Vrcholný manažer se výší mzdy stále více vzdaluje řadovému zaměstnanci, svému podřízenému. Proto se rozevírají příjmové nůžky. Takhle je dnes nerovnost zpravidla vykládána. I Thomas Piketty ve svém ekonomickém bestselleru Capital in the Twenty-First Century píše, jak si nejvyšší podnikoví šéfové najmenují mzdové výbory, které jim pak schvalují takovou mzdu a takové bonusy, jaké si bossové vysní. Tomuto „třídnímu“ pohledu však odporuje realita samotná. Lví podíl na nárůstu nerovnosti, který ekonomiky typu Spojených států prožívají, totiž nemá rozevírání nůžek v rámci firem a podniků, nýbrž mezi nimi. Jak uvádí Peter Orszag, někdejší vrchní rozpočtář Obamovy administrativy, zatímco v polovině 60. let pouze jedno procento nefinančních firem v USA vykazovalo více než padesátiprocentní výnosy, v polovině minulého desetiletí už to bylo 14 procent. Narůstá tedy nerovnost v produktivitě jednotlivých firem. Část z této nerovnosti se pak pochopitelně odráží v růstu nerovnosti příjmů. Lidé z produktivnějších firem zkrátka mají lepší mzdové podmínky než ti z firem méně produktivních. Marxistický, třídní pohled tak neobstává při hledání primární příčiny rozevírání nůžek.
Na související otázku, proč jsou některé firmy produktivnější než jiné, odpovídají ve své studii z roku 2006 Nick Bloom a John Van Reenen. Na vzorku 732 středně velkých průmyslových podniků z USA, Francie, Německa a Británie vypátrali, že určující vliv na produktivitu má kvalita manažerského řízení firmy. Tuto kvalitu přitom máloco šlechtí tak dobře jako konkurenční boj. Slabší úroveň konkurence vede k tomu, že přežívají špatné manažerské postupy, ergo relativně nízká produktivita firmy, ergo tedy i mzdy. Americké firmy jsou podle studie řízeny lépe než ty evropské, neboť čelí intenzivnější konkurenci. Vzájemná soutěž mezi americkými a evropskými firmami, kterou umocní připravované Transatlantické obchodní a investiční partnerství, tedy povede i ke zkvalitnění řídích procesů. Pracovníci firem, které v tomto zostřeném boji obstojí, se nakonec dočkají i vyšších mezd.
Kladný vliv otevření se globálním trhům ostatně pozorujeme i v České republice. Za jednu z vůbec největších hodnot, kterou zahraniční vlastníci přinášejí české ekonomice, lze totiž považovat know-how organizace práce a řízení. Jistě i díky tomu připadla v roce 2012 v průměrném podniku pod zahraniční kontrolou na jednu zaměstnanou osobu přidaná hodnota ve výši 936 tisíc korun. Přitom průměrný podnik v českém vlastnictví měl takto měřenou produktivitu práce téměř o polovinu nižší, 479 tisíc korun. Pravda, zahraniční vlastníci si zase hodně vyberou na dividendách, nicméně kvalitnější organizace práce a řízení už navždy zůstává zakořeněna v české duši. To je v éře globalizace podstatné. Kvalitní řízení totiž, jak už víme, značí vyšší produktivitu a tedy i vyšší mzdy. A je tedy lepším lékem na nerovnost než všemožné přerozdělování z dílny sociálních inženýrů.
(Vyšlo v Euru)
