Milý pane či milá paní, ačkoli Vás nejspíše neznám, blahopřeji touto cestou k obrovité výhře. V televizi se mi tuhle ptali, co bych v případě miliardové výhry provedl já. Nuže, odvětil jsem, nejprve bych si zaplatil psychologa. Klidně i nejlepšího na světě. Takového, který dokáže dobře zprostředkovat záludnost přizpůsobivosti lidské duše. Třeba nějaký klon Philipa Brickmana.
Brickman v roce 1978 publikoval se dvěma kolegy dnes již klasickou studii, nazvanou „Lottery winners and accident victims: is happiness relative?“. Dobrali se v ní toho, že lidé, kteří v jednom roce vyhráli v loterii částku pohybující se mezi 50 tisíci a jedním milionem dolarů (na rok 1978 velice slušná suma, ačkoli nikoli miliardová) uváděli již v roce následujícím srovnatelnou míru celkového životního uspokojení jako lidé, kteří vůbec nic nevyhráli. Navíc výherci již nebyli s to čerpat takové potěšení z běžných, drobných lidských činností. To však není vše. Vůbec nejpřekvapivějším zjištěním Brickmanovy studie je, že shledává jen nepatrný rozdíl mezi celkovým životním uspokojením uváděným výherci v loterii a osobami, které trvale paralyzoval úraz. Jinými slovy, paraplegici jsou dlouhodobě obvykle jen o trošinku méně šťastní než výherci vysoké sumy v loterii. Adaptabilita lidské duše je prostě neskutečná. Do roka a do dne je člověk zase zhruba stejně spokojený, ať už před tím rokem vyhrál v loterii nebo skončil po úraze trvale na vozíčku. Takže, vážený výherci, případně výherkyně, nečekejte, že vám ty miliardy samy o sobě přinesou pocit životního štěstí a spokojenosti. Ne. Uvyknete jim rychleji, než si teď myslíte.
Dobrý psycholog Vás však na to připraví. Třeba díky němu nahlédnete do korespondence Wericha a Voskovce, která vyšla knižně. Ta zaoceánská, ze sedmdesátých let „se chvílemi blíží milostné literatuře,“ píše kritička. „Těžkými nemocemi a rodinnými problémy zkoušený Werich se k Voskovcovi utíká jako k jediné oáze porozumění, odpočinutí a ‚srandy‘. ‚Kdybys byl za rohem, jesuskote, žilo by se líp.‘“ To se přitom oba velikáni českého divadla spřátelili už za první světové války, coby gymnazisté.
Zatímco Voskovec Wericha nikdy neomrzel, takový automobil – ať už byl jakékoli značky – nakonec vždy ano. Za svůj život vystřídal Werich přes tři desítky vozů. V mládí jezdil třeba aerovkou 662, Fordem V8, po válce pak Škodou Tudor, Fordem Cortina nebo Volkswagenem Variant. Na svojí dobu skvělé vozy. Byl to fajnšmekr. Jen přelétavý. Žádné auto mu zjevně nedalo to, co jedno celoživotní přátelství. Takže, šťastná to osobo náhle tak zámožná, buďte připravena na to, že bohatství rychle uvyknete, a zároveň promýšlejte už nyní, jak to udělat, abyste neztratila své skutečné přátele. Pokud je ztratíte, jednou vám budou zatraceně chybět. A za žádné peníze si je nekoupíte.
A ještě něco. Bude-li ten psycholog co k čemu, dá vám přečíst i Malého prince.
Když Saint-Exupéryho hrdina potká na jedné z planet „podnikatele“, ten neustále počítá „ty maličké věci, co se třpytí“, totiž hvězdy. Má za to, že mu patří. A že s nimi hospodaří, protože je počítá a zase přepočítává. A když na papírek napíše počet svých hvězd, tak je může „uložit“ do banky, odpovídá mrzutě na další princův všetečný dotaz. Jako když si někdo do banky deponuje třeba akcie, které jsou koneckonců také „jen“ papírkem – ve skutečnosti ovšem právem nakládat s určitým majetkem či zdroji, třeba přírodními, i když opravdu ne s hvězdami. Saint-Exupéryho „podnikatel“ bere svoji činnost nesmírně vážně, leč z hlediska malého prince vážná moc není. Mnohem vážnější je podle něj jeho starost o květinu, kterou dennodenně zalévá.
Přesně tak! Nežijete jen pro sebe, pro svůj majetek. Žijte, výhra nevýhra, stále i pro druhé. I když by to měla být jenom květina.
Když si výše popsané opravdu vezmete k srdci, ty miliardy si nakonec opravdu užijete! Znít to paradoxně, ale i teď přeji hodně štěstí. Výhra je věc jedna. Užít si jí, nezblbnout, je věc druhá.
