Americké výnosy pokračují v růstu. Rostou i ty evropské, například 10letý německý bund se poprvé od května 2019 přehoupl nad 0 %. Dolar proti euru mírně slábne nad 1,1340 EURUSD. Z měn regionu posiluje koruna, která se posouvá pod 24,30 za euro.

„Pojďme rozdávat peníze!“

Zejména v souvislosti se zmírněním negativních ekonomických dopadů způsobených pandemií COVID-19 se v poslední době opět vrátila na stůl debata o nepodmíněném příjmu. Občané USA obdrželi beznárokově tzv. “stimulus check” ve výši až 1200 USD na osobu a ve Španělsku vláda umožní svým občanům čerpat až 1015 EUR měsíčně s tím, že možná s tímto vyplácením nepřestane ani po skončení koronakrize. Mnohým z nás, když slyšíme, že v zahraničí dostávají peníze za nic, v hlavě vyvstane otázky: ,,Co to přesně je ten nepodmíněný příjem? A je dobrý nápad rozdávat peníze jen tak?” Pojďme si nejprve vše definovat a poté se podívat na argumenty pro a proti.

Základní nepodmíněný příjem neboli Universal Basic Income je koncept, podle kterého by všichni občané měli od vlády nárok na určitou finanční částku bez ohledu na jakékoliv okolnosti. V jisté formě je nepodmíněný příjem již zavedený na Aljašce, kde je financován příjmy z těžby ropy, a v Macau, kde je placen z hazardního průmyslu. Experimenty byly rovněž provedeny v zemích jako Spojené státy či Finsko. Tento koncept dokonce podporovali a podporují mnohé významné osobnosti jako například Richard Nixon, Martin Luther King, Elon Musk, Mark Zuckerberg či Bill Gates.

Klíčovou otázkou je, zda by měli lidé mít nárok na to, dostávat peníze “jen tak” bez jakéhokoliv přičinění. Odpověď na ni se liší napříč politickým spektrem. Konzervativní postoj by namítal, že žádné takové právo neexistuje. Ten progresivní by zase tvrdil, že ano, neboť kapitalismus nedovede sám od sebe spravedlivě rozdělit společenské bohatství. To pak vede k velkým majetkovým rozdílům a sociálnímu napětí ve společnosti.

Argumenty pro

Finanční polštář

Příznivci nepodmíněného příjmu argumentují tím, že jeho zavedení by poskytlo nižší a střední vrstvě tzv. finanční polštář. Ten by pomohl při ztrátě zaměstnání podpořit kreativní činnost, která není dobře finančně ohodnocena, a přispěl by k rozvoji mezilidských vztahů a jisté pohodě ve společnosti. Lidé by zkrátka každý měsíc dostávali určitou částku, se kterou by mohli naložit, jak by chtěli. Tím pádem by bylo možné například pracovat méně a ušetřený čas věnovat rodině či dobrovolným činnostem. Příjem by navíc umožnil lidem nacházejícím se v existenční tísni nedůstojnou nebo jinak špatnou, nedobře placenou práci odmítnout.

S garancí základního přijmu by posílila pozice lidí, kteří pracují ve špatných pracovních podmínkách. Tito lidé jsou často v existenční tísni a nemohou si dovolit práci opustit. Rovněž odbory už dávno nemají takovou váhu, jakou mívaly. Zavedení základního nepodmíněného přijmu by tudíž mohlo vést ke zlepšení špatných pracovních podmínek a vymizení neférových pracovních praktik.

Například americký kandidát na prezidenta Andrew Yang, který ve své kampani sliboval, že zajistí měsíční nepodmíněný příjem 1000 USD pro každého dospělého Američana, mluvil o svém návrhu jako o dividendě ke svobodě (Freedom Dividend). Podle Yanga se v žádném případě nejedná o formu socialismu, nýbrž o další úroveň kapitalismu, kde základní příjem pro všechny nezačíná na nule. Yang počítá s tím, že by lidé nadále pracovali, pouze by měli zajištěné určité základní minimum.

Nespravedlivé rozdělení

Politický aktivista a ekonom Thomas Paine tvrdí, že přírodní zdroje jsou nespravedlivě rozděleny. Na zdroje jako půda, voda, ropa atd., které nebyly vyrobeny, má mít právo každý. Jenže tyto dary přírody byly nelegitimně zabrány lidmi, kteří z nich bez vlastního přičinění bohatnou. Podle Paina si i ti ostatní zaslouží od vlastníků těchto zdrojů určitou kompenzaci, a tu by měl zajišťovat právě nepodmíněný příjem.

