Proč je na tom Evropa hospodářsky tak mdle? Předně pochopitelně kvůli až přílišnému spoléhání se na Evropskou centrální banku a její monetární „čáry a máry“. Ta politikům jen kupuje čas a možnost oddalovat nutné strukturální reformy, bez nichž se dlouhodobý růst nastartovat nepodaří.
Nepřehlédnutelným důvodem slabého ekonomického výkonu je ovšem rovněž nízká porodnost napříč starým kontinentem. V roce 2011 činil průměrný počet potomků na ženu v eurounijní osmadvacítce jen 1,6 dítěte. To je méně než ve všech dvaceti nejvyspělejších zemích či regionech světa (skupina G20), s výjimkou Ruska, Japonska a Jižní Koreje.
Stárnutí populace pochopitelně představuje značnou zátěž pro státní kasu. V České republice je tento problém ještě vyhrocenější než v řadě dalších zemí EU. V letech 1995 až 2013 rostl podíl sociálních výdajů na hrubém domácím produktu z evropských zemí OECD rychleji než v ČR pouze v Portugalsku, Španělsku, Itálii a Řecku. To je tedy nelichotivá skupina států – neboť všechny čtyři se v poslední době ocitly ve vážných problémech se svými veřejnými financemi.
Výše mandatorních výdajů ve včera schváleném rozpočtu na rok 2015 představuje 64 procent předpokládaných příjmů. Stát tedy může volně (mimo režim mandatorních výdajů, začasté právě sociálních) nakládat jen se zhruba třetinou svých příjmů. A z důvodu dalšího demografického stárnutí české populace a zjevné neochoty i současné vlády provádět zásadnější reformy mandatorních výdajů nelze očekávat, že by se tento podíl v příštích letech alespoň podařilo udržet na stávající úrovni.
Kruh se uzavírá…
Zásadní příčinu stárnutí populace lze přitom opět hledat v sociální politice státu. Čímž se kruh tak trochu uzavírá. Ekonomové Beatrice Scheubelová z Evropské centrální banky a Robert Fenge z Rostocké univerzity dokládají ve své nové studii, že to byla bismarckovská sociální politika, která na přelomu 19. a 20. století podstatným způsobem přispěla ke snížení míry porodnosti. Oba ekonomové konkrétně spočítali, že po zavedení Bismarckových sociálních dávek se v císařském Německu mezi lety 1895 a 1907 snížil počet dětí narozených v manželství o 1,7 na každých tisíc obyvatel.
Jenom upřesněme, že když první německý kancléř Bismarck v osmdesátých letech 19. století žádal císaře Viléma I., aby parlamentu předložil legislativu zřizující historicky první penzijní systém, byla kritickým věkem, s nímž nárok vznikal, sedmdesátka. Roku 1889, kdy byl systém uveden do praxe, se přitom muži v Německu v průměru dožívali 35,6 a ženy 38,4 roku. Ačkoli nízká průměrná naděje dožití byla z určité míry výsledkem stále poměrně vysoké kojenecké úmrtnosti, která průměr vychylovala k nízké hodnotě, i tak lze říci, že dožít se tehdy starobní penze odpovídalo svojí pravděpodobností zhruba výhře v loterii. Navzdory tomu, že roku 1916 byl v Německu věk odchodu do penze snížen na 65 let, až do druhé světové války se stále většina populace svého starobního důchodu vůbec nedožila. Navzdory tomu však byl dopad na snížení míry porodnosti, jak jsme viděli, docela bezprostřední a markantní.
Od druhé světové války pochopitelně dopad a objem sociálních dávek zpravidla dále citelně rostl, napříč evropskými zeměmi. Scheubelová s Fengem proto dovozují, že také vliv sociálních dávek na pokles porodnosti je v posledních desetiletích ještě významnější, než byl v jimi zkoumaném období na přelomu 19. a 20. století.
S uvedením starobních penzí a dalších sociálních dávek prostě lidem odpadl zásadní motiv k pořízení dítěte. Roli ratolestí – coby zaopatrovníků ve stáří – postupně stále zřetelněji přebíral stát, mnohdy zvaný právě „zaopatřovatelský“. Navíc, jak poznamenávají Scheubelová a Fengem, při existenci penzijních systémů průběžného typu je motiv pořídit si dítě dále oslaben z toho důvodu, že to budou děti jiných rodičů, kteří – donuceni státem – budou ze svých daní hradit penzi třeba i bezdětnému člověku. Ten – pokud se rozhodl pro bezdětnost dobrovolně – tak v takovém systému představuje jakéhosi černého pasažéra.
Scheubelová s Fengem proto logicky uzavírají, že v době, kdy se takřka celá Evropa potýká s enormním státním zadlužením, je třeba přehodnotit stávající podoby penzijních systémů.
Inteligentní, ale bezdětné
Zátěž na státní kasu však není jediným závažným problémem, který sociální dávky způsobují. Ve spojení s dalšími „vynálezy“ posledních zhruba 150 let, jakými jsou antikoncepční pilulka nebo třeba legální potrat, umožňují zcela plánovaně prožít bezdětný život, aniž by člověk zrovna musel vést celibát a aniž by se musel obávat, že jej ve stáří nikdo nezaopatří.
Demografové se tak už léta ptají, proč vlastně lidé ve vyspělých společnostech, s rozvinutým systémem sociálního zabezpečení, ještě děti vůbec mají. Potomek totiž v těchto společnostech představuje čistý ekonomický náklad.
Satoshi Kanazawa z London School of Economics ve své letošní studii však odpovídá, že alespoň v některých socioekonomických skupinách vyspělého světa už je bezdětnost běžnou záležitostí. Volba bezdětnosti podle něj zásadním způsobem souvisí s výší obecné inteligence. Čím inteligentnější člověk je, tím pravděpodobněji bude preferovat život bez potomstva, říká, pravda, poněkud kontroverzně. Nicméně své přemítání dokládá daty.
Klíčovou socioekonomickou skupinou, která stále častěji zůstává bezdětná, jsou podle jeho výzkumu inteligentní ženy – ženy, které dosahují nadprůměrného IQ. Pro ně je obzvláště obtížné nalézt životního partnera, který by odpovídal jejich představám. A z důvodů výše uvedených „vynálezů“ už vlastně partnera ani k životu nepotřebují tak jako dříve.
Ve 21. století se přitom bezdětnost inteligentních žen projevuje stále negativněji. Protože ženy ovlivňují úroveň inteligence budoucích generací více než muži (synové dědí inteligenci pouze po matce, zatímco dcery jak po matce, tak po otci), bezdětnost těch inteligentních žen redukuje pomyslnou „inteligenci genofondu“ vyspělého světa. To už se odráží i v datech. Hloupnou – a hloupnout nejspíše budou – populace v Dánsku, Norsku či Spojeném království, jak prokazují studie z poslední doby. A zřejmě se to týká i populací v jiných zemích, nejen evropských.
Po více než sto letech se tedy neblaze ukazuje, že systém sociálních dávek vede k enormnímu zadlužení států a zásadně přispívá i k hloupnutí jejich populace. Těžko ale Bismarckovi cokoli zazlívat, tak daleko jistě nemohl dohlédnout ani vizionářský státník jeho formátu.
