Po minulém týdnu je jasné, že státní dluh budou systematicky odkupovat také centrální banky eurozóny v čele s Evropskou centrální bankou (ECB). Dosavadní zkušenost s obdobnými programy širokého odkupu aktiv ale dává tušit, že šéf ECB Mario Draghi se svým krokem ani tentokrát úspěch slavit nebude. Třeba však i navzdory tomu nakonec bude vnímán jako úspěšný muž.
Zkušenost s programy širokého odkupu aktiv není kdovíjak zářná. Kvantitativní uvolňování, jak se jim často přezdívá, vymysleli Japonci. Uvolňování poprvé aplikovali v roce 2001. Země přitom ještě 14 let poté zápolí s hospodářskou stagnací. Dopad kvantitativního uvolňování ve Spojených státech byl ve skutečnosti velmi chabý. Alespoň pokud vezmeme za bernou minci závěry studie ekonomek Jing Cynthie Wuové z Boothovy obchodní školy Chicagské univerzity a Fan Dory Xiaové z Merrill Lynch. Ty zkoumaly dopad expanzivní měnové politicky americké centrální banky v letech 2009 až 2013 (zahrnuly tedy nejen druhou a třetí vlnu kvantitativního uvolňování, ale i další nekonvenční měnověpolitická opatření). Kdyby všech těchto zásahů nebylo, míra nezaměstnanosti by v prosinci 2013 činila v USA 6,83 procenta. Ve skutečnosti dosáhla 6,7 procenta. Nepatrný rozdíl. Ovšem za cenu bilionů nově natištěných dolarů, potenciálních bublin na trzích aktiv a dalších možných neblahých dopadů.
Neexistuje přitom žádný důvod domnívat se, že efekt Draghiho nově oznámeného programu by měl být jakkoli významnější, než byl dopad amerického uvolňování. Třeba proto, že sklon domácností k zadlužování je v USA mnohem vyšší než v kontinentální Evropě. Zatímco v USA stlačené úrokové sazby ekonomice mohou pomoci, protože dlužníci je vítají, v relativně spořivé Evropě naopak vedou k ještě nižšímu úročení střadatelských vkladů a tedy k utlumení spotřebitelského apetitu. V neprospěch evropského uvolňování působí také to, že v kontinentální Evropě nejsou tak běžné neúčelové úvěry zajištěné zástavním právem k nemovitosti, takže není příliš zvykem, že by nemovitost sloužila jako „bankomat“. Její vlastnictví (k němuž cestu může usnadnit právě uvolňování, skrze nižší sazby hypoték) tudíž nepodnítí spotřební výdaje tak jako v USA.
Draghimu však může pomoci štěstí. Levná ropa a slabé euro, které je z podstatné části důsledkem vzmáhání se americké ekonomiky a souvisejících sázek na zpřísnění tamní měnové politiky, se totiž snadno mohou stát těmi opravdu určujícími stimuly pro evropskou ekonomiku. Draghi ani roztleskávači v barvách ECB nebudou pak muset vyvinout ani moc PR úsilí, aby si zásluhu na oživení připsali. Podobně jako když jeho kolegové v České národní bance připisují zásluhy na současném oživování tuzemské ekonomiky jejich předloňské intervenci.
Vyšlo na E15.cz.