Marek Hrubec, filozof a politický teoretik Akademie věd ČR, předpokládá, že propasti mezi chudými a bohatými se budou nadále prohlubovat. Argumentuje tím, že s postupující automatizací a robotizací bude přicházet o práci čím dál tím více lidí. Podle analýzy MMF by do roku 2030 mělo zaniknout 30 % současných pracovních míst, analýzy z Oxfordu mluví dokonce až o 47 %. Ačkoliv budou vznikat nová pracovní místa, předpokládá se, že ani zdaleka nebudou přibývat v takovém rozsahu, jako budou ubývat. Tato automatizace povede k ještě větší akumulaci bohatství v rukou majitelů velkých korporací, zatímco velké množství lidí si pohorší. Řešením podle Marka Hrubce je právě nepodmíněný příjem, který zajistí přerozdělení tohoto bohatství mezi nižší vrstvu obyvatelstva. To zároveň řeší další problém, na který doktor Hrubec poukazuje, a to fakt, že v případech, kdy nezaměstnanost historicky přesáhne 20 %, dochází ke změnám režimů doprovázených násilím a krveprolitím. Zavedení základního příjmu by podle doktora Hrubce mělo pomoct zamezit negativním socio-ekonomickým důsledkům automatizace, a navíc by přispělo k zachování demokratické společnosti.

Posílení rovnosti

Základní nepodmíněný příjem má dokonce ambice posílit příjmovou rovnost mezi pohlavími. Ženy statisticky vykonávají mnohem více práce, která není nijak finančně honorována. Typickým příkladem je péče o chod domácnosti. Nepodmíněný příjem by zajistil kompenzaci lidem (především ženám), kteří tuto pro společnost důležitou práci dobrovolně vykonávají. Na druhou stranu, odpůrci nepodmíněného příjmu poukazují na fakt, že během experimentu s nepodmíněným příjmem v Kanadě a USA v 70. letech se nabídka ženské placené práce omezila daleko více než mužská. Proto jeho odpůrci tvrdí, že by nepodmíněný příjem mohl být použit jako nástroj na to “držet” ženy doma. V tomto případě tedy fakt, že nepodmíněný příjem umožní lidem dělat, co chtějí, může fungovat jako dvousečná zbraň, která zároveň posílí “nerovnost”.

Historická zkušenost nám také ukázala, že naprostá rovnost ani není žádoucí. Z výkonů ekonomik zemí Východního bloku v průběhu 20. století můžeme vyčíst, že příliš rovnosti obecně vede k menší produktivitě a neefektivitě. Člověk musí vidět, že se mu práce vyplácí, aby byl ochoten obětovat svůj čas a podal maximální pracovní výkon. Pocit, že by se měl stejně dobře, i kdyby se tolik nesnažil, pak může vést k desiluzi a úpadku produktivity.

Přílišná nerovnost je na druhou stranu také nežádoucí. Pokud by člověk viděl, že nezáleží na tom, jak moc se snaží, jelikož stejně nemá šanci dostat se do vyšší sociální vrstvy a polepšit si, bude také neproduktivní, nebo dokonce proti této nerovnosti revoltuje a celý společenský řád se pokusí strhnout.

Klíčem je najít zlatou střední cestu. Tvrdě pracující a úspěšní lidé musí mít prospěch z práce, kterou vykonali, ale zároveň je potřeba zajistit, aby příjmová a majetková nerovnost nezamezovala ostatním snažícím se lidem žít důstojný život bez pocitu existenciální tísně.

Argumenty proti

Motivace

Hlavním argumentem proti zavedení nepodmíněného příjmu je právě předpoklad, že by lidé ztratili motivaci pracovat. Nepodmíněný příjem by mohl přiživovat lenost a zajistit podporu lidem, kteří společnosti nic nepřinášejí. Kdyby lidé měli garantovaný základní příjem, klesla by jejich ochota dělat fyzicky náročné a společensky málo prestižní práce, což by vedlo k nedostatku těchto zaměstnanců nebo k nafouknutí mezd.

Obdobu výše uvedeného můžeme v současné době pozorovat ve Spojených státech. Státy jako Indiana dávaly nezaměstnaným 600 USD týdně, což způsobilo, že různé řetězce restaurací a jiné nízkopříjmové práce nemohly na pracovním trhu najít zaměstnance. Tento efekt by však měl jak nepodmíněný příjem, tak podpora v nezaměstnanosti.

