Jestliže podle ženských časopisů ve vztazích platí, že chceme to, co nemůžeme mít, a naopak toho, co máme, si vůbec nevážíme, co se týče majetku, pak naopak platí mechanismus, že nejvíce milujeme to, co máme, a často nejsme ochotni se toho vzdát za adekvátní protihodnotu. Alespoň to tak funguje podle behaviorální ekonomie, která mluví o tzv. endowment efektu.
V roce 2015 vydal Journal of Housing Economics studii, z jejíchž závěrů vyplývá, že Američané nadhodnocují ceny domů zhruba o 8 %. Avšak platí to jen tehdy, když prodávají ty své. Jak ve své knize Investor 21. století píší David Havlíček a Michal Stupavský, „psychologové zjistili, že maximální prodejní ceny, které lidé uvádí, mají tendenci převyšovat maximální kupní ceny, které jsou ochotni za stejnou věc zaplatit“.
Staví si mileniálové při výběru vlastního bydlení vzdušné zámky?
V behaviorální ekonomii se tomu říká endowment efekt, nebo také efekt vlastnictví či majetnický efekt. Ten poukazuje na fakt, že lidé si a priori více cení věcí, které již vlastní, oproti těm, které nevlastní. Podle standardní ekonomické teorie platí, že ač je hodnota sice subjektivní pojem, v principu odráží hodnotu tzv. mezního užitku, který pro nás daná věc má, a v těchto dvou případech by tedy měla být stejná. Ovšem u skutečných lidí, na rozdíl od homo economicus, vzniká kladný rozdíl mezi cenou, za kterou jsou ochotni prodat a za kterou jsou ochotni koupit.
Řečeno termíny neoklasické ekonomie, vzniká tedy rozdíl mezi ochotou akceptovat (WTA, willingness to accept) a mezi ochotou platit (WTP, willingness to pay). Tento rozdíl lze přitom vysvětlit několika způsoby. První je ten, že k věcem, které vlastníme, si postupem času vytváříme citové pouto, přičemž tato psychologická hodnota se pak přičítá v požadované prodejní ceně. To může fungovat například u auta či u domu, hůře pak například u finančních instrumentů.
Města v bublině. Kde (ne)hrozí splasknutí? – https://t.co/5I09iNDDcb https://t.co/jj2Fpr5A6Z prostřednictvím @roklen24 #reality #UBS pic.twitter.com/iUOITOOnIK
— Roklen24.cz (@roklen24) 19. února 2018
Existují však jiné důvody, které souvisí zejména s bludem utopených nákladů (sunk cost fallacy). Ten nás nutí spojovat hodnotu věcí s částkou, kterou jsme za ni původně zaplatili, i když tato částka je pro současné určení hodnoty ve skutečnosti irelevantní. Kvůli averzi k lítosti či averzi ke ztrátě pak často nejsme ochotni prodat věc za cenu nižší, než za jakou jsme ji sami pořídili. Tím bychom totiž prakticky realizovali ztráty, což je lidské povaze proti srsti.
Takto popsaný efekt vlastnictví přirozeně snižuje efektivnost finančních trhů, ale i různých bazarů či internetových aukcí, kde lidé prodávají například ojeté auto či použitý nábytek. Pokud si lámete hlavu nad tím, proč se vám nějakou věc nedaří prodat, odpověď na tuto otázku je nejspíš jednoduchá – patrně za ní požadujete příliš velkou částku.
Pokud se vrátíme k případu nemovitostí, efekt vlastnictví může být zesilován i tzv. ikea efektem, o kterém píše server eZonomics. Majitelé nemovitostí, kteří sami vymalovali stěny a pokládali podlahu, často nabývají dojmu, že onen dům je „jejich vypiplané dítě“, kterého se přece nemohou vzdát za pár šupů. Pokud se tedy (neúspěšně) snažíte prodat nemovitost, položte si nejprve otázku, kolik byste za ni byli ochotni zaplatit, pokud by v ní místo vás předtím bydleli úplně cizí lidé.
