, pracuji rád. Hodně mluvíme o pocitech, motivacích a hodnotách. Snažím se, aby začali vnímat své tělo a co se s nimi děje. Snažím se je zcitlivovat vůči věcem, které dlouhodobě přehlíží. Velmi rád pokládám otázku: „Za jak dlouho si váš zaměstnavatel za vás najde náhradu, když z tohoto tempa dostanete infarkt?“ Odpověď zní často, že velmi rychle. Někdy je s lidmi potřeba doslova zatřást. Tvrdá konfrontace s realitou a blížícími se důsledky jejich chování přinese víc než tisíc empatických slov.

Jak důležitá je role šéfa? Ať už v korporátu nebo ve startupu, v malé firmě. Měl by tedy být na vedoucí pozici člověk, který by „workholika“ byl schopný poslat v 18:00 domů?

Role moudrého šéfa je v tomto případě naprosto zásadní. On je ten, který vidí workoholika, který ještě v 19:00 v pátek večer sedí v kanceláři, píše a posílá tabulky ještě během víkendu a je evidentní, že o víkendu pracuje. Měl by si říct: „Tady je něco špatně, tohle se dít nemá“. Měl by podřízeného opravdu pokárat za to, že takto pracuje. V některých firmách, se kterými spolupracuji, se na to již nahlíží tímto způsobem. Když ve 22:00 posíláte e-mail s pracovními věcmi, tak je to vnímáno jako něco negativního. Lidé si ale dost často nastaví odeslání na 7:00 na druhý den ráno, takže to nic neřeší. Moudrý šéf by měl vnímat, že o lidi může přijít.

Co dalšího by měl šéf vidět? Jaká další nebezpečí hrozí?

Na rozvoj vyhoření se hodně promítá frustrace. To je věc, se kterou by dobrý šéf měl také pracovat. Vidím to dnes všude. Ve všech různých článcích, knihách, u všech možných koučů. Všichni musíme být pozitivní, všichni musíme být motivovaní, všichni musíme být zapálení. Nemusíme! Tento bezzubý pozitivní přístup je tak neautentický, a tak neodpovídající skutečnosti všedního života, že mně to někdy až vytáčí. Všichni musíme být motivovaní. Ve firmách se vymýšlí nejrůznější motivační systémy, všelijak komplikované.

Jak tedy zaměstnance motivovat?

Předtím, než se budeme snažit lidi motivovat, je rozumné udělat checklist toho, zda je něčím zbytečně nedemotivujeme. Jako dobrý manažer a dobrý šéf, tak první, co udělám, že se zamyslím a zeptám se svých lidí na to, co je v práci demotivuje. To je pak dobré eliminovat. Když přijdete za člověkem, který je už blízko k vyhoření a je ve fázi apatie, tedy když už mu je všechno jedno a jeho frustrace je maximální, a zeptáte se ho: „Pane Omáčko, co by Vás motivovalo?“ Co vám asi tak poví, když už je v té fázi. Odpověď bude nejspíš „Já nevím.“ Když se zeptáte: „Pane Omáčko, co byste potřeboval změnit na své práci, abyste jí dělal s větší chutí? Co byste potřeboval, aby se tady změnilo, aby se vám ráno lépe chodilo do práce?“ Tak pan Omáčka řekne: „Tak, pane šéf, když už se mě ptáte. Byl bych rád, když už musím dělat tyhle úkony, když vypisuji a většinu své pracovní doby trávím vyplňováním tabulek, a nedostávám se k činnosti, která souvisí s mojí pozicí, trávím tady čas tabulkami a mám pocit, že to po mě ani nikdo nečte, proč to dělám, jak moc je to důležité a jestli to někdo čte, kdybyste mi odpověděl na pozdrav, když přijdu do práce, protože se pak cítím jako blbec, když mi neodpovíte.“

Někdy lidé ale ani na takto položenou otázku neodpoví, protože mají strach z vaší autority. Dá se to obejít například tak, že se v rámci rozhovoru zeptáte: „Kdybyste byl na mém místě, co byste dělal jinak?“ Manažer může odhalit věci, které když eliminuje, změní nebo lépe vysvětlí, tak jeho lidé budou do práce chodit s mnohem větší radostí.

