Víta Jedličku znám docela dlouho, asi dvanáct let. Vždy míval poněkud ztřeštěné nápady. Ne vždy je realizoval. Když mi loni v létě vyprávěl, že chce založit vlastní stát, bral jsem to jako důkaz, že se nezměnil ani s třicítkou na krku. Musím však smeknout. Liberland, tak se Jedličkův vlastní stát jmenuje, je už nyní, pár dní po svém založení, úspěšným počinem. Hlavně zatím tedy z hlediska mediálního. O mikrostátu na území nikoho, lépe řečeno na sporné hranici mezi Chorvatskem a Srbskem, už informovaly přední světové agentury a tiskoviny, včetně listu Le Figaro nebo Gazeta Wyborcza. Věnovali se mu také na Fox News a rozsáhlý komentář o něm připravila agentura Bloomberg. Ještě chvíli a Jedlička se zařadí mezi světově nejproslulejší Čechy současnosti.
Ale v tom může být potíž. V éře sociálních sítí a globálního online propojení stačí k získání pověstných patnácti minut slávy předvést něco, co se vymyká. Co zaujme. To se Jedličkovi a spol. podařilo. Obtížnější ale může být udělat z těch patnácti minut půlhodinku, hodinku. A víc. Zkrátka se trvaleji usídlit v globálním veřejném prostoru. Jedlička k tomu má nyní našlápnuto jako málokterý jiný Čech. Krok „A“ udělal. Krok, který nyní učiní, krok „B“, rozhodne o tom, zda bude Liberland krátkodechou mediální bublinou, byť celosvětovou, nebo se stane něčím více. Čím více?
Liberland je pro světová média i veřejnost tolik zajímavý nejen proto, že jeho ustavení v sobě cimrmanovsky snoubí výjimečný, objevný nápad s jistou ztřeštěností; se ztřeštěností, jež má ovšem jistý potenciál měnit svět. Zajímavý je také étos, který založení obestírá. Étos libertariánství. Étos anti-establishmentu. Étos svobody. Autentické svobody, která nemá zůstat jen na papíře a v líbivých proslovech politiků, nýbrž v samotném DNA Liberlandu – v jeho ústavě, v jeho každodenním chodu.
Pochopitelně, Liberland není prvním pokusem svého druhu. Pár dalších „Jedličků“ se v uplynulých letech a desetiletích pokusilo o založení vlastního státu, ať už to je Sealand nebo třeba Severní Súdán. Vlastně neúspěšně, je-li úspěchem uznání státu mezinárodním společenstvím. Z tohoto hlediska bude téměř jistě neúspěšný i Jedličkův pokus. I když se však oáza libertariánství na Dunaji zřejmě nikdy nebude mít šanci reálně rozvinout, Jedlička se může stát široce, totiž celosvětově, známým a respektovaným mluvčím libertariánství či klasického liberalismu.
Nedávno jsem na tomto místě poznamenal, že šiřitelů klasicky liberálních idejí se jaksi nedostává a že svět postrádá své Hayeky nebo Friedmany. Třeba je to ale jen jinou dobou. Třeba si tato doba, doba facebooková, žádá nikoli slov a traktátů, nýbrž činů, i kdyby mělo jít jen o recesistickou performanci. Třeba právě tohle Jedlička pochopil. A jednal.
Vyšlo v Euru.