Návrat k (ne)osvědčeným instrumentům

V prostředí minimálních úrokových sazeb je sen těžko hledá instrument, jenž bys svému majiteli přinášel dostatečně uspokojující zhodnocení. Lační investoři jsou tak nuceni měnit bezpečí za vyšší výnos, což se projevuje i ve struktuře poptávaných cenných papírů.

V tomto směru se na scénu vrací, pro některé stále největší strašák, rizikové dluhopisy, jejichž podkladovým aktivem jsou poskytnuté hypotéky. Návrat starého trendu je možné pozorovat především v jeho původní kolébce, ve Spojených státech. V podstatě by nešlo o nic závratného, pokud by to nebyly právě hypotéky, resp. rizikové (tzv.subprime) hypotéky, které stály za rozpoutáním poslední finanční krize.

Před rokem 2008 banky ochotně úvěrovaly v podstatě každého. Rodilý Američan či přistěhovalec z Jižní Ameriky, oba si mohli splnit svůj americký sen v podobě koupě vlastního domu. Banky následně poskytované, ve velké většině těžce rizikové, hypotéky balíčkovaly do jednotlivých tranší, ke kterým, prostřednictvím vyčleněné speciální jednotky (mohlo jít například o dceřinou společnost), emitovaly deriváty, tzv. CDO.

Šlo o neskutečně výnosný byznys, ve kterém si investiční manažeři přišli na astronomické jmění. Avšak tento trend se udržel pouze do doby, dokud byly hypotéky spláceny. Jakmile to se změnilo, lidé začali hromadně prodávat nemovitosti, čímž jejich ceny postupně padaly. Ve výsledku se tak rozšířila nákaza nesplacených hypoték, která nutně zasáhla i zmiňované deriváty. Tento proces pak ve výsledku rozpoutal jednu z největších finančních krizí, kterou lidstvo pamatuje.

Více jak šest let po těchto událostech se investoři opět vracím k těmto (ne)úspěšným instrumentům. S tím jak roste poptávka po nových domech, zvyšuje se i zájem o hypotéky. Toho využívají banky a začínají emitovat dluhopisy, v jejichž základě stojí právě poskytnuté úvěry na bydlení.

Aby však celá situace nebyla tak jednoduchá a nepřipomínala tolik dění před krizovým rokem 2008, bylo vypuštěno slovo „subrpime“. Vznikl tím nový cenný papír vystupující pod názvem „neprimární“ dluhopis. Právě termín „neprimární“ má poukazovat na fakt, že podkladové aktivum je v podstatě nestandardní úvěr, který byl poskytnut pravděpodobně méně bonitnímu klientovi.

Firmou, která se ve staronové metodě zpracování úvěrů angažuje, je například americká Angel Oak Capital. Právě ta je dle serveru Financial Times na začátku jednání ohledně svého prvního dealu, v jehož rámci má nacenit právě nově emitované neprimární bondy. Jiným příkladem může být Lone Star Funds, ta provedla svůj první obchod už v srpnu, a to hned o hodnotě 72 milionů dolarů.

Návrat k derivátům. Bude se opakovat scénář z 2008?

Tentokrát je to jiné

V tuto chvíli vzniká otázka, proč se banky a investiční společnosti opět rozhodly obchodovat s něčím, co už jednou stálo u kořenů finanční krize. Zasvěcení experti na to jednoduše odpovídají, že tentokrát je všechno jinak.

Poskytnuté hypotéky sloužící jako základ dluhopisů totiž nejsou doslova „subprime“, nýbrž se shodují se standardními úvěry spadajícími do úrovně investičního pásma. Potvrzuje to i Brad Friendlander, generální ředitel Angel Oak Capital. Poukazuje přitom na fakt, že pokrizová regulatorní opatření neumožňují společnostem provádět obdobné operace s vysoce rizikovými hypotékami.

„V našem případě pracujeme s věřiteli, jejichž hodnocení se pohybuje kolem úrovně 705 bodů, nikoliv však 770. I přesto, že jejich skóre není maximální, nevidím důvod, proč by jim hypotéka neměla být poskytnuta. Sami věřitelé jsou v tomto směru stále velice opatrní,“ řekl Friendlander pro Financial Times. V rámci zmiňovaného hodnocení pak rozlišuje skóre pod 620 body, kam spadají právě rizikové půjčky, a 700 až 850 bodů, které patří bonitním klientům.

Gundlach o možné krizi junk bondů

A co na to regulátoři?

Regulátoři si byli vědomi trvajícího nebezpečí, a proto krátce po krizi zavedli tzv. „pravidla schopnosti splácet“, prostřednictvím kterých byly zpřísněny dluhové standardy. Jednou z metod, jak je možné tato pravidla splnit, je vydání „kvalifikovaných“ hypoték. Jedná se o úvěry, v jejichž rámci musí dlužníci splňovat podmínku velikosti měsíčního poměru celkového dluhu vůči příjmům na úrovni 43 % a méně.

Banky jsou však ohledně poskytování těchto půjček dosti obezřetné. Důvodem je fakt, že sám dlužník může finanční dům obvinit v případě, pokud není schopen splácet svou hypotéku. Na čem své nařčení postaví? Jednoduše na tom, že banka nedostatečně prověřila jeho platební schopnosti.

I přes velkou opatrnost bank, se zájem dlužníků o tento druh hypotéky za poslední rok razantně zvýšil. Uvedla to studie americké Národní asociace realitních kanceláří. Faktem ale je, že spousta žadatelů nesplní stanovené podmínky, a tak jim nezbude nic jiného, než se obrátit na mimobankovní sektor. Právě tam pak roste pravděpodobnost poskytování půjček mnohem méně bonitním klientům.

Ta potvrzuje i americký Úřad pro finanční ochranu spotřebitelů. Jeho zástupci jsou přesvědčeni, že mimo „hranice“ kvalifikovaných hypoték bude spadat čím dál tím více subjektů, což by mohlo do budoucna představovat vážný problém. Proto je potřeba, aby se regulátoři zaměřili i na tento segment, jelikož jde právě o ten, který byl již dříve označen za možné epicentrum příští finanční krize.

(Ne)úspěch pokrizové regulace

Poslední výdobytek finančního inženýrství – eBond

 

Newsletter