Co dalšího byste doporučoval nadřízeným?

Vnímat lidi. Hlídat, aby se u nich neobjevoval workoholismus. Chválit je za to, co se jim povedlo. Zároveň se snažit, aby svou práci dělali s radostí a lehkostí. Eliminovat zbytečné věci. Někdy to nejde. Zejména ve velkých korporátech. Eliminovat tyto věci je velmi složité. Problémem je, jak se veškerá pracovní činnost zeštíhluje. Jeden člověk musí dělat spoustu věcí a není fokusován jen na to svoje. Lidé jsou zavalení a postupně ztrácejí motivaci.

Jak tomu přispívají současné technologie? WhatsApp, Messenger, LinkedIn? Skoro všichni dnes máme e-mail v telefonu. Asi to každého stresuje, když přijde důležitý e-mail brzo ráno nebo pozdě večer s tím, že máte hned něco udělat. Závislost u mnoha z nás je asi veliká. Asi si to bez toho nedokážeme představit, málokdo z nás je schopný si dát režim letadla. Jak moc to technologie zhoršují?

Zbytečné notifikace a nevyžádané zprávy během aktivní činnosti způsobují vytržení z koncentrace a stavu, kterému říkáme flow. Když vám každou chvíli pípá notifikace, že někdo dal like vaší fotce, nebo přijde zpráva, která pro vás není určená, ale vy ji zaregistrujete, tak vám to odvádí pozornost a koncentraci někam, kde v tu chvíli nemá být. Nakonec jste více unavený, nestihnete toho tolik udělat, cítíte, že nejste produktivní a nemáte z práce dobrý pocit. Lidem chodí zprávy ve skupinách, na různých komunikačních aplikacích, které vyrušují. Je pak mnohem náročnější dostat se do flow. Když jste ve flow, tak se vám nejlépe pracuje. Ztrácíte pojem o čase, činnost vás baví a jste perfektně soustředěný. V tu chvíli všechny nadbytečné a nevyžádané informace působí proti tomu.

Mohl byste dát několik jednoduchých preventivních doporučení? Jak se vyvarovat syndromu vyhoření? Je jedno, na jaké je člověk pozici. Spánek, strava, životospráva, cokoliv. Úplně jednoduše.

Jak předejít syndromu vyhoření? Určitě to souvisí s pracovní pozicí. V případě, že pracujete například v nějaké pomáhající profesi, kde je práce extrémně emočně náročná, tak zde vnímám velmi důležitou například supervizi, intervizi nebo debriefing. Mít možnost si o tom, co se stalo například během náročné služby, s někým promluvit, pokud možno uzavřít tuto emočně nabitou situaci ještě v práci a nenosit si to domů. Jsem přesvědčen o tom, že je vždy třeba mluvit o tom, co se dělo nebo právě děje. Sdílet to s někým v nějakém supervizním kruhu nebo individuálně. Syndromem vyhoření jsou nejvíce ohroženy právě tyto pozice, kde jsou lidé exponovaní v kontaktu s lidmi – policisté, hasiči, zdravotní sestry, sociální pracovnice, pracovnice na úřadu práce…

A další pozice?

Co se týká ostatních pracovních oblastí ať ve firmách, v korporacích nebo startupech, je to vlastně trochu podobné. I v korporátu je na konci projektu dobré konfirmovat jeho dokončení a pobavit se o tom, jaké to bylo. Dát lidem jasnou zprávu, že tento projekt jsme úspěšně dokončili, teď to oslavujeme a můžeme jít zase dál. Stejně tak se pokusit nenosit si práci a ani myšlenky na ní domů. S ohledem na syndrom vyhoření je velmi důležitý celkový životní balanc. Mám tím na mysli, že život by měl být vyvážený, měl by stát pevně a rovnoměrně na základních pilířích. Práce je jenom jeden pilíř, je to jenom jedna noha trojúhelníku. Dalším pilířem je rodina, vztahy, přátelé. Posledním pak koníčky, zájmy. Něco, co mně baví, naplňuje a přináší mi radost. Tyto pilíře podle mě musí být vyvážené.

Když je práce koníček, je to fajn. Ne každému se to ale povede. Tato životní vyváženost je podle mě naprosto esenciální nejenom jako prevence proti syndromu vyhoření, ale i proti jakémukoliv psychickému problému. Vyváženost by měla být opravdu souměrná. Jestliže svůj fokus a celý svůj svět přesunu třeba do partnerského vztahu, tak je to také špatně. Protože v tu chvíli se všechno ostatní kývá. Pak stačí jeden otřes, kdy přijde například partnerská krize a hroutí se pak „celý svět“. Životní vyváženost je klíčem k psychickému zdraví a stabilitě.

Nějaké doporučení a rady na závěr?

Před chvílí jsme mluvil o vyváženosti života a jak vnímám její pevné pilíře. Paralelně s ní je tu i naše vyváženost vnitřní a lze na ní nazírat také jako na trojúhelník, jehož body jsou naše myšlenky, emoční prožitky a naše tělo. Zde je potřeba, aby to bylo všechno propojené a vědomé. Abych byl propojený sám se sebou. S tím, co cítím, když se mi něco děje. Abych si všímal toho, co se přitom odehrává v mém těle. Nevšímavost vůči tělu je velký problém. Když si nevšimnu, že se mi zvedá tepová frekvence, když za mnou přijde šéf, srdce se mi rozbuší a zvýší se mi tlak, tak to o něčem svědčí. Takže vyváženost jak životního rozložení, tak naše vnitřní. Je třeba být v kontaktu s tím, co se ve mně děje. Všímat si na co myslím, co přitom cítím a co se odehrává v mém těle, a v návaznosti na to jednat. Na tom a dalších věcech stojí psychoterapeutický směr, kterým se ubírám, a tím je Gestalt terapie.

V rámci prevence syndromu vyhoření je velmi důležitá i nějaká osvěta, aby si lidé byli vědomi toho, že se tento jev objevuje, jak probíhá, a že to může potkat i je. Proto je velmi důležité, jak toto školení nebo kurz, seminář, trénink bude vypadat. Jsem přesvědčený, že by podoba této prevence měla být pojatá tak, aby silně zapůsobila i na emoční stránku lidí a ovlivnila jejich postoj a chování, aby si uvědomili, že to může postihnout i je a že to dokáže naprosto zdevastovat i jejich rodinu a okolí. Prevence v tomto tématu, která je vedena čistě teoreticky a informativně, dle mého názoru nestačí.

Otakar Chaloupka: Psycholog, terapeut, konzultant v oblasti HR. Vystudoval psychologii na FF UK v Praze se zaměřením na manažerskou a klinickou psychologii. Od roku 2013 je jedním ze strategických partnerů společnosti IPPA, poskytující konzultační služby v oblasti HR. V práci pro firemní klientelu se dominantně zaměřuje na práci se stresem, prevenci syndromu vyhoření, práci s energií a efektivní komunikaci.  Ve své soukromé terapeutické praxi v Praze, pracuje často s lidmi z manažerského prostředí, potýkajícími se s problémy, které vznikají z velkého pracovního nasazení a promítají se do osobního života a vztahů. Pravidelně pořádá skupinové semináře metody Integrativního dýchání, které účastníkům přináší intenzivní hlubině-prožitkovou sebezkušenost.

Newsletter