Centrální banky po celém světě v posledních letech intervenovaly dosud nepoznaným způsobem ve snaze stimulovat příslušné pochroumané ekonomiky. Mnozí jim nyní přisuzují zásluhy za to, že se svět nepropadl do temnot opravdu osudové hospodářské deprese, takové, která jej zasáhla ve třicátých letech.
Jenže i kdyby takový aplaus byl opodstatněný, stále půjde jen o pověstné „hop, když jsi ještě nepřeskočil“. A centrální bankéři zatím nepřeskočili. Nedoskočili. Obrazně řečeno, nalézají se právě ve výskoku. Zatím spíše jenom prováděli bezprecedentní monetární uvolnění, nyní se blíží doba, kdy budou muset monetárně utahovat. A z logiky věci tedy opět bezprecedentně. To vyvolává řadu obav a otázek. Ve světě i u nás.
Esther Georgeová, šéfka kansaské pobočky americké centrální banky, se aktuálně nechala slyšet, že čím déle bude fáze uvolňování trvat, čím déle zůstanou úrokové sazby na nízké úrovni, tím rizikovější bude poté ono utahování, onen návrat k normálnímu stavu měnové politiky. Bankéřka se obává, že nízké sazby podněcují investory k rizikovým investicím s vyššími výnosy. „Zemědělská půda v části země, odkud pocházím, za posledních pět let mimořádně zdražila,“ říká. Cena půdy určené k obdělávání vzrostla od začátku roku 2009 o 112 procent, vyplývá z údajů kansaské pobočky americké centrální banky. Zhruba po celou tuto dobu prováděla americká centrální banka svoji nekonvenční stimulaci. S růstem ceny půdy a rychlejším ekonomickým vzestupem zdražily i plodiny jako kukuřice nebo sojové boby. Podle Georgeové k tomuto vývoji přispěly právě nízké úrokové sazby stanovené centrální bankou. Nekonvenční uvolňování značilo podle ní vstup na neprobádaná území, tak trochu skok do tmy, a podobně nevyzpytatelný bude i ústup od těchto bezprecedentních opatření, takzvaný „exit“. Nebo také „doskok“. Jde o to, aby jej ekonomika ustála, aby nedošlo – obrazně řečeno – k pohmoždění, či dokonce zlomenině.
„Doskok“ však před sebou mají i čeští centrální bankéři v čele s Miroslavem Singerem. I oni totiž svým způsobem uvolňovali, když loni v listopadu intervenovali za oslabení koruny. Tato stimulace se nedá rozsahem ani způsobem provedení s tou americkou příliš srovnávat, přesto je na místě otázka, zda bankovní radní ČNB opravdu tuší, jak mají doskočit tak, aby se čeká ekonomika nemusela potýkat s následky fraktury. V českém kontextu „exit“ značí, že ČNB ukončí současný režim, kdy používá měnového kurzu jako dalšího nástroje uvolňování měnových podmínek. Centrálním bankéřům jde zejména o to, aby po „doskoku“, k němuž pravděpodobně dojde v roce 2015, již mohli řídit měnové podmínky obvyklým způsobem, tj. aby nemuseli znova používat měnový kurz jako prostředek stimulace.
Ovšem ani když se „doskok“ podaří, vyhráno zcela nebude. „ Z dlouhodobějšího pohledu se ekonomika bude muset vzchopit i bez intervencí,“ nechal se nedávno slyšet Pavel Řežábek, pravděpodobně jeden ze tří bankovních radních ČNB, kteří v listopadu pro intervenci ruku nezvedli. Podle něj tedy zatím není vůbec jasné ani to, jaký bude celkový efekt intervence. „Budu-li korektní, řeknu, že intervence by měla přinést lehké plus kvůli čistému exportu. Ovšem vnáší do ekonomiky distorzi. Součet plusů a minusů bude záležitostí budoucího posouzení.“
Je zjevné že Řežábkův postoj k intervenci je mnohem zdrženlivější než ten Singerův, Lízalův, Tomšíkův nebo Hamplův, což je kvarteto, které pravděpodobně v listopadu hlasovalo pro. Řežábkův postoj v rámci ČNB je tedy podobný tomu, jež je vlastní Georgeové v rámci americké centrální banky. I Řežábek je navýsost zdrženlivým, mezi řádky možná i lehce kritickým hlasem „ve vlastních řadách“. Teprve uvidíme, komu dá čas za pravdu.