V určitých aspektech se však nepodmíněný příjem a podpora v nezaměstnanosti výrazně liší. Klasický sociální stát, jak ho známe, zajistí podporu v nezaměstnanosti pro lidi, kteří si nejsou schopni najít práci. Příznivci nepodmíněného příjmu, kteří jím chtějí nahradit podporu v nezaměstnanosti, argumentují, že tato podpora aktivně odrazuje člověka od toho najít si rychle práci, jelikož v okamžiku, kdy si člověk práci najde, vydělá sice o trochu více peněz, než dříve čerpal, ale z toho odvádí daně a zároveň ztrácí všechen volný čas. Z tohoto důvodu mají nezaměstnaní incentivu čerpat podporu, jak dlouho to jen lze. Zatímco v případě, že by byl zaveden nepodmíněný příjem a podpora zrušena, nezaměstnaný člověk by dostával tento pasivní příjem jako základ a to, co by si vydělal “navíc”, by mu zůstalo, což by ho motivovalo rychleji si najít práci.

Politika

Nepodmíněný příjem by mohl způsobit velké nešvary v politice. Politici by se předháněli v tom, kdo nabídne občanům více “obědů zdarma”. Tento populismus by pak vedl ke zvyšování již tak nafouklého státního dluhu. V tom horším případě, kdyby se peníze braly přímo z národní banky,  docházelo by k inflaci a zároveň by hrozila ztráta nezávislosti národní banky na vládě.

Za předpokladu, že by se zrušily veškeré ostatní formy sociálního státu ve prospěch jednotného nepodmíněného příjmu, vláda by dostala do rukou obrovskou páku. Zavedení nepodmíněného příjmu by tak ohromným způsobem zvětšilo vliv státu. V závislosti na vůli politiků by tato obrovská moc mohla být použita k dalšímu udržení moci, popřípadě k zavedení totalitních praktik.

Nemáme na to

Jak bylo v úvodu článku řečeno, nepodmíněný příjem je velice drahá záležitost. Na starobní důchod jde v současné době ze státního rozpočtu skoro 500 mld. ročně, což představuje asi jednu třetinu státního rozpočtu. Kdyby měl každý občan ČR dostávat 13 500 Kč jako nepodmíněný příjem, stát by to stálo ročně 1,2 bilionu Kč. To by buď udělalo z České republiky do 10 let nejzadluženější stát na světě, nebo by to znamenalo zrušení všech ostatních státních výdajů jako těch do školství, infrastruktury nebo jurisdikce. Je třeba také počítat s tím, že by pravděpodobně klesla produktivita, a tudíž by se na daních ani zdaleka nevybralo tolik, jako se vybírá dnes, což by ještě zvýšilo potřebu dalšího zadlužování. Mnozí příznivci prohlašují, že by zavedení nepodmíněného příjmu snížilo náklady na administrativu a zamezilo by neoprávněnému čerpání, avšak tyto úspory by reálně ani zdaleka nemohly pokrýt částku, na kterou by nepodmíněný příjem stát vyšel.

Existuje mnoho variant, kterými by nepodmíněný příjem mohl být zaveden. Dříve již zmiňované zavedení nepodmíněného příjmu ve výši starobního důchodu je reálně nemožné a z motivačních důvodů taktéž nežádoucí. Jinou variantou by bylo zavést nižší částku pro každého, řekněme například 4000 Kč. To by český stát vyšlo zhruba na 480 mld. Kč ročně. I toto je ohromná částka, která by vyžadovala důmyslnou daňovou reformu a přesměrování financí z jiných sektorů. Nesmíme zapomenout na fakt, že by to byli právě produktivní a tvrdě pracující lidé, kteří by nesli daňové břímě financující základní nepodmíněný příjem. Pokud by taková daňová reforma byla zavedena, bylo by nutné zavést takové progresivní zdanění, které by nedemotivovalo ty, kteří by nepodmíněný příjem platili.

Je tedy dobrý nápad rozdávat peníze “jen tak”? Z ekonomického hlediska nikoliv. V současné době by jeho zavedení mělo velmi neblahé důsledky jako demotivaci pracovat, politický populismus či obrovské zadlužování. Je pravda, že příznivci nepodmíněného příjmu dávají důraz spíše na etické argumenty jako zabezpečení nižší vrstvy, “spravedlivější” přerozdělení bohatství a posílení rovnosti, což jsou všechno krásné utopické ideály, ale prakticky těžko proveditelné. Zavedení nepodmíněného příjmu by mělo, jak už bylo zmíněno, mnoho negativních důsledků a velice pravděpodobně by tato léčba byla horší než nemoc sama.

Newsletter