Finanční inženýrství se zařadilo mezi nejvíce oceňované obory, se kterými se v oblasti financí lze setkat. Kombinace ekonomicko-finančního myšlení společně se znalostí matematicko-statistických metod je základem každé finanční společnosti, především pak segmentu řízení rizik. V poslední době se z dílny finančních inženýrů vynořil nový instrument, který kombinuje dohromady firemní dluhopis a swap úvěrového selhání (credit default swap, CDS). Tento instrument se nazývá směnitelný dluhopis (exchangeable bond), neboli zkráceně eBond.
Koncepci eBondu vytvořil známý americký finanční inženýr John McQuown. I přesto, že je „Macovi“, jak ho mnozí ve finančním světě přezdívají, přes 80 let, stále se v oblasti kapitálových trhů pohybuje se svěžestí třicátníka. Jak on sám poukazuje, rád tvoří věci, které „nemohou být vidět ani slyšet.“ Celý svůj profesní život pak dle svých slov založil na „vytváření metod a instrumentů, které pomáhají investorům odhalit a využít distorze na kapitálových trzích.“
Podstata nového dluhového instrumentu spočívá v transformaci korporátního dluhopisu pomocí swapu úvěrového selhání na dluhopis s tím nejvyšším ratingem AAA. Řekněme, že společnost X emituje vlastní firemní dluhopis, který může mít klidně i prašivé hodnocení. Po všech nutných právních úpravách si firma X najde protistranu Y, která vůči danému dluhopisu bude ochotna prodat zajištění ve formě CDS. Tento derivát pak bude muset projít přes clearingové centrum, kde bude složena příslušná marže, a poté splyne s dluhopisem v jeden syntetický, minimálně rizikový instrument s tím nejvyšším ohodnocením. V této konečné podobě pak bude titul poskytnut investorovi (viz. schéma v galerii).
Podle samotného McQuowna tak vznikne dluhopis s výnosem vyšším než v případě těch státních, který však díky záruce v podobě CDS bude mít v podstatě nulové riziko. Nový instrument tak má prolomit dlouhotrvající likviditní crunch na 8bilionovém americkém trhu firemních dluhopisům. „Současný dluhopisový trh stále naráží na vlastní hranice,“ popisuje McQuown situaci. „eBond mu pomůže je konečně prolomit,“ dodal v rozhovoru pro agenturu Bloomberg.
Zatímco mezinárodní kapitálové požadavky tlačí na největší bankovní domy, aby snižovaly svou expozici v rizikových aktivech, primární dealeři na Wall Street si hromadí dluhopisy, aby je mohli jako market makeři prodávat kupujícím a nakupovat od prodávajících. V poslední době se však jejich zásoba těchto instrumentů snížila o téměř 76 % až na 55 miliard dolarů, což je v porovnání s rokem 2007 o více jako 200 miliard dolarů méně. Vznikla tak poměrně velká mezera mezi množstvím nesplacených dluhopisů a volnou likviditou.
Na nebezpečnost této situace poukazuje Daneil Gallagher, komisař americké Komise pro cenné papíry. „Situace je dnes ošemetná. Sice jsme svědky dlouhého býčího trendu na dluhopisových trzích, avšak co přijde po zvýšení sazeb, až prodejní tlak převýší ty nákupní? Nedostatek likvidity sníží firmám schopnost udat své bondy, což pak bude mít negativní vliv na celou ekonomiku.“ Z toho důvodu je potřeba, aby na trh přišla nějaká novinka oživující jeho dosavadní strnulost.
Prvotní nadšení z eBondů však nesdílí všichni. McQuown sice prohlašuje, že se konečně podařilo objevit naprosto bezrizikový dluhopis, jiní analytici v něm však vidí novou potenciální hrozbu finanční krize. John Bogle, zakladatel a bývalý výkonný ředitel investiční společnosti Vanguard, patří mezi ně. „McQuowna mám rád. Dle mého názoru je to génius. Géniové však milují složitost. V dnešním finančním světě už bylo objeveno tolik, že každá další inovace představuje pouze snahu o obohacení prodejce na úkor kupujícího,“ řekl investiční veterán.
Svou nervozitu dává najevo i Phil Angelides, bývalý předseda Komise pro vyšetření finanční krize, kterou založil prezident Obama ve snaze identifikovat důvody vzniku krachu v roce 2008. „Spojení přímých cenných papírů, jakými dluhopisy jsou, společně s notoricky známým zajišťovacím ale i spekulačním derivátem by mělo u každého investora spustit pomyslný alarm,“ řekl Angelides. Poukazuje přitom především na kauzu pojišťovny AIG, která se před krizí silně angažovala právě v prodeji CDS zajišťujících sekuritizované balíčky poskytnutých hypoték. Jakmile je dlužníci přestali splácet, kupující CDS zažádal AIG a plnění ze vzniklého defaultu. Vzhledem k tomu, že se v jednu dobu sešlo obrovské množství žádostí, AIG neměla dostatek prostředků na jejich splacení. Tehdy musel zasáhnout stát a poskytnout ji kapitálovou injekci o velikosti 182 miliard dolarů.
„Korporátní eBondy silně připomínají to, co se se před šesti lety praktikovalo s hypotékami. Swapy úvěrového selhání se tehdy používaly u hypotékou krytých cenných papírů jako prostředek pojištění proti případnému defaultu. Riziko však nebylo nijak eliminováno, jak někteří analytici prohlašovali, nýbrž bylo přesunuto na třetí stranu,“ vysvětluje Angelides.
Na tuto výtku však McQuown argumentuje „vylepšeným“ regulačním prostředí. Podle něj už nehrozí, že by se situace z roku 2008, kdy se tyto kontrakty obchodovaly mezi dvěma strana za naprosto neregulovaných podmínek, znovu opakovala. Díky Dodd- Frankovu zákonu a Zákonu o ochraně spotřebitele se podařilo 19bilionový trh zajišťovacích derivátů dostat pod dohled burz a clearingových center, které jednak zaznamenávají každou transakci, stejně tak ručí za jejich vyrovnání.
Jeho slova potvrzuje i jeho partner Bryan Jennings, který se na koncepci eBondů taktéž podílel. „V roce 2008 to nebyly swapy, které selhaly. Jediné, co selhalo, byla důvěra a víra ve funkčnost finančního systému,“ řekl Jennings, který kdysi vedl oddělení fixních příjmů a derivátů v Morgan Stanley. Dle jeho názoru je současný systém natolik pod kontrolou, že všechny obavy jsou zbytečné. Rok 2008 za sebou zanechal totiž odkaz intenzivnějšího a kvalitnější dohledu, který dokáže případné hrozby včas identifikovat.
To, jak moc se eBondy jakožto nová investiční příležitost uchytí, je prozatím ve hvězdách. Faktem je, že pro tuto chvíli převažuje jejich kritika. Ta se týká nejen složitosti samotného instrumentu, ale především samotného „vykouzlení“ toho nejlepšího ratingu i z těch neprašivějších podkladových aktiv. Mnozí investoři tak raději zůstanou u „klasických“ Treasuries, jejichž výnos je sice mizivý, ale zároveň není spojený s žádným skrytým nebezpečím selhání třetí strany.